1. Šťastná a spokojená

8. července 2009 v 17:15 | Aironella |  Tajemství nesmrtelných



Pomalým tanečním krokem jsem vyšla na verandu našeho domu. Deanwood, městečko v němž bydlím, žil jako každý jiný den svým pomalým klidným rutinním životem. Jen jedna věc tu dnes byla nová a stala se tak senzací. Naši sousedé, pan a paní Sandersovi, bydlící naproti bohužel zemřeli. Postarší bezdětný pár si vyjel na procházku a už se z ní bohužel nevrátili. Nikdo nenašel jejich těla, nikdo nevěděl jistě zda jsou mrtví ale každý si to myslel. Jejich dům si před nedávnem koupili nový majitelé a právě dnes se měli nastěhovat. Není to nic neobvyklého, lidé odcházejí a zase přicházejí, ale ne sem. Ne do Deanwoodu. Odtud lidé akorát odcházejí a sem se nikdo nehrne i přes to si zdejší pozemky a domy zachovávaly ceny jako by se o ně lidé praly.
Kolem malého městečka v USA se rozprostírala lesnatá krajina s bažinami. Vzduch tu byl přes léto těžký, dusný. Obzvlášť starším lidem se tu špatne dýchalo, přesto se neodstěhovali, byl to jejich domov a nechtěli ho opustit i za cenu toho že jim to způsobuje zdravotní potíže. Přirostlo jim to tu k srdci. Utíkali odsud akorát mladí. Nové manželské páry, studenti odcházející na university.

Slunce zde vylézalo jen málo a když vylezlo teplo se stalo téměř nesnesitelným, vzduch nedýchatelným.
Já tu žila deset let. Zvykla jsem si na zdejší podnebí a nějak zvlášť mi nevadilo. Byla jsem tu štastná a spokojená, byl to můj domov který mi poskytla milá rodina s pevným zázemím. Milovala jsem je a oni milovali mne.
Narodila jsem se na přelomu tisíciletí. Někdo říká nový věk, pro někoho to znamenalo brzký nástup konce světa. Psal se rok 1999, zima 31.12. Lidé v ulicích oslavovali zatímco moje pravá, biologická matka dostala porodní bolesti. Nic o ní nevím. Zemřela pár hodin po porodu v nemocnici na zranění jež utrpěla při cestě, co to bylo za zranění ale nevím, nikdo to neví. Do její zdravotní karty to nebylo nikdy zapsáno a já se po tom nepídila.
Můj otec přišel o život ještě před mým narozením, jeho mrtvé zakrvácené tělo našel nějaký bezdomovec v jedné ze zapadlých Los Angelských ulic. Policisté došli k závěru že ho chtěl někdo okrást a táta se bránil, proto přišel o život.
V nemocnici tehdy vládl zmatek. Přiváželi popálené oběti ohňostrojů a bujarých oslav. I proto se tak přesně neurčilo datum mého narození. Na svět jsem přišla kolem půlnoci, na tom se všichni shodli. Nevěděli už ovšem jestli před nebo po a tak mi do rodného listu napsali to co se jim více hodilo. Nemocnici by velice proslavilo kdyby se tam narodilo vůbec první dítě nového tisíciletí a tak jsem se stala novoročním dítětem narozeným přesně sekundu po půlnoci.
Dítě se jménem Charisma. Zvláštní jméno, neobvyklé. Dala mi ho matka. To je to jediné co mi po ní zůstalo a čehož si cením ovšem nevystavuji to na obdiv.
Z porodnice jsem putovala do kojeneckého ústavu pro malé děti bez rodičů. Tam jsem ale nezůstala dlouho. Osvojili si mě mladí manželé s osmiletým dítětem, holčičkou. Co je vedlo k tomu si vzít dítě z domova když měli svoje a mohli mít ještě další? To netuším. O ani ne rok později zemřeli při autonehodě. Já i moje nevlastní sestra jsme putovali každá do jiného dětského domova. Ještě jsem to nijak moc nevnímala. Byla jsem na to moc malá ale uvnitř jsem tu změnu zaznamenala.
V dětském domově si mne oblíbila jedna ze sociálních pracovnic, nejprve si mě k sobě brala na víkendy a pak jsem s ní začala bydlet, stala se mojí novou matkou. Se smůlou jež provázela mou osobu bohužel také zemřela, na rakovinu. Tentokrát jsem se už ale nevrátila do domova ale vzala si mne k sobě její sestra s manželem kteří měli o dva roky staršího syna Matta. Když jsem se k nim dostala brali mě jako dar ze samotných nebes. Přijali mě jako vlastní a dali mi nové jméno. Enie Deantová. Ne že by se jim snad Charisma nelíbilo, jen bylo příliš neobvyklé a také to bylo na počest zesnulé. To ona nosila jméno Enie než ji dostihla rakovina. Samozřejmě v mé občance a všech úredních dokladech mám napsáno Enie Charisma Deantová (Harperová).
Moje smůla mě nejspíš prozatím opustila, žiji s nimi už deset let a oni říkají že jsem jejich štestí, nová naděje. A to hlavně proto že Matt není zrovna vzorovým synem. Já sama se s ním moc nebavím. Existuje mezi námi zvláštní pouto, máme se rádi, přitom si ovšem nemáme moc co říct. Možná je to pro to že když jsem přišla do jejich rodiny stala jsem se středem pozornosti. Malé andělské děvčátko, které potkalo tolik smůly. Tehdy se na sebe bráška snažil upozornit různými průšvihy. To mu zůstalo do teď. Domů se chodí jen vyspat a najíst, jinak celý den někde lítá s partou svých né zrovna slušných kamarádů.
Ve škole jsou tak trochu jako bohové, ideální kluci. Frajírci. Každá holka by alespoň z jedním z nich chtěla chodit. Každý kluk by se jim chtěl podobat, patřit do jejich party neodolatelných. Co jsem je tak pozorovala, všimla jsem si že bráška má u nich největší slovo. Podezřívám ho dokonce že jim zakázal se na mě jen podívat. Žádný z nich se ke mně dokonce nepřiblíží na několik metrů.
Já mám konečně pocit že někam patřím a že jsem na správném místě. Jsem naprosto štastná a spokojená. Nic mi nechybí.
Táta vydělává dost peněz. Pracuje jako chemik. Vyrábí léky na nemoci postihující lidskou populaci planety Země. Miluje svou práci, je jí naprosto oddaný. Jeho velkým snem je jednou vynalézt lék na rakovinu a dostat nobelovu cenu. Bohužel ale není moc doma. Z práce se vrací pozdě večer. Tím trpí jeho tělo. Je pobledlý a má kruhy pod očima, jež částečně kryjí brýle. To všechno se ztratilo v milém úsmevu, který dokáže vykouzlit. Jediný čas kdy s ním opravdu jsme jsou neděle a tradiční rodinná dovolená o letních prázdninách.
Máma do své svatby pracovala jako zdravotní sestra, dnes je ale ženou v domácnosti, která občas chodí do přírody fotit. Svoje fotografie potom prodává časopisům a peníze posílá na charitu.
Po vzhledová stránce jsem si taky nemohla stěžovat. Mám štíhlou 170cm vysokou postavu, světlounkou pokožku bez jediného znaménka nebo pihy. Vlasy sestupně sestříhané k lopatkám světlounké, blonďaté, rovné. Ovšem nejvíce si cením svých očí. Jsou velké a mají nezvyklou azurovou barvu jež mi ne jedna holka ve škole závidí.
Školu jsem brala jako součást dospívání. Chodím do druhého ročníku střední školy. Ale učení mi nedělá žádné problémy. Mám někdy pocit že moje paměť je nekonečná. To co se naučím ve škole mi stačí. Procházím ročníkem za ročníkem se samými jedničkami. Ještě ani jednou jsem z ničeho neměla dvojku. Přesto mě ale škola nebaví, stejně jako hodiny baletu do níž mě přihlásili po přistěhování sem. Mysleli si že mi to udělá radost a trochu se odreaguji. A tak jsem se ocitla zase tam kde jsem být vůbec nechtěla, ale nevyčítám jim to. Nemohli tušit že mě už tanec dávno nebaví tak jako kdysi. Jediné co můj den činilo zajímavějším byla brigáda v nemocnici. Vzali mě tam jen díky mým rodičům jež tam mají určité slovo. Zatím jsem samozřejmě vykonávala podřadnější práce jako bylo převlékání postelí, zabavování pacientů např. čtením knih těm starším, hraní si z dětmi na dětském oddělení. Bavilo mě to, ale ještě více jsem se těšila až půjdu na medicínu. Pak se konečně dočkám svého vysněného zaměstnání lékařky, budu léčit pacienty. Pomáhat jim v jejich životě.
"Zapomněla jsi si svačinu." vyběhla za mnou moje starostlivá máma Medlin. Překrásná třicet sedm let stará žena s lehce vlnitými černými vlasy a hnědýma očima plnýma lásky a něhy. Kůži měla lehce snědou. Matt byl celkově vzhledově dost po ní. Také měl černé vlasy, hnědé oči a snědou kůži.
Z domu se ozval pláč. Můj další bráška se už probudil. Tyler se narodil teprve před pěti měsíci ale hlas měl jako zvon když se o něco hlásil. I když se jim narodilo druhé vlastní dítě, mě nezavrhovali. Za tu dobu co jsem s nimi žila už jsem se stala jejich vlastní. Táta vždycky říkal: Vždyť ty jsi naše, akorát máš trošku jinou krev . Ani nevěděl jak se tehdy s tou krví trefil. Je jiná, dokonce jedinečná.
Lidé v okolí neměli tušení že jsem vlastně z dětského domova. Když jsem se přistěhovala řekli jim že jsem dcera jejich sestry. Proto se domnívali že jsem jejich neteří.
Tehdy to hodně řešili ale už se na to zapomnělo. Je to dlouho a pro všechny jsem teď součástí tohoto městečka. Jako bych tu žila od narození.
Dům kde jsem vyrůstala byl velký. Táta dost vydělával a tak jsme si mohli dovolit údržbu. V tomto domě vyrůstala i máma ale od té doby se hodně změnil. Celý ho přestavěli před necelými pěti lety do modernějšího stylu. Je to teď taková tmavě červená místy bílá krabice se spoustou skleněných obrovských oken obložená z jedné strany dřevěnými destičkami.
V přízemí byla obrovská hala se sedací soupravou a plazmovou televizí. Východ na zahradu, kuchyň s jídelnou, kterou jsme ovšem používali jen výjimečně protože jsme většinou jedli u stolu v kuchyni. Ležel tam i Mattův pokoj, sám ho chtěl mít v přízemí. Nejspíš proto aby ho máma nekontrolovala kdy se večer vrací. O patro výš byla velká koupelna, tátova pracovna, knihovna, mámin atelier a velký pokoj pro hosty. V dalším patře byli pokoje. Můj byl asi největší. Na straně kde byla silnice jsem měla balkon a na straně na naši zahradu jsem měla odsunovací dveře a točíté schodiště dolů. O něco menší byla ložnice rodičů a vedle ní Taylerův pokojík.
"Díky mami." vzala jsem si od ní balíček a vyrazila na autobus do školy která odsud byla asi pět kilometrů.
Všimla jsem si že k domu naproti nám u něhož stála velká cedule hlásající že se dům prodává přijel obrovský náklaďák. Chlapíci v uniformách kteří z něj vystoupili ceduli odstranili a začali vykládat nábytek nejspíše nových majitelů.
Cestou se ke mně připojila moje nejlepší kamarádka Teresa. Bydlela hned o několik domů dál takže jsme to k sobě neměli daleko, jako malé jsme si spolu hráli a už tehdy jsme byli přítelkyněmi. Prostě nám to od té doby zůstalo, občas jsme se kvůli něčemu, většinou nějaké blbosti, pohádali ale vždy se to hned urovná.
Teresa měla krémovou pleť a štíhlou postavu. Šedé oči a pískové vlasy se jí vlnily po ramena. Kdysi se mnou navštěvovala hodiny baletu ale po roce se vzepřela a už tam nechodí, navíc byla na tanec nemehlo. Školu nesnáší, nenávidí dlouhé hodiny občanky nebo literatury. Nerada čte. Snad její největší zálibou byli a jsou kluci.
Do školy jsme jeli od nedaleké zastávky autobusem. Terese příliš nevyhovovalo jím jezdit, byla zvyklá vozit se do školy autem které dostala k sedmnáctinám a které teď někdy leží na nějakém vrakovišti plném polorozpadlých aut. Nabourala ho. Ani ne před týdnem a rodiče jí řekli že bude lepší pro její vlastní bezpečí když nové nedostane. Já jsem do školy jezdila s ní takže pro mě byl teď autobus stejně nový jako pro ni. Před tím než mě začala vozit tak jsem většinou jezdila s tátou nebo mě do školy hodila máma. Doma se totiž než se narodil Tyler nudila. Mohla jsem ještě požádat bratra aby nás vozil, jistě by mi vyhověl i přes zvláštní vztah mezi námi. On dostal auto když složil řidičské zkoušky.
Já sama jsem auto vlastnila. Rodiče mi ho dali abych nemusela jezdit s Teresou a rovnou mi zaplatili autoškolu. Jenže já s ní jezdila ráda a tak autíčko stojí zaparkované v garáži a poukaz na autoškolu někde hluboko mého šuplíku u nočního stolku.
Na ježdění autobusem jsem si neztěžovala, bylo mi celkem jedno čím jedu. klidně bych šla i pěšky kdyby to nebylo tak daleko. To bych totiž vypadala přede všemi jako naprostý šílenec.
Autobus zastavil na kraji školního parkoviště a my jsme spolu s ostatními vystoupily. Většinou se jednalo o prváky, ti starší jezdili auty. "Nechtěla by sis už konečně udělat ten řidičák? Je to dost potupný jezdit autobusem."
"Co je na tom potupného?" zasmála jsem se. Připadalo mi komické jak se tvářila.
Zamiřili jsme přes již plné parkoviště aut k bráně. Celé školní pozemky byli obehnány vysokou cihlovou zídkou.
Když jsme prošli přes bránu, která se s prvním zvoněním zavírala a otvírala se až po obědě pro studenty kteří už končí, ocitli jsme se na šterkovité cestičce k hlavní budově. O kousek dál se cesta rozpojovala do několika větví k ostatním budovám. Celkem jich bylo šest. Vévodila jim samozřejmě ta hlavní která měla ještě kromě přízemí další dvě patra. S ní spojená chodbou byla budova za ní, jídelna. Hlavní budova měla po každém svém boku dvě další, nepropojené žádnou chodbou stojící kus od sebe. Tyhle byli jen přízemní.
První napravo stojící budova byla tělocvična a za ní bylo ještě sportovní travnaté hřiště o běžecký ovál. Vedle ní stála laboratorní a chemická budova. V ní byly třídy vybavené na pokusy.
Nalevo od hlavní budovy byly už normální třídy se standardním vybavením.
Kde nebyla šterková cesta rostl lehce zažloutlý trávník a místy někde stáli vysoký listnatý strom. U jídelny byli venku stoly pro ty co by chtěli za teplého počasí objednat venku.
S Teresou jsme se rozloučili na jedné z křižovatek cest. Já mířila do hlavní budovy kde jsem měla hodinu matematiky a ona šla na tělocvik.
Záviděla jsem jí a všem ostatním co teď mají hodiny někde jinde, protože projít hlavní budovou až do druhého patra je prakticky o život. Dole jsou mimo tříd totiž i skříňky a tak je tam spousta studentů co si šli pro učebnice. V druhém patře jsou výhradně jen učebny, ve třetím sídlí ředitel, sekretariát, přijímací kancelář atd. takové ty administrativní věci se vyřizují tam.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama