1. Pozvání

10. července 2009 v 17:29 | Aironella |  Harry Potter a Nymfa

Už je to dávno od dob kouzelníků, víl, elfů a jiných bytostí světa kouzel. Lidé až příliš rychle zapomínají. Já ale nezapomněla, a to ani na jeden jediný den. Možná si říkáte jak to že si to pamatuji, vždyť to jsem ještě nebyla na světě. Neřeknu vám jak to že jsem to zažila, mohu vám ale vyprávět o těch dobách. Řeknu vám příběh, který stál za zánikem všech kouzel.
Začíná to chvíli před znovu vstáním Voldemorta, Harry je ve čtvrtém ročníku a snaží se získat pohár Tří kouzelníků. K Harrymu se však přesuneme později, nyní zamíříme do malého amerického městečka jménem Bokrua.

Čtrnáctiletá tmavovlasá dívka seděla na gauči v obývacím pokoji. Četla si knihu do školy.
"Ahoj zlato, co to čteš?" vešla do pokoje dívčina teta, Merklín. Měla dlouhé rezavohnědé vlasy, hnědé oči a velmi milí úsměv. A na svých 35 let vypadala velmi mladistvě, kdyby jste ji potkali na ulici řekli by jste, že jí může být tak 28.
"To je do školy. Musím to mít do zítřka přečtené." Kesidy zvedla své zářívé čokoládové oči od knížky "Nejsi nějak brzo doma?"
"Jo ale za chvilku zase musím jít. Dneska máme ve firmě generálku." Merklín pracovala v módní firmě jako pomocná návrhářka, což znamenalo že pomáhá hlavnímu návrháři firmy s vybíráním látek a doplňků, vybírá modelky.
"Večeři si dej potom ohřát do mikrovlnky a nedívej se dlouho na televizi" vzala si nějaký katalog do práce.
"Už nejsem malá." usmála se Kes.
"Pro mě budeš navždy malá" políbila ji na čelo a odešla z domu.
"Crrrrrr" ozval se zvonivý zvuk z kuchyně což znamenalo, že se někdo snaží dovolat.
"Ano"
"Ahoj Kes, tak co jak jsi daleko s tou knížkou?" z druhého konce se ozvala Kesidina nejlepší kamarádka Monika. Milá a průměrně hezká holka s hnědými vlasy dlouhými asi po ramena a šedýma očima.
"Už jsem skoro u konce, proč se ptáš?" zeptala se i když to předem moc dobře věděla. "No víš jak jsem na tom já se čtením a tak jsem se chtěla zeptat jestli bych se nemohla stavit?" řekla naprosto nevině jako by za to snad ani nemohla.
" Jo stav se. Tak za půl hodiny?"
"Jasně, moc dík." odpověděla celá šťastná.
Kesidy položila telefon a nechápavě zakroutila hlavou. Jak jen mohla prolézt tak daleko. Proběhlo jí hlavou, ale i tak ji měla ráda. Znali se už od školky, kdy se s tetou do Bokrua nastěhovali. Nejdřív bydleli v kouzelnickém světě ale potom se něco stalo, něco o čem Merklín nechtěla mluvit. Vždycky se vymluvila a Kesidy po nějaké době přestala naléhat.
Za půl hodiny byla Monika u Kes. "Ahoj" pozdravila ji se zářivým úsměvem.
"Ahoj,pojď dál už jsem ti to napsala stačí když si to přepíšeš" podala Monice papír s obsahem knihy " A trochu si to pouprav, třeba použij jiná slova abychom to neměli úplně stejné."
"Neboj tak blbá zase nejsem. Nechceš jít se mnou na chvilku ven?"
"Ne, musím si ještě udělat úkol do matiky, ale co zítra?"
"Ty se z toho jednou zblázníš!" nahodila pohoršený výraz "Domluvíme se zítra ve škole jo?"
"Jasně, tak ahoj" rozloučili se.
Kesidy ráno probudilo slunce svítící jí do tváře. Něco nesrozumitelného zabručela a mávla rukou. Závěsy u jejího okna se zatáhly. Klid ji ale nebyl dopřán na moc dlouho.
"Zlato vstávej!" zahlaholila Merklín s trochou zlomyslnosti.
"A musím?"
"Musíš" usmála se.
Po tom co se Kesidy vyhrabala z přikrývky Merklín spokojeně opustila její pokoj. Takhle to bylo každé ráno. Merklín přišla, po chvilce snažení probudila Kes, a odešla do kuchyně dělat snídani.
Kesí se přesunula do koupelny, dnes ráno měla obzvlášť své kudrnaté vlasy zacuckané, a proto trvalo česání delší dobu než normálně.
Do kuchyně na snídani už přišla s vlasy perfektně uhlazenými. Na sebe si oblékla riflovou minisukni a zelené tílko.
"Proč sis ty vlasy zase narovnala?" rozčílila se Merklín "Máš být pyšná na to jak vypadáš. Vždyť jsi poslední z rodu Nyelvských královen. Jsi Lesní Nymfa."
"Tak proč chodím do mudlovské školy?" odsekla Kesidy, neměla ráda tady ty proslovy o tom jakou má moc, z jakého je rodu a jak by měla vypadat.
"Ty víš že to jinak nejde. Ve světě kouzel je příliš nebezpečno dokud žijí nepřátelé tvého otce a jeho přisluhovači. Když tvoje matka zemřela slíbila jsem jí, že se o tebe postarám a udělám vždycky jen to co pro tebe bude nejlepší."
"A myslíš si že tohle je to nejlepší?" rozhodila Kesí rukama aby tak poukázala na život ve světě mudlů. "Skrývat se a doufat, že nás nenajdou?"
"Ano, tohle je to nejlepší a jednou až budeš velká tak to pochopíš"
"Tím si nejsem tak úplně jistá." vzala si svačinu s taškou a vyšla z domu. Venku už na ni čekala Monika, vždycky spolu chodili do školy a na křižovatce se k nim přidal Leslí.
Leslí chodil to třídy o rok výš, byl docela roztomilej a hezkej ale zároveň to nebyl žádnej idol. Měl tmavě hnědé vlnité vlasy a oříškové oči. Výškou nikoho nepřevišoval.
"Ahoj holky"pozdravil je Les, potom se ještě usmál na Kesí "Kes"
Kesidy mu úsměv oplatila "Ahoj Lesi"
Monika jen otráveně protočila panenkami. Obě moc dobře věděli že je do Kesí hodně dlouho tajně zamilovaný a nemá odvahu jí vyznat svoje city, Kesí si to ale nějak nepřipouštěla a namlouvala si, že je to známka kamarádství.
"Tak co učíte se ještě?"zeptala se Kesí aby přerušila ticho.
"Už moc ne, dneska budeme psat ještě závěrečný test z fyziky a pak už máme padla a co vy?"
"My se ještě naplno učíme, nedají nám pokoj ani na konci školního roku" ujala se slova Monika "Ale na konci příštího týdne by jsme měli odevzdávat učebnice."
To už stáli před velkou béžovou budovou s malým parčíkem uprostřed s fontánou.
"Tak ahoj, dneska máme hned první hodinu matiku, to zas bude" pospíchala Monika aby nepřišli pozdě. Jejich učitelka matematiky si potrpěla na dochvilnost, nesnášela když někdo přijde pozdě a ještě se jí začne vymlouvat.
Ve škole to probíhalo všechno v pohodě, napsali si pár písemek ale Kesidy všechny zmákla nejhůře na dvojku. Byla tak trochu talent od přírody, nepotřebovala se učit, prostě si to pamatovala ze školy. Ve třídě byla nejoblíbenější a nejhezčí, někteří tvrdili že je nejkrásnější na celé škole, prostě idol všech kluků. Holky ji neměli zrovna moc v lásce, jenom Monika ji měla opravdu ráda, prostě jí všechny záviděli a ženská závist je ta nejhorší.
"Zase máme rybí filé, já je tak nesnáším to mi snad dělají naschvál." mračila se Monika nad svým obědem. Ani Kesí nebyla zrovna nadšená.
"Aspoň sníme ty brambory, pořád je to lepší než špenát." obě se zašklebily nad myšlenkou zelené břečky.
"Půjdeme po škole teda ven?" zeptala se Monika při jídle.
"Jo ale až tak o čtyřech máme dneska trénink roztleskávaček." zatvářila se Kesidy ustaraně. Patřila do týmu už od školky a v novém školním roce se měla přidat do týmu juniorek z čehož měla velké obavy. Bála se že nebude zvládat, přece jen to byla jiná kategorie. Další problém představovala kapitánka Juniorek Laura. Dlouhou dobu byla královna školy ale Kesidy pro ni byla velkou konkurentkou, jak v kráse tak v jejím postu kapitánky, což si moc dobře uvědomovala.
" Neboj ty to zvládneš levou zadní, vždyť si to ty. Kdyby se jednalo třeba o někoho jiného nebyla bych si tím tak jistá." uklidňovala ji.
Trénink proběhl v klidu a po něm se už Kesidy těšila domů, před školou na ni ale někdo čekal.
"Ahoj Kesidy,mohl bych tě doprovodit?" usmál se sladce Michael. Chodil už do třeťáku, nejoblíbenější z kluků, světlé nagelované kratší vlasy a světlé oči. Byl to kluk Laury. Kesidy se dost divila že tady zrovna čeká na ni.
"Určitě tady čekáš na mě? Nečekáš na Lauru?"
"Ne, určitě tu čekám na tebe." usmál se zase tím sladkým úsměvem, kterému nemůže odolat žádná holka.
"Tak jdeme?"
"Jo jdeme?" pomale vyrazili po chodníku.
"Nechtěla by jsi přijít ke mně na takovou malou oslavu? Je to na počest konce školního roku." vysvětloval "A aby to nebylo moc obyčejný tak je to v maškarních kostýmech."
"No víš já….."nevěděla co má říct.
"Můžeš si sebou někoho vzít, třeba přítele"
"Já nemám přítele"
Michalovi oči zazářili . "Bezva, tak vem kamarádku. Já už musím ale zítra ve škole ti řeknu všechny podrobnosti. Ahoj" Michal se otočil o běžel pryč.
Kesidy stála na místě jak přimražená "Ahoj" zašeptal tak že to mohla slyšet jen ona. Nechápala Michaelovo pozvání. Nepřátelili se spolu tak proč tak najednou.
"Seš nějaká zamlklá, něco se snad stalo?" zeptala se Monika Kesidy po tom co spolu byli asi půl hodiny venku a Kesí jen poslouchala a vůbec nemluvila.
"Ne nic, jen tak přemýšlím"
"Nad čím prosim tě? Nad Laurou?"
"To je jedno zapomeň na to."
"Tak jo, pojď jdeme do bistra mám už děsnej hlad." pohladila si břicho. Obě zamířili přes ulici do jediného bistra v jejich středně velkém městě. Jídlo tam bylo výborné ale Monika tam chodila hlavně kvůli synovi majitele. Černovlasímu plejboy, který musel otci pomáhat za trest, protože někomu naboural auto.
"Ahoj Fresi" pozdravili majitele bistra, asi 40letého modrookého muže s lehce blonďatými vlasy. Od pohledu byl příjemný.
"Tak co si dneska děvčata dáte?" přispěchal se zápisníkem na objednávky.
"Dneska ti tu Alek nepomáhá?" zjišťovala Monika.
"Musel jít do knihovny pro knížky do školy."
"Tak nám dones 2krát hamburger s tatarkou a na pití kolu." objednala za obě Kesidy.
Zatím co čekali Monika dostala nápad. "Nepotřebuješ něco v knihovně? Do školy nebo tak?"
"Proč"nechápala Kesí, za chvilku jí to ale došlo. "To ne!"
"Kesidinko, prosíííííííím." nahodila nejroztomilejší úsměv jaký dokázala.
"Ty jsi naprostý blázen. Copak si opravdu myslíš že je v knihovně?"
"Za zkoušku to stojí."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

KLIKNI

klik

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama