11. Klid před bouří

9. července 2009 v 10:58 | Aironella |  Tajemství nesmrtelných

Večer jsem se nenápadně vytratila z domu, tentokrát mi to nedalo žádnou práci. Všichni už spali, i můj bratr. Zřejmě si řekl že hlídat mě je zbytečné.
Dnes jsem mu nekladla žádné otázky, jen jsme vedle sebe leželi v trávě, drželi se za ruce a dívali na nebe.
Netušila jsem kam mě to každý večer odnese, když tam jsou vidět hvězdy. V našem městečku je zahlédnete jen zřídka a to zpravidla když je tam bouřka a pak se mraky roztrhají. To ve dne dokonce svítí i slunce.
"Jsi nádherná." vydechl najednou.
Zmateně jsem se na něho podívala co tak najednou si vzpomněl mi okomentovat můj vzhled. Díval se na mě. Možná i celou dobu a já mezitím čučela do nebe.
"Nechci o tebe nikdy přijít." strčil mi pramen vlasů za ucho.
"Nepříjdeš."
"Co když ano. Jak dlouho to takhle vydržíme. Schovávat se. Muset předstírat. Já se nedokáži dívat jak ve dne žiješ jako normální člověk v nevědomosti a v noci tě mít jen na pár hodin pro sebe. Co ti takto mohu nabídnout? Nic." posadil se a mnul si kořen nosu.
"Jsem šťastná, snad poprvé v životě."
"Tak to ale nevydrží, jednou půjdeš na vysokou, budeš chtít mít děti, rodinu."
"To je ještě spousta času." nesouhlasila jsem s ním. Věděla jsem že má pravdu, jednou to sad příjde ale nechtěla jsem na to myslet.
"Odejdi se mnou." vyhrkl najednou .
Dívala jsem se mu do obličeje a viděla že to myslí naprosto vážně. "Co???"
"Odejdeme. Vzdám se nesmrtelnosti a ty se vzdáš svojí rodiny. Jen my dva. Můžeme cestovat a pak se usadit."
"To nejde." bylo by krásné s ním žít ale já nemůžu jen tak odejít. Nikdy jsem nad tím takto nepřemýšlela. Tady v Deanwoodu jsem měla všechno a myslela jsem si že tu jednou i umřu. Svět za jeho hranicemi mě nezajímal. Najednou se přede mnou ovšem otvírala brána nových možností a já se bála jí projít.
"Proč? Vždyť to ani nejsou tvojí pravý příbuzní?"
"Já-já" nevěděla jsem co říct. Najednou jako by se moje dokonalé štěstí sesypalo jako domeček z karet. "Chci domů." vyhrkla jsem bez dalšího rozmyslu. Domov byl mým útočištěm.
Chvilku na mě zíral jako bych mu bodla kudlu přímo do srdce. Jestli ovšem nějaké má, to jsem ještě nezjistila. Pak jeho tvář zatvrdla. "Dobře." vyhoupl si mě do náruče.
Zastavili jsme jako vždycky u stromu za domem. "Zítra asi nepříjdu."
"Jasně." přikývl jako by mu bylo všechno jasné. "Asi to tak bude lepší, my dva….To prostě…"
"Chtěla bych přijít ale nemohu. Slíbila jsem Terese, že pojedeme nakupovat do Aldonu. Nevím kdy se vrátíme."
"Na tom nezáleží." zavrtěl hlavou. "Udělali jsem chybu, oba dva. Prostě zapomeneme."
Nevěřila jsem vlastním uším. O čem to jen mluví? Chtěla jsem protestovat ale už bylo pozdě, zmizel. Ještě chvilku jsem tam jen tak stála, ani mi nevadilo že začalo pršet.
Do svého pokoje jsem jako vždy vyšla po schodech. Dveře jsem si nechávala pootevřené abych se do pokoje dostala.
Byla jsem úplně promočená jelikož se spustila velká průtrž, ani jsem nevěděla jestli to co mi teče po tvářích je voda nebo moje slzy.
Co nejtišeji jsem za sebou dveře zavřela. Myslela jsem si že jsem sama dokud někdo nerožnul lampičku na mém nočním stolku. Na posteli seděl Matt. Tvářil se jako bůh pomsty. "Ke jsi byla?"
Jestli jsem měla předtím pocit, že horší už to být nemůže tak může. Všechno se pokazilo. S pocitem beznaděje jsem se sesula podél skleněné tabulek zemi kde jsem se konečně naplno rozbrečela. Potřebovala jsem ten divný pocit který jsem nedokázala identifikovat dostat ven.
Moje tělo semkli dvě silné paže. Matt mě přenesl na postel kde jsem se stulila do klubíčka a dál se utápěla v slzách. Lehl si vedle mě a hladil mě po vlasech. "Proč jen musíš být tak tvrdohlavá sestřičko." šeptal. "Oni ti přinesou jen neštěstí. Konečně mě poslechni a drž se od jejich rodiny dál. Slib mi to." naléhal.
Možná má pravdu. Ale to on mi odpovídal na otázky jež jsem chtěla znát a né Matt. "Eni slibuješ mi, že nebudeš vyhledávat jejich společnost?"
Matt je moje rodina zato Zach je jen kluk, nebo spíše něco nadlidského, co se sem najednou přistěhovalo a zasahuje to do mého života. Rodinu má člověk napořád zato kamarády ne. Ti odcházejí a přicházejí. Pouta mezi nimi jsou pevnější a slabší. "Slibuji." vydechla jsem a schoulila se v jeho náručí. Tohle byla jedna z těch chvilek kdy jsme byli opravdu sourozenci. Kdy jsem potřebovala cítit někoho vedle sebe.
Po tom co jsem se dostatečně vybrečela jsem usnula únavou. Ráno když jsem se vzbudila byl můj bratr stále u mě. Držel mě v náručí stejně jako včera večer.
"Dobrý?" odhrnul mi vlasy z čela.
Ne dobrý to rozhodně nebylo ale co "Lepší." dostala jsem ze sebe nakonec chraplavým hlasem.
"Bude lepší když se o tom naši nedozvědí. Budeme to brát jako malé uklouznutí, poučila jsi se a už budeš hodná." nabídl mi.
"Ano." řekla jsem bez zaváhání, rozhodně jsem nechtěla aby se moji rodiče dozvěděli o mých nočních výletech. Možná to tak bude lepší, navíc Zach vypadal jako by mě už nikdy nechtěl vidět po tom co jsem s ním nechtěla odejít. Jak po mě jen mohl něco takového chtít? Opustit rodinu. To nejde. Já je milovala a ještě to zdvojnásoboval fakt, že si mě k sobě vzali i když nemuseli. Kdyby to neudělali tak bych vyrostla v nějakém sirotčinci. Rozhodně jsem se jim nechtěla odvděčit útěkem. To v žádném případě.
"Tu ruku ti zlomil?" zeptal se po delší chvilce můj bráška.
"Ne, můžu si za to sama." zavřela jsem oči a poslouchala okolí. Venku pršelo, ještě pořád. Byl to takový průměrný déšť, ani slabí ani silný.
"Udělal ti něco?"
"On by mi nic neudělal." trochu mě to vyptávání rozčílilo. Co si o Zacharym vlastně myslí, že je to nějaký násilník?
"Tím si nebuď tak jistá."zvedl se a přešel pokoj k oknu. "Celou noc prší. Hlavně aby to brzo skončilo jinak se tu budeme brodit v bahně."
To měl pravdu. Jeden rok hodně pršelo a všude bylo bláto z lesů okolo. Navíc moc vody nikdy nedělá dobrotu. Zdejší kraj je tak dost nasáklí vodou a tak když hodně prší půda nestíha vodu někdy vstřebávat. Můžeme ovšem děkovat technice, skvělým kanalizačním systémům díky nimž jsme už několikrát unikli záplavám.
"Nemáš jet náhodou s Teresou někam nakupovat?" otočí se na mě.
"Jo." uvědomím si. Úplně jsem na to zapomněla. "Jak to víš?" zarazím se, já se mu s tím rozhodně nesvěřovala.
"Clim."odpoví automaticky. No jistě Teresa se mu jistě se vším svěřuje a on to potom tlumočí Mattovi. Budu si před ní asi dávat pozor abych neřekla něco co nemám.
Nikam se mi nechtělo ale musela jsem, už jsem jí to slíbila a nechtěla jsem být doma sama. Ještě by mohl chtít přijet Tobi a to teda pojedu raději nakupovat.
Vyhrabala jsem se z postele, upravila se a převlékla. Celkově to nebylo nic moc. Vypadal jsem trochu zanedbaně a i oblečení co jsem si vybrala není zrovna žádný model. Vlasy se mi trochu zvlnily, což se jen tak nestávalo ale bylo mi to jedno. Rozčesala jsem je a z čela si je stáhla černou platovou čelenkou. Oblékla jsem se do bílého tílka, na ně dala černé tričko s delším rukávem a velkým výstřihem. K tomu světlé seprané rifle a černé kozačky, když už půjdu tím venkem tak ať nemám mokré ponožky.
Bylo dusno takže jsem si bundu brát nemusela, nevzala jsem si ani deštník, Teresa přijela až k našemu domu tak jsem ten kousek přeběhla a v obchodním centru zastavíme přímo v podzemních garážích takže bych se ven neměla vůbec dostat.
Za necelou půl hodinku jsme byli v Aldonu. Obrovském obchoďáku. Cestou jsem byla potichu, nechtělo se mi moc mluvit. Teresa se ze začátku na něco zeptala ale pak to vzdala. Zřejmě pochopila, že ze mě nic nedostane. Cestou jsem sledovala okolí. Déšť stále čím dál víc sílil a ještě k tomu se blížila bouřka.
V Aldonu moc lidí nebylo, v jiných dnech tohle centrum překypovala nakupujícími paničkami, řvoucími dětmi a bavícími se puberťáky. Dnes ne. Bylo tu až nepříjemně klidno.
Prvně jsme zamířilo po nákupech, oblečení, doplňky, boty. Při nakupování se mi teprve vrátila ta správná nálada, miluji když si na sebe můžu koupit něco hezkého, stejně asi tak jako každá žena.
Nejvíc jsme se zdrželi u bot a kabelek, na ty jsem asi nejvíc vytížená. Boty a kabelka podle ě prostě musí ladit.
Kolem poledne jsem si sedli do restaurace. Nejdříve jsme si objednali něco k obědu a pak si dali ledové kafé seděli a jen tak si povídali. Atmosféra mezi námi se trochu uvolnilo ale stále jsem nezapomínala dávat si pozor na to co řeknu zvlášť když zabrousila k tématu jak se mi líbí nový studenti. V kapse mi zazvonil mobil. "Co se děje bráško?"
"J….tě…v…denu?" signál vypadával a na pozadí jsem slyšela šumění.
"Matte, co se děje? Máš asi špatný signál."
"K…………voda." slyšela jsem ještě než hovor vypadl nadobro.
"Stalo se něco?"
"Já nevím?" zkusila jsem mu zavolat nazpět ale ozval se mi jen operátor. Mattuv mobil je buď vypnutý nebo nemá signál.
"MILÍ NÁVŠTĚVNÍCI, DÍKY NEPŘÍZNIVÝM PŘÍRODNÍM PODMÍNKÁM DOŠLO K PROBLÉMŮM A NÁKUPNÍ CENTRUM MUSÍ BÝT UZAVŘENO. VŠICHNI VYČKEJTE AŽ DOKUD NEBUDE AKUTNÍ STAV ODVOLÁN. NIKDO NECHOĎTE DO PODZEMNÍCH PATER BUDOVY…………." vycházelo z reproduktorů. , zbytek jsem moc nevnímala. Hlavní bylo, že se něco děje.
Zaměstnanci nás začali uklidňovat, uzavírali se obchody a zákazníci měli jít do restaurací v komplexu. Naštěstí dnes to tu bylo skoro prázdné a tak nebyl problém s místem. Všechny nás dokonce nacpali jen do jedné obrovské restaurace v druhém patře.
Jediné co jsem se dozvěděla bylo, že venku zuří šílená bouřka a voda zaplavuje ulice.
Ještě několikrát jsem zkoušela zavolat domů jenže neměla jsem signál, zjevně to bylo počasím a tak jsem jen doufala, že se nikomu nic nestane.
Seděli jsme tam snad hodinu ale mě to připadalo jako věčnost. Nepřestávala jsem si dělat starosti o své blízké. Ostatní na tom byli podobně. Jen někteří využili příležitosti ,jež nám nabídli,zadarmo se najíst a napít, zjevně jim bylo jedno co se tam venku děje. Telefony ani mobily nefungovali, dokonce vypadl i proud a tak se nyní svítilo na záložní systémy jen v patře kde jsme se pohybovali. Okny jež vedli z restaurace ven jsme mohli vidět téměř černé nebe plné blesků. Hrom jsme slyšeli jen zřídka a když už taj jen slabě.
"Jdu na záchod." stoupla jsem si. Seděli jsme u stolu v koutě spolu s nějakou ženou a malým dítětem s taškami naskládaných u svých nohou.
"Jasně." přikývla Teresa.
Šla jsem pomale, nikam jsem nespěchala. Na záchod se mi nechtělo jen jsem se potřebovala projít. Z toho jak jsme tam byli namačkáni se mi začalo dělat špatně, navíc mě opět šíleně bolela zlomená ruka, nikdy jsem neměla nic zlomeného nicméně pochybuji o tom, že by to mělo tak šíleně bolet i po tom co mi ji dali do sádry.
Šla jsem až na konec budovy kde byli toalety. Hned vedle byla komora s uklízecím náčiním, otevřená. Šla jsem kolem ní a jen tak jsem nakoukla. Bylo v ní okno, okno vedoucí na ulici.
Z restaurace bylo vidět jen na prázdné travnaté pozemky. Strašně jsem se toužila podívat co déšť provádí na silnici.
Rozhlédla jsem se ale nikoho jsem neviděla a tak jsem tam prostě vešla, co by mi asi tak mohli udělat kdyby mě tu nachytali.
To co jsem spatřila mě vyděsilo. Pršelo hodně silně a kanalizace nestíhala vodu přijímat. Viděla jsem nedalekou řeku, přetékala. Blížila se k domům. Po silnici se hustě valila voda do garáží, nepochybovala jsem, že jsou auta zatopená. Polila mě vlna hysterie. Musím se dostat domů. Napadlo mě okamžitě. Musela jsem okamžitě najít svoji rodinu, jen doufám, že se jim nic nestalo.
Co nejrychleji jsem vběhla zpátky do restaurace, popadla jsem Teresinu kabelku a hledala v ní klíčky. Řídit jsem uměla jen jsem neměla řidičák, zatím.
"Co se děje?" zírala na mě vyjeveně.
"Musím okamžitě domů." konečně jsem našla klíče.
"Nikam teď nemůžeme." chytla mě za ruku.
"Venku je všechno pod vodou, musím najít rodiče." zasyčela jsem na ni nevrle.
"To je blbost." zavrtěla hlavou.
"Myslíš?" vytrhla jsem se jí a běžela do podzemí k autům. Naštěstí měla Teresa džíp což mi doufám usnadní cestu.
Běžela za mnou. Dokonce myslela i na naše tašky jež vzala. Jeden z číšníků se nás pokoušel zastavit ale byl to opravdu jen chabí pokus. S lehkostí jsem se mu vyhla.
V garáži jsem měla asi po kolena vody, na jejím okraji stáli hasiči snažící se odčerpat vodu. Ochranka měla dost práce a tak si nás nevšimla.
Probojovala jsem se až k autu. Odemkla a nasedla. Teresa stála zaraženě u schodiště, konečně uvěřila a dost jí to zaskočilo. Když se konečně vzpamatovala, dostala se co nejrychleji do auta na místo spolujezdce. "To chceš jako řídit?"
"Proč ne?" pokrčila jsem rameny a už startovala.
"Neměla bych přeci jen já?" snažila se mě přesvědčit. Nejspíš mi nevěřila. No co na tom, já sobě taky ne. Bála jsem se. Nejen o rodinu ale i o to jak budu řídit v tom slejváku ještě k tomu bez řidičáku.
Vyjela jsem. Ve vodě se jelo dost špatně. Sahala autu těsně ke spodnímu okraji dveří. Jak jen nejrychleji to šlo vyjela jsem pryč. Hasiči se mi v tom snažili zabránit ale byli by hloupí kdyby zůstali stát v cestě autu a tak nakonec uhnuli.
Teresa vyděšeně hodila tašky na zadní sedadlo a připásala se. Rukama křečovitě svírala sedačku.
I přes to, že jsem si pustila stěrače jsem dost špatně viděla na silnici.
Ujela jsem jen kousíček, byli jsme za městem. Naštěstí jsem se nemusela bát, že bych do někoho vrazila protože nikdo na silnici nebyl.
Na silnici v protisměru se mezi kapkami deště objevilo auto, okamžitě jsem poznala komu patří ale mohl ho vlastnit i klidně někdo jiný. Zastavilo a já, jelikož jsem už viděla kdo z něj vystoupil jsem k němu pomale dojela a vstoupila taky.
Zachary na nic nečekal a vrhnul se mi kolem krku. "Pane bože, jsi v pořádku." ptal se mě starostlivě zatímco mě stále drtil.
"Samozřejmě."
"Bál jsem se o tebe." odtáhne se, ale jen trochu. Stále mě drží v náručí a dívá se mi do obličeje. "Miluji tě En." shrne mi z čela pramen mokrých vlasů.
Nevěřícně na něho koukám. Celou mě naplňuje zvláštní pocit štěstí, jsem strašně lehká. "Taky tě miluji." řeknu jako samozřejmost. Prostě to ze mě vypadne a já vím, že to je pravda. Nikdy bych to nemohla vyslovit upřímněji než teď.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama