10. Klid před bouří

9. července 2009 v 10:57 | Aironella |  Tajemství nesmrtelných

Všichni v domě už spali, jen dole jsem slyšela hlasy z televize. Můj bratr se stále díval a už byla jedna hodina večer.
Nevěděla jsem co si počít. Bylo nemožné aby nezpozoroval, že scházím ze schodů. Dostala jsem nápad. Šla jsem situaci obhlédnout s tím, že se jdu napít do kuchyně protože jsem se probudila a mám žízeň.
Nakoukla jsem do haly. Matt ležel na gauči a spokojeně si pochrupoval. Sama pro sebe jsem se usmála. Lepší to už být nemohlo. Co nejtišeji jak jen to bylo možné jsem vypnula televizi a přes brášku dala deku aby nám nenastydnul.
Spokojeně jsem se vrátila do pokoje, převlékla se z noční košile do něčeho vhodnějšího a šla na smluvené místo.
Zachary přišel pár minut po mně. "Promiň, mám zpoždění." omluvil se mi.
"To je v pohodě." všimla jsem si, že se tvářil hodně ustaraně. "Co se děje?"
"Nic." nahodil jeden z těch svých dokonalých úsměvů pod nímž se podlamují holkám kolena.
"Nemusíš mi to říkat jestli nechceš ale někdy je dobré se někomu svěřit."
"Je to složité. Ty a já. Nesmíme být spolu, porušujeme pravidla a já tak rodinu vystavuji nebezpečí."
"Já nikomu nic neřeknu."
"To já vím." pohladil mě rukou po tváři. Vyvolal tím ve mně příjemný pocit ale i chtíč. Tolik jsem ho v ten moment zatoužila popadnout a políbit. Nebo alespoň obejmout. Rychle jsem si to ale vytřepala z hlavy a to z dvou důvodů. Už takhle se pohybujeme na hraně a mám kluka. "Jenže moje rodina, oni jsou proti nám dvoum. Hlavně Angela."
"Neděláme nic špatného. Jen si povídáme." zranilo mě to. Z naprosto nepochopitelného důvodu jsem byla smutná, že mě nemají rádi.
"No právě. Oni se bojí aby to nezašlo moc daleko."
"Ach." najednou jsem nevěděla co říct. Z trapného ticha nás osvobodil až Zach. "Dneska nemáš žádné otázky?"
"Spoustu." připustila jsem.
"Tak se do toho dáme." zvedl mě do náruče a za chvilku jsme byli zase na útesu nad městem. Stejně jako včera jsme se posadili. "Tvoje rodina je stejná jako ty?"
"Ano, to co jsem je dědičné."
"Moje rodina je stejná jako tvoje?"
"Ne, jsou jiní. Mají jisté schopnosti. U nich je to taky dědičné. Přesto jsou na tomto světě z jistého důvodu." hltala jsem každé jeho slovo.
"Z jakého důvodu." vyzvídala jsem.
"To ti neřeknu." zavrtěl hlavou. "Souvisí to s tím čím jsme a to ti rozhodně nechci říct."
"Proč?"
"Považovala by jsi mě za monstrum. Utekla by jsi pryč."
"Nikdy bych neutekla." podívala jsem se mu do očí což jsem zjevně neměla dělat. Okamžitě jsem se v té barvě onyxového kamene topila.
Nepřemýšlela jsem, jednala jsem pouze podle instinktů. Začala jsem se k němu naklánět až byli nše obličeje od sebe jen pár centimetrů. Věděla jsem, že políbit ho je špatné ale prostě jsem si nemohla pomoct. Jako by mě jeho rty volaly. Říkali mi ať ho konečně políbím.
Nedokázala jsem jeho volání odolávat dlouho a políbila jsem ho. Lehce jsem se mu otřela o rty a když jsem věděla že mě neodstrčí, spíše to vypadalo naopak, ještě víc si mě k sobě přitáhl a polibek prohloubil, jsem mu ruce obmotala kolem krku.
"Jsi si jistá tím co děláš?" zašeptal když jsem se od sebe na chvilku odtrhli.
"Ano."
Tak a je to. Nechala jsem se zlomit mou nerozumnou naprosto iracionální částí, ovšem činilo mě to šťastnou. I tak to ale nebylo správné. Neměla jsem Zacharyho políbit, to jsem věděla, nicméně jsem se téhle hlouposti už dopustila a jediné na co dokážu myslet jsou jeho rty. Přeji si abych byla zase s ním.
Kdyby to jen Tobi věděl. Podvedla jsem ho. Z téhle části jsem se proklínala, jak jsem jen mohla. Tímhle mu ubližuji i když o tom zatím neví. On si nezaslouží abych ho takto klamala. Měl by si najít někoho kdo ho bude opravdu milovat.
Když jsem se teď na náš vztah podívala s nadhledem věděla jsem, že my dva jsme byli spíše přání našich rodičů. Z toho se zrodilo to mezi námi. Z pouhého vnucování, namlouvání. Nebyla to opravdová láska jen jsme se měli rádi. Jenže s tím asi teď nic nenadělám. Pokud se s ním rozejdu bratr mě bude hlídat ještě víc.
Tím jsem se ovšem dostávala k tomu co cítím k Zacharymu. Je to snad láska? Ten pocit lehkosti a štěstí kdykoli na něj myslím nebo jsem s ním? Možná snad ano. Konečně mi bylo dopřáno poznat ten cit.
Po tom co jsem se večer vrátila domů jsem už nedokázala usnout. Myslela jsem jen na něho a při tom se přihlouple usmívala.
Taky po tom co jsem se vrátila mě přišel zkontrolovat můj bratr. Měla jsem štěstí, přijít o pár minut později tak mě tu nenajde.
Ráno jsem si schválně přivstala abych se stihla upravit. Dnes jsem si na sobě dala co možná nejvíc záležet.
Vlasy jsem si lehce navlnila, oblékla jsem si bílé upnuté kalhoty, azurový top s vázáním za krkem a obula si lodičky na podpatku stejné barvy.
Myslím, že celkový výsledek byl víc než uspokojivý.
Matt cestou do školy už mou dobrou náladu nekomentoval, jak jsem si všimla i on byl v dobrém rozpoložení. Jediné na co se mě za celou cestu zeptal bylo: "To jsi se tak nastrojila pro Tobiho? Myslím, že tomu by jsi se líbila i v pytli." nic jsem mu na to neodpověděla, nejspíš ani odpověď nechtěl.
Před školou na mě Tobi čekal. Samozřejmě mi složil kompliment k tomu jak vypadám. Rychle a nenápadně jsem ho trochu odbyla. Když jsem ho viděla jak se na mě usmívá vždycky jsem si představila co by asi tak udělal kdyby věděl co jsem mu včera provedla. Křičel by snad na mě? Rozešel by se se mnou? Nevím. Ale stát a dělat, že je všechno jako každý jiný den mi chvílemi dělalo problémy. Zjevně ale nic nezpozoroval protože na sobě nedal nic znát.
Naštěstí jsem s ním dnes neměla žádnou hodinu což mi situaci o něco ulehčilo. Naopak se Zacharym jsem měla hned tři hodiny. Bohužel v žádné z nich jsme neseděli spolu.
První byla občanka. Na tu jsme se přesunuli do kinosálu. Někdo už totiž odevzdal svoje projekty a tak jsme se na ně měli dívat.
Se Zacharym jsem si sedli do zadní řady do rohu, samozřejmě co nejméně nápadně. Na této hodině s námi nebyl nikdo kdo by mohl bratrovi nebo Tobimu říci něco y našem chování takže to bylo v pořádku. Dokud nezhasli světla seděli jsme několik sedaček od sebe ale jakmile sál zahalila tma tak jsem si sedli vedle sebe.
"Ahoj." usmál se na mě. Viděla jsem jak jeho pohled směřuje na mé rty a bojuje s nutkáním mě políbit ale až tak daleko jsme zajít nemohli. Už tohle by risk.
"Ahoj." usmála jsem se na něj taky. Kdo by se neusmál na takového anděla.
"Příjdeš dneska?"
"Samozřejmě."
Při dívání jsme se mohli spokojit akorát tak s tím, že jsme se drželi za ruce. Samozřejmě tajně aby to nikdo neviděl. Kdyby se nějaká z holek v sálu dopídila co mezi námi je okamžitě by zafungovali zdejší drby a všichni by věděli i to co by se nestalo.
Celou dobu jsem odolávala nutkání se ho dotýkat, líbat…Prostě jsem se musela držet na uzdě. Těsně před tím než se rozsvítila světla jsem si zase každý sedli nenápadně na svoje místa.
Hodiny s ním mi utíkaly strašně rychle. I když jsem se ho nesměla dotknout nebo se s ním bavit mohla jsem se na něj alespoň koukat.
Obědu jsem se radši opět vyhnula, nechtěla jsem se tam vidět s Tobim. Navíc jsem ani neměla moc veliký hlad a tak jsem se jen tak procházela po školních pozemcích.
"Ahoj, proč nejsi v jídelně." vyrušila mě z mého rozjímání Teresa. Připadala mi nějak zvláštní, jiná. Obličej nabral na dospělosti. Napadlo mě jestli jí to Clim už řekl ale věděla jsem že když se jí zeptám tak mi nejspíš nic neřekne, navíc já mám teď jiný zdroj.
"Nějak nemám hlad." sedla jsem si na lavičku u sportovního hřiště. Nějací kluci tam právě hráli fotbal.
"Měli by jsme spolu něco podniknout. Už dlouho jsme nikde nebyli."sedla si vedle mě.
"Vážně by jsi chtěla trávit čas se mnou." podívala jsem se na ni podezřívavě. Znala jsem ji dost dlouho a ten hlas jakým to řekla nezněl moc přesvědčivě, spíš byla nervózní.
"Samozřejmě, jsme nejlepší kamarádky." čím dál jsem jí méně věřila.
"No právě, jsme nejlepší kamarádky a já poznám když za tím něco je."
"Víš En." sklopila pohled k zemi. "Od té doby co jsem s Climem je všechno jiné. Miluju ho, strašně moc."
"Udělal ti snad něco?" zbystřila jsem, vzpomněla jsem si jak říkal můj bratr že pokud tu pravdu Teresa nepříjme dopadne to s ní špatně.
"Ne to ne." zavrtěla hlavou. "Jen je prostě jiný, nemůžu ti říct jak jiný. Trochu se liší od ostatních kluků. Někdy mám takovou touhu se s tmím svěřit ale nemůžu. Je to jako za sebou tahat balvan. Bát se zda se náhodu někdy neprořeknu."
"Ty to zvládneš. Uvidíš, všechno bude dobré." utěšovala jsem ji. Moc dobře jsem věděla jaké to je. Taky jsem se chtěla s někým podělit o své tajemství, říct že ten krásnej kluk mě políbil ale nemohla jsem.
"Mám tě ráda En, ty jsi opravdová kamarádka." objala mě.
"Však já tebe taky."
"Slíbíš mi něco?" odtáhla se aby se mi podívala do obličeje ale stále mě držela za ramena.
"Co?"
"Dávej na sebe pozor. Víš, někdy si všimnu jak se po tobě ten Chace dívá. Vím, že máš Tobiho a nikdy by jsi ho nepodvedla ale i tak. Kdyby po tobě náhodou někdy něco chtěl hlavně s ním nezůstávej o samotě. On je nebezpečný." kladla mi na srdce.
Tímhle mě dokonale dostala. Nepochybovala jsem, že zná pravdu. Kdoví co jí Clim o Zacharym navykládal. A ještě ta důvěra ve mně a Tobiho. Uvnitř mě lehce píchlo. Zase mě dohánělo črné svědomí. "Dám si na sebe pozor." přikývla jsem.
"Děkuju." zvedla se. "A s tím, že by jsme si měli někam vyjet jsem to myslela vážně. Co takhle tuto sobotu. Táta mi půjčí auto a pojedeme nakupovat."
"Tak jo." to prostě nešlo odmítnout.
Zbytek hodin se mi lehce vlekl když jsem neměla co pozorovat. Nějak jsem je ale přežila a domů mě vezl zase Tobi. Prvně jsem přemýšlela že řeknu Mattovi aby mě odvezl ale pak jsem si uvědomila že by se asi hodně vyptával. Nechtěla jsem vzbudit žádné podezření. Proto se budu muset smířit prostě s tím, že tahle hra bude muset pokračovat a já se s Tobim leda rozejdu jedině kdyby mě on sám nechal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama