1. Forks

13. července 2009 v 16:20 | Aironella |  Forevermore

Bella:
Naše auto právě minuli ceduli s nápisem VÍTEJTE VE FORKS. Malé městečko na Olimpijském poloostrově pod neustálým příkrovem tlustých mračen. Jak jinak. Tyhle místa jsme vyhledávali. Nemohli jsme jen tak žít ve slunných městech. To by došlo k odhalení naší pravé identity.
I když k jejímu odhalení dochází i bez slunce. Právě kvůli tomu se stěhujeme. Derek bohužel nemá moc dobré sebeovládání. Lehce se nechá vyprovokovat a vypustí zvíře uvnitř sebe. Jemu to ani nijak nevadí, nemá žádné výčitky, že někomu ublížil. Prostě to bral jako součást naší podstaty.
Darius. Můj stvořitel a otec, se mu to snažil nějak vysvětlit. Jako malému dítěti když říkáte, že nesmí zabíjet malá koťátka. A proč? Jsou roztomilá, hravá. A když je zabíjíte tak je to bolí. Je to prostě zvěrstvo.
Jenže můj bratr rozhodně není ochráncem zvířat.
Jinak se živíme výhradně zvířaty. Já sama lidskou krev nikdy neochutnala. Ne že bych na ni snad neměla chuť. Tu jsem měla. Mnohokrát. Vždycky jsem se ale nějak udržela na uzdě. Za což děkuji Bohu, pokud nějaký vůbec je. Nedokázala bych snést ty výčitky svědomí, které by potom přišly.
"Nemrač se tak zlato." snažil se mě povzbudit Darius. Věděl jak tohle stěhování nesnáším. Piglování z místa na místo. To rozhodně není nic pro mě. Mám ráda svůj klid.
Tohle například závidím rodině z upírů za Aljašky. Bydlí na samotě v horském prostředí a nemusí se stěhovat. Není tam žádná živá duše aby si všimla jejich podivnosti. Občas je jezdíme navštěvovat, nebo oni nás. Zvláště v poslední době. Mám takový pocit, že se Darius zamiloval do Iriny a ona do něj. Já jim to přeji. Irina je docela prima.
Zítra jsme měli nastoupit na zdejší střední školu. Já do druhého a můj bratr do třetího ročníku. I přes to že byl upírsky mladší tak z hlediska lidského je starší. Byl proměněn ve dvaceti zatím co já v sedmnáct. Rád mi to předhazuje a hraje si na staršího bratříčka.
"Já se přeci nemračím."snažila jsem se o úsměv. Moc mi to nejspíš nešlo.
"Tohle je poslední škola. Pár let vydržíme tady a pak pojedeme do Denali. Tam můžeme strávit spoustu času." utěšoval mě.
"Dobře."
Zastavili jsme u domu co jsme koupili. Byl na kraji města takže jsme to neměli daleko do lesa.
Všechno v domě už bylo zařízené. Nikdy jsme s sebou nestěhovali nábytek. Jediné co jsme si brali byli osobní věci. Oblečení na pár dnů, než pojedeme nakupovat. Auta. Některé cenné svazky knih.
Mrholilo tu. Člověku by nejspíš jen ve tričku a kraťasech které jsem na sobě měla byla rozhodně zima. Já jsem ale upír a zima mi už hodně dlouho být nemůže.
Dům byl obrovský, jak jinak. Já si na drahé věci moc nepotrpěla ale Darius s Derekem ano. Milovali drahá auta, velké domy, obrovskou plazmovou televizi na které se mohli dívat na fotbalové nebo baseballové zápasy.
Z protějšího domu, staršího stylu s oprýskanou omítkou nás zpoza zašedivělých závěsů pozorovala postarší dáma se šedivými vlasy staženými do drdolu.
"Asi by jsme měli jít dovnitř." všiml si jí i Darius.
"Kdo bude první ve svém pokoji." rozběhl se k domu Derek. Samozřejmě jen normální rychlostí ale jakmile se schoval před zraky lidí nasadil upíří rychlost.
Dole byla velká hala, jak jinak než s televizí. Taky samozřejmě kuchyně a knihovna. V dalším patče byli pokoje. Můj, Dariusův, Derekův a a jeden pro hosty. Každý měl koupelnu a šatnu.
Můj pokoj laděný do béžové a různých odstínů modré byl vytapetován tmavě modrými tapetami na dvou stranách a béžových na dalších. Obrovské okno mi poskytovalo výhled na les. V rohu byli dvě křesla se stolem. Pokoji vévodila velká postel s modrý povlečením. Sice jsem ji nepotřebovala ale ráda jsem si na člověka alespoň hrála. Lehla jsem si do ní a jen tak se zavřenými oči přemýšlela. Tohle mi zbylo ještě z lidského života. Snění. To bylo jediné co jsem ještě mohla.
Z pokoje vedli ještě dvoje dveře, do šatny a malé koupelny.

Edward:
Dnešní den ve škole byl obzvláště namáhavý. Všichni přemýšleli nad novými studenty, kteří by se měli dnes přestěhovat do města. Jindy, když má každý jiné myšlenky dá se to ještě přežít. Všechno se vám smotá a vy to pak nevnímáte tak silně jako když všichni myslí na to jediné.
Předem ty nové lituji. Já sám si ještě dost jasně pamatuji jak jsme se sem nastěhovali. Tohle bylo malé městečko s malou školou kde se nic neděje a tak se každá novinka stala senzací nejméně na měsíc.
V hlavě se mi začali rojit obrazy. Alice měla vizi.
Černé velké auto projíždělo městem. Zastavilo se u domu na samém okraji. Vystoupili z něj tři lidé. Dva muži. Jeden mohl být stejně starý jako Carlisle měl zlaté oči. Okamžitě jsem ho poznal, byl to jeho přítel. Seznámil se s ním u Volturiových. Jednou jsem měl tu možnost se s ním setkat, bylo to krátce po tom co mě přeměnil. Druhý asi tak jako Emmett, jeho oči byli černé a dívka. Nebyla ve vidině vidět. Jako by tam snad ani nebyla. Jen ji ti muži měli v podvědomí. Scény se přetrhávali, jako by je něco rušilo.

"Jak dlouho?" zeptal jsem se.
"Asi za hodinu, možná dvě." odpověděla mi. Nikdo z mých sourozenců nechápal o čem se bavíme.
" Do města přijedou upíři." vysvětlil jsem.
"Jsou nebezpeční?" zajímala se Rose. Šlo jí hlavně o to aby nás neodhalili. Nerada se stěhovala.
"Nemyslím." zavrtěla Alice hlavou. "Ale nějak nás ovlivní. Zasáhnou do naší rodiny." prorokovala.
Všichni jsme se shodli, že počkáme až se Carlisle vrátí z práce a pak to s ním probereme. On funguje jako hlava rodiny. Je ten co má poslední slovo a na kterého každý z nás nejvíc dá.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

KLIKNI

klik

Komentáře

1 Tinushka Tinushka | Web | 9. srpna 2009 v 21:52 | Reagovat

úžasné:-) fakt skvelé:-D idem hneď na ďalšie:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama