10. Má matka je tady

11. července 2009 v 15:31 | Aironella |  Im onia paratus

Harry s An si spolu až do oběda povídali. An ho nabádala aby se už konečně začal učit ale on jí vždycky řekl že to může ještě počkat. Oběd uvařila paní Wayzleyová v Doupěti. Vyrazili na něj společně což se nikomu nezdálo divné vzhledem k tomu že Freu dala Harrymu na starosti aby se An nic nestalo. Přišla tam většina členů jejich velké rodiny. Ginny se už dostala z rozchodu s Harym a nyní se tvářila naprosto nevšímavě, Ron s Hermionou měli oči jen jeden pro druhého, Fred s Georgem přemýšleli nad dalšími super vychytávkami do svého obchodu. Sírius s Rámusem a Arturem se s velkým zápalem hádali kdo vyhraje mistrovství ve famfrpálu.
Všechno se zdálo naprosto poklidné a přirozené.
Kolem jedné hodiny se všichni zase rozešli za svou činností. Harry se dal konečně do studia knih a An aby se nenudila četla spolu s ním.
Čas běžel až příliš rychle. Svatba se blížila a s ní rostlo i napětí.všechno se ještě dolaďovalo na poslední chvíli, výzdoba, květiny y úpravy svatebních šatů.
Harry s An se snažili všechny volné chvilky trávit spolu ale většinou jim volné zbývaly jen noci kdy oba vyčerpaní usnuli.
Rozlučku se svobodou pro Freu připravila An spolu s Hermionou na téma "pyžama". od původního plánu pronajmout si nějaký klub upustili vzhledem k tomu že se ho měla účastnit i Gabriela s Ginny a Molly.
Místem konání se stalo Doupě. Pánská část měla na ten večer Siriusův dům.
Až do oběda se všichni věnovali svým povinnostem a po jídle vyklidili všichni Doupě aby mohla An s Hermionou udělat výzdobu a nachystat jídlo. V celém spodním patře odstranily stěny a nábytek odsunuli ke stěně. Všude po podlaze rozprostřely deky a hromady polštářů. Na stoly po dvou stranách místnosti naskládali jídlo, zákusky, pití, popcorn a brambůrky. Do čela místnosti postavili obrovskou plazmovou obrazovku s úhlopříčkou asi tak 6metrů. K ní napojili dvd přehrávač a donesli si spoustu filmů. K večeru přišla pomocná síla, obsluha. Člověk jež se měl starat o doplňování občerstvení, přepínání filmů, atd. An si ho sama vybrala, jednalo se o lehce opáleného mladého španěla. Jeho hlavním úkolem bylo obletovat nevěstu. Děvčata ho oblékly do slušivé noční košilky s čepičkou. Pro každého měli nějaké to pyžamo.
"Co se děje?" zeptala se Hermiona když An hleděla do svého mobilu. Hodiny ukazovaly čtyři, což znamenalo že už za chvilku přijdou všichni pozvaní.
"Máma je tady." vydechla překvapeně.
"Kde?" nechápala.
"Nebo ne-je- no za chvilku je tady. Napsala mi zprávu že za chvilku přistává její letadlo a že pro ni mám přijet na letiště." vzhlédla od telefonu.
"Já myslela že nepřijede kvůli, no však víš." poukázala na to že nemá ráda kouzelníky.
"Já taky. Muselo se něco stát." přemítala nad tím co Adrianu donutilo přiletět. Nic dostatečného ji ovšem nenapadalo.
"Teď ale nesmíš odjed." zděsila se Hermiona.
"Ty to tady zvládneš. Všechno je nachystané. Budu se snažit abych se vrátila co nejdřív." políbila ji na rozloučenou na tvář a vyrazila z domu. Chystala se sejít do blízké vesnice a vypůjčit si tam auto v nějaké autopůjčovně.
"To nemůžeš." zavrtěla tvrdošíjně hlavou.
"Ty to zvládneš." zakřičela ještě než za sebou zavřela vchodové dveře.
Cesta do údolí se stala o něco delší než původně čekala. Zvlášť když ji absolvujete na vysokých podpatcích a vaše nemotornost vám nedovoluje zrychlit krok. Naštěstí našla autopůjčovnu hned na samém okraji, sice trochu malou a zastaralou ale lepší než nic.
Autem vyjela na letiště. Časově se trefila do přistání letadla.
"Mami!" zamávala na hnědovlasou ženu se světlýma očima. Na to že jí bylo už přes pětatřicet let vypadala o dost mladší. Mohla být Annina. An po ní zdědila světlou kůži a tmavě hnědé vlasy které si nyní barvila na blond. Výškově se také podobala svojí matce. Bez podpatků byla stejně vysoká jako ona.
"Zlato." přiběhla k ní. "Tak ráda tě vidím." přitiskla ji k sobě.
"Co se stalo? Proč jsi přijela?" odtáhla se aby na ni viděla. Její obličej zvážněl.
"Chci si o tom promluvit někde v soukromí."
"Dobře. Kde máš kufr?" zeptala se aby už mohli konečně jít. Něco jí říkalo že jejich rozhovor bude hodně důležitý.
"Támhle." ukázala na pás se zavazadly, její kufr právě vyjel ven.
An se na nic neptala. Počkala dokud neseděli v autě.
"Tak co tě sem přivedlo?" vyjela na silnici.
"Neměla by jsi řídit." upozornila ji.
An si toho nevšímala, moc dobře věděla že nesmí řídit protože ještě nemá řidičák ale kdo by ji zastavil? Nikdo na to přijít nemusí. "Neodbíhej od tématu."
"No.." povzdechla si Adriana. "Je to hodně vážné. Je to něco co jsem ti měla už možná říct dávno nebo o tom mlčet navěky." zamračila se.
"Co je to."
"Já jsem kouzelník. Nikdy jsem nebyla mudla jen jsem se tak snažila žít." stiskla pevně rty.
"No, možná jsem to čekala." přiznala An. Vždycky v nitru věděla že její matka není jen obyčejná žena. "Proč mi to říkáš?"
"Je tu ještě něco co jsem ti zatajila. Neměla jsem v plánu ti o tom říct nicméně…"
"Nicméně co?"
"Víš, když jsi se mi narodila, vypadala jako panenka. Malá a nádherná. Nechtěla jsem dopustit aby se ti něco stalo. Musela jsem tě ochránit a proto jsme se taky přestěhovali do Francie. Můj strach o tvoje bezpečí se stal silnějším než cokoli jiného. Když by jsi žila ve světě kouzel byla by jsi v nebezpečí a proto jsem tě od toho světa odtrhla. Ty sis k němu našla jinou cestu a já nemohla nic udělat. Odjela jsi sem vstříc svému osudu. Doufala jsem v to že nepotkáš nikoho z mých starých známých, nikoho kdo by tě mohl poznat." vzdychla zoufale.
"Proč je pro mne tenhle svět nebezpečný?" nechápala.
"Včera se u nás doma objevil Brumbál." pokračovala bez reakce na otázku. "Poznal tě a velice brzy pochopil. Stručně mi popsal nynější situaci, návrat Voldemorta a propuštění tvého otce z vězení."
"Propuštění?" zašeptala skoro bezhlesně. Přitom aniž by si to uvědomovala lehce zpomalovala.
"Řekl mi že by bylo lepší abys věděla celou pravdu ode mě než od někoho jiného. To Sirius Black je tvým otcem. A Voldemort? Ten po tobě půjde stejně jako po mě."
Teď už zabrzdila úplně. "Sirius je můj otec?" skoro zapištěla.
"Ano."
An sklopila hlavu. Čem se opřela o obruč volantu. "Kdybych sem nejela řekla by jsi mi to někdy?"
"Nejspíš ne." připustila.
"On to ví?"
"Teď už nejspíš ano. Řekla jsem Brumbálovi aby mu o tom pověděl sám. Máme jet rovnou do jeho domu. Prý víš kde to je." "Já vím jak je to pro tebe těžké, ale všechno bude zase dobré." položila ji ruku kolem ramen.
"Fajn." nastartovala auto a vyjela. Za chvilku už stáli před domem. An ale nevystoupila, zůstala v autě.
"Jdi, já nepůjde. Právě teď jsem měla být s Freu a oslavovat její poslední noc jako svobodné a nehodlám ji zklamat."
"Ona to pochopí."
An neodpověděla. Počkala až Adriana vystoupí a odjela tam kde teď měla být. Dnešní večer nechtěla myslet na to co jí matka oznámila. Né dnes.
V Doupěti už všichni byli. "Kde jsi tak dlouho." skočila jí kolem krku Freu. "A kde je tvoje máma?"
Nikdo tady ještě o ničem nevěděl. "Potom, teď to není důležité." usmála se na ni.
Přesně ve dvanáct hodit večer si připili a potom se vydali do svých postelí. Někdo se přemístil domů a ti ostatní zůstali. Pokoje nahoře v patře pro ně byli nachystané protože se počítalo s tím že už se nikdo s chlapců nevrátí protože stráví noc u Siriuse. Z toho důvodu měla Hermiona, An, Freu a Gabriela zůstat.
An se nechtělo ještě spát. Počkala až ostatní usnou a vyšla si na malou procházku do lesa za domem. Potřebovala přemýšlet. Šla po dlouhé cestičce až dorazila k malému jezírku. Zastavila se na jeho kraji. Na hladině se zračil její odraz. Nad tím výjevem se musela usmát. Vypadala až skoro nadlidsky. Na sobě měla šifonovou bílou noční košili na ramínka pod prsy stáhnutou mašlí dlouhou ke kolenům. Světlá kůže se jí lehce třpytila pod září měsíce.
Kousek od písčitého břehu se ve vodě tyčil obrovský placatý kámen. Teprve teď když stála u vody si uvědomila že si neobula žádné boty. Bosýma nohama vstoupila do vody. Byla příjemně teplá a průzračná. Najednou dostala chuť si v té vodě zaplavat. Působila tak něžně a lákavě.
Krátkými krůčky se vzdalovala od břehu. Až když jí voda sahala pod paže zastavila se. Košile se lehce pohupovala na hladině kolem ní.
"An?" uslyšela ze břehu vystrašený hlas. "Neblázni a pojď na břeh." rozeběhl se směrem k ní. Rovná hladina se otřásala jeho rychlým pohybem.
"Nechci se utopit." otočila se na něj . Moc dobře věděla co si asi myslí.
"Promiň já jen….." zastyděl se za svou první myšlenku.
"Jasně já vím." smutně se usmála. Pochopila že už byl informován. Zavřela oči a položila se na hladinu. Voda si ji nejprve stáhla dolů ale potom ji pomale vynesla zpět k hladině. Vynořila se a rukama si přejela po mokrých vlasech. Zhluboka se nadechla. "Jen jsem se šla projít."
"Hledali jsme tě. Měl jsem o tebe strach." postupoval vodou k ní. Nyní už pomalejším tempem.
"Kdo my?"
"Tvoje máma, Sirius, Brumbál, Bill, Fred, Georg, Remus,…" vyjmenovával jména.
"Ale našel jsi mě ty." popošla jeho směrem.
"Ano, ale spíše jen náhodou. Hodně je znervóznilo když jsi nespala ve své posteli. Brumbál začal všechny burcovat. Mě samozřejmě jako vždycky chtěli nechat bokem a tak jsem se naštval a šel jsem k lesu. Napadlo mě že se ráda procházíš a tak jsem došel až sem. Měl jsem o tebe takový strach." konečně stáli těsně u sebe.
"Vždyť víš že bych si nic neudělala." lehce se na něj zamračila. Copak ji tak málo důvěřoval.
"Do chvíle kdy jsem tě tady vidělmě to ani nenapadlo. Spíš jsem se bál, že se snad Voldemort dozvěděl o tom jak moc tě potřebuju k životu a vzal mi tě." pohladil ji po lícní kosti. I přes to že je osvětloval jen měsíc a hvězdy odstín jeho kůže byl o něco tmavší než ta její. "Měli by jsme jim dát vědět."
"Ne." zavrtěla hlavou. "Ještě je necháme chvilku pátrat. Jen ať si dělají starosti."
"Nebuď k nim tak krutá."
"Nejsem to jen já jsi to i ty. Jsi tu se mnou. Teď už neví ani nic o tobě." sladce se usmála nad tou myšlenkou. Harrymu jako by to teprve teď došlo. "Nechtěli tě nechat jim pomoct tak ať si pomůžou sami." přitiskla svoje rty k těm jeho. Tenhle polibek už nebyl tak něžný jako většina předtím. Byl o něco naléhavější, žádostivější. Zapletla mu prsty do vlasů.
Harry jí jednou rukou držel za zátylek a druhou přejížděl po zádech."Tohle na tobě nesnáším." zašeptal mezi polibky.
"Co?"
"Dokážeš si mě tak lehce omotat kolem prstu. Ať by jsi po mě chtěla cokoli šel bych a vykonal to i kdyby to byla ta nejabsurdnější věc na světě." ještě víc si ji přitiskl ke svému tělu.
"Cokoli." zasmála se.
"Ano." ještě jednou ji políbil.
Odtáhla se od něj aby se mu podívala do těch nádherných zelených očí. "Miluji tě." vyslovila ta dvě slova kterými si ještě před několika dni nebyla jistá. Nyní to bylo takové jako by to tak mělo opravdu být, jako by část z ní chyběla a konečně se dostala na to správné místo.
Harry nadšený tím co právě slyšel se začal hlasitě smát, zvedl ji do vzduchu a motal s ní dokud neztratil rovnováhu a nespadli do vody.
"Už by jsme asi měli vážně jít. Čeká nás dlouhý den." objala ho pažemi kolem krku.
"Ano." zasmušile pokýval hlavou. An okamžitě pochopila změnu jeho nálady. Dneškem měl jejich prázdninový románek skončit. Ale aniž by to jeden z nich mohl ovládnout přerostlo to ve víc než jen krátké pobláznění hormonů.
"Cesty osudu jsou nevyzpytatelné." kráčeli vedle sebe nazpět.
"Co když už osud zasáhl? Co když je to znamení. Možná by jsi měla zůstat. Třeba se dají tvoji rodiče dohromady."
"To si nemyslím. Máma už má svůj vlastní život mimo tenhle svět."
"Co kdyby-"
"Nech toho! Máme před sebou už jen málo času tak se se mnou prosím nechtěj hádat." tvrdě na něj pohlédla. Nechtěla uvažovat nad tím co kdyby to a co kdyby tohle, chtěla jen žít.
"Jak si přeješ." zastrčil jí pramen mokrých vlasů za ucho. Přelétl ji jedním Rychlým pohledem. Mokrá košile jí těsně přiléhala k tělu. "Kde máš boty." spočinul zrakem na bělostných nohou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama