11. Mám pro co bojovat

12. července 2009 v 15:21 | Aironella |  Im onia paratus

Zprvu jeho otázku nechápala, až co se podívala tak kam směřovaly zelené oči uvědomila si co má na mysli. "Nebrala jsem si je." jednoduše pokrčila rameny. Nezdálo se na tom nic divného.
"Nevzala sis je?" nadzvedl tázavě obočí.
"Ne. Nějak jsem zapomněla."
Harry nevěřícně zakroutil hlavou. "Jsi neskutečná. Co kdybys na něco šlápla? Víš kolik je tady jedovatých rostlin?" zhrozil se nad myšlenkou jak si mohla ublížit.
"Nebuď tak upjatý."
"Nejsem upjatý, jen se strachuji o tvoje bezpečí." vzal ji do náruče.
"Co to děláš?" mírně se mu vzepřela, proti jeho silným rukou neměla ale žádnou šanci.
"Snažím se tě držet alespoň na chvilku v bezpečí." vydal se směrem k Doupěti.
An věděla že protesty k ničemu nebudou a tak si užívala Harryho přítomnost. Hlavu si položila na jeho rameno a aniž by si to snad sama uvědomovala pomale se jí zavřely víčka.
Harry se ji snažil nést co nejopatrněji, podle pravidelného oddechování a zamlklosti, jež u ní nebyla obvyklá, poznal že usnula.
Když s dívkou v náručí vešel do domu všichni na něho pohlédli. V očích se jim zračila beznaděj a strach kterou v okamžiku vystřídala úleva. Kolem kuchyňského stolu seděla menší skupinka. Siriannina máma, Molly s Arturem, Freu, Hermiona.
"Moje zlatíčko." rozběhla se k nim Adriana.
"Neměla by jste ji budit, potřebuje si odpočinout." lehce se na ni zamračil Harry. Nechtěl aby tu křehounkou dívku budili. Potřebovala se vyspat. Bez přemýšlení a dalšího vysvětlování s ní vyšel do patra kde jí uložil do postele.
Nikdo za ním nešel. Všichni byli v mírném šoku z toho co právě viděli a zároveň jimi otřásaly vlny úlevy že se ani jednomu z nich nic nestalo.
"Kde jsi ji našel?" "Kde jsi byl?" "Proč jste mokří." "Co se stalo?" sesypali se na něj se spoustou otázek když se vrátil dolů.
"No, když jste mi řekli že nechcete mou pomoc a skoro mě vykopali s tím že mám jít spát tak jsem se šel projít a potkal An. Právě.."trochu se zarazil ""koupala se v jezeře, když jsem jí řekl že ji všichni hledáte tak jsme se vraceli." vysvětlil jednoduše.
"Tak já jdu najít Brumbála." zvedl se Artur.
"Kde je?" teprve teď napadlo Harryho.
"Hledá An a tebe. Když zmizela tak kontaktoval Severuse jestli v tom nemá prsty Ty víš kdo, Severu o ničem nevěděl. Vrátil se sem a to už ani nikdo nevěděl kde jsi ty. Ani si nedokážeš představit co se dělo. Zburcoval celý Fenixův řád. Všichni po vás teď pátrají." objasnila mu situaci Annina matka.
Za několik okamžiků se vrátil Brumbál. Harry mu rychle převyprávěl co se stalo. Všichni se po chvilce už s klidnou duší rozešli do svých postelí. Čekal je ještě rušný den. Poslední v místnosti zůstal Sírius s Adrianou a Harrym. Už věděl proč přijela, bála se o to že An unese Voldemort jen nechápal proč by jí měl ubližovat pokud nevěděl o vztahu který se mezi nimi vyvinul. O tom ovšem nevěděl, tak proč? Muselo za tím stát ještě něco. Sírius poznal že si chce Adriana s Harrym ještě promluvit a tak je nechal o samotě.
"Chci ti poděkovat Harry, chápu že jsi nejspíš zmatený a je pro tebe překvapením, že máš nejen kmotra ale i kmotru o níž jsi doteď nevěděl. Víš měla jsem tvé rodiče ráda a to co je potkalo mne zasáhlo. Jistě chápeš že jsem chtěla Sirianu ochránit a tohle bylo to nejlepší řešení. Je mi jedno co si o mém jednání myslíš. Jsem ti zavázaná, vděčná. Postaral jsi se o mou dceru. Děkuju." objala ho.
"Nemáte zač děkovat, nikdy nedovolím aby se jí něco stalo." zašeptal ještě v jejím pevném obětí plném vděku.
Adriana se od chlapce zprkeněle odtáhla. Bála se té oddanosti a odhodlanosti jež zaslechla v jeho hlase. Už jak ho viděla donést An poznala že k ní cítí něco víc. Vysvětlovala si to ovšem jen tím že ji má rád jako svou sestru.
"Že to není pravda?" propalovala ho nekompromisním pohledem.
"Co?" vyděsil se. Mohla na něm snad něco poznat? O krok ustoupil.
"Zapřemýšlej nad tím proč jsem ji držela dál od tvého světa. Nebylo to pro její krásné oči. Tak jí k sobě nestahuj." pronesla skoro prosebně.
"Nikam ji nestahuji, tohle není jen můj svět je i její." odpověděl chladně.
"Už dávno ne. Jestli ji máš opravdu rád nebudeš ohrožovat její život." lehce mu přejela rukou po tváři. Tolik se podobal Jaemsovi. Možná víc než si sám myslel. Jen škoda že neměl tolik rozvážnosti jako Lily. "Přemýšlej." poručila mu lehce ještě předtím než se letaxem přemístila.
Harry tu noc ulehal do postele s těžkou hlavou. Co když měla přece jen pravdu, co když by ji měl nechat odejít? Vystavuje ji opravdu tak velkému nebezpečí. Nikdy by si neodpustil kdyby se jí snad něco stalo jeho vinou.
"Nezměnila si se." konstatoval Sirius po dlouhém rozhovoru se svou ženou. Ani za ty roky co ji neviděl se jeho city k ní nezměnily.
"Nech toho Siriusi." nakrabatila čelo. "Od té doby co jsme se viděli naposledy se toho hodně změnilo."
"Pořád jsi moje žena." lehkomyslně se usmál.
"Jen úředně. My dva už nemáme naprosto nic společného."
"Jedno ano, naši dceru."
"Je to moje dcera." zamračila se ještě víc. Ani ji nenapadlo že by si na ni mohl dělat nároky.
"Není." ohradil se.
"Nic o ní nevíš, neviděl jsi ji vyrůstat."
"Měl jsem snad šanci? A když mě pustili z vězení hledal jsem vás ale nenašel jsem. Nikde nebylo ani stopy."
"Nechci se s tebou hádat Siriusi. Přijela jsem protože mě Brumbál upozornil na to že by se to mohla An nějak dozvědět. Nechci nic víc než si ji odvezt zpátky domů. Jakmile bude po svatbě odletíme prvním letadlem." prudce vstala ze křesla v němž seděla.
"Sotva jsem ji poznal, nemůžeš mi ji jen tak vzít." stoupl si před ni.
"Chceš se snad ohánět otcovskými právy?" zeptala se výsměšně.
"Proč ne."
"Jsi propuštěný vrah, nikdo ti nesvěří do péče dospívající dívku."
"Stačí mi ji jen vidět. Nechci abys měla pocit že ti ji chci vzít. Navíc nevidím důvod proč by jste se měli vracet do Francie. Tohle je váš domov. Siriana by měla nastoupit po prázdninách do Bradavic. Jsem si jistý že určitě nějaké ty kouzelnické schopnosti má."
"Dobrou noc." řekla stroze a vydala se do svého pokoje. Na jeden den toho bylo až příliš. Modlila se aby se nikdy nedostala do takovéhle situace a už v ní byla, teď jen zbývalo aby se o nich ještě nějakým záhadným způsobem dozvěděl Voldemort. To by znamenalo konec. Netušila jak by zareagoval. Chtěl by je snad obě zabít nebo by je jen mučil a snažil se je dostat na svou stranu? Raději nad tím dál neuvažovala a ulehla do své postele.
Ráno vstávali všichni brzy, někdo jako Freu nervozitou, jiní zase nedočkavostí. Molly po kuchyni pobíhala s podnosy se zákusky. Přijel už i personál. Číšníci a jejich svatební agentka. Kosmetička s kadeřnicí už byli ve Freuřině pokoji. S nimi tam byla i An, Gabriela a Ginny měla přijít za chvilku protože ještě snídala a taky nejspíš nechtěla strávit příliš času v přítomnosti An. Pořád k ní cítila určité antipatie.
Samotný obřad měl začít přesně ve dvanáct hodin, pak měl pokračovat krájením dortu, házení kyticí a podvazkem a nakonec hostina.
"Zhluboka dýchej." držela An Freu za ruce a snažila se ji uklidnit. Ona sama už byla oblečená, učesaná i nalíčená. Freu byla oproti ní trošku pozadu. Ještě ji čekala poslední úprava účesu a oblékání do svatebních šatů.
Freu se párkrát zhluboka nadechla. "Co když zakopnu?" zhrozila se.
"Povede tě tvůj otec, nenechá tě upadnout." snažila se ji uklidnit. Sama byla také nervózní, snad nedočkavostí až uvidí Harryho. Tohle byl jejich poslední den.
"Máš pravdu." znovu se zhluboka nadechla. "Všechno bude v pořádku."
"Tak já to jdu dolů zkontrolovat a za chvilku jsem zpátky, ano?"
"Pospěš si." požádala ji jen.
Všechno už bylo připravené, všechna bylo na správném místě. Počasí jim také přálo. Slunce všechno okolo rozehřívalo svými paprsky. U normální svatby by se všichni nejspíš starali o občerstvení, aby se nezkazilo nebo nerozteklo ale tady to nebylo za potřebí. Kouzla dokážou prostě divy.
Venku na zahradě stály číšníci upravující ještě židle stojící před krásným vyřezávaným altánem. Mezi židlemi byla cesta pokrytá červeným kobercem.
"Jsi nádherná." špitl jí Harry do ucha.
An se na něho otočila aby si ho také mohla prohlédnout. Měl na sobě oblečený černý společenský hábit. "Tobě to taky sluší." obdařila ho úsměvem. Víc si ani nemohli dovolit. Kolem stálo moc lidí.
"Všechno jsem to promyslel." zašeptal aby ho mohla slyšet jen ona.
"Co?" nechápala o čem to mluví.
"Odjedeš s matkou do Francie, tam budeš v bezpečí. A já co možná nejdřív zabiju Voldemorta. Pak už nebude nic čeho by jsme se museli bát."
"Nespěchej." zavrtěla hlavou, ten plán se jí nelíbil. "Zabij ho až budeš připravený, jinak by jsi snad ty sám mohl…."
"Nic se mi nestane. Mám pro co bojovat."
"An, Freu si tě žádá." přiběhla k nim Hermiona v lehkých hnědých saténových šatech. "No páni, ladíte k sobě." prohodila jen tak když se vracela zpátky do domu.
Měla pravdu. An se oblékla do šatů barvy slonovinové kosti s velkým výstřihem do v, stažené černým páskem pod prsy. Vlasy si nechala volně rozpuštěné, jen je stáhla černou hedvábnou čelenkou.
"Uvidíme se pozdějí." podívala se ještě jednou na Harryho než odešla.
Cestou ji narazila na mámu, o něčem se tam hádala se svým 'ještě manželem'. První si jí všimla matka. "Ahoj broučku, moc ti to sluší." usmála se na ni.
"Děkuji, tobě to taky sluší." odpověděla spíše ze zdvořilosti, nicméně její matce to opravdu moc slušelo, vypadala snad o deset let mladší než opravdu byla.
"Máš už sbaleno? Letadlo nám odlétá v jedenáct hodin."
"Jistě." přikývla. Věděla že ji odsud bude co nejdřív chtít odvézt. Neprotestovala, co by tady taky dělala. Jediné co by ji snad mohlo přimět tady zůstat byl Harry. Už se na matku nezlobila kvůli tomu co ji zatajila. Ale věděla že už jejich vztah nebude stejný jako byl doteď.
"Nemusíš odjíždět." vložil se do hovoru Sirius. "Co kdybys tu zůstala, můj dům je i tvůj. Otevřela by se ti spousta nových možností. Třeba bys mohla jít studovat do Bradavic." usmál se. Nějakým zvláštním způsobem byl pyšný na to že je to jeho dcera. Už si myslel že je mrtvá a teď ji má.
"Vážím si tvojí nabídky Siriusi ale já už sem si svoje místo našla, netoužím po kouzlech." zdvořile odmítla nabídku. Nechtěla ho nijak urazit. Někde v zadu v mozku věděla že jeho nabídky v budoucnu určitě využije, jen nevěděla kdy. Nyní ale bude pečlivě hrát svou hru, odjede s matkou a bude čekat.
Freu stála nedočkavě v pokoji. Svatební šaty jí těsně obepínaly dokonalou postavu.
"No pání! Bill bude zírat." zhodnotila An její vzhled. Vypadala jako víla ze snu.
"Hlavně aby nezapomněl říct 'Ano' "pokusila se o úsměv.
"Kdyby náhodou tím úžasem oněměl hodím po něm svou botou aby se probudil." vzala ji kolem ramen. Freu byla o něco vyšší než ona ale vzhledem v obličeji si byli celkem podobné, lidé si často mysleli že to jsou sestry.
"Zbožňuji tě." opatrně ji odejmula aby si nezničila účes a make-up.
"Tak to hlavně neříkej Billovi nebo ještě bude žárlit." zaxichtila se An.
"Neboj, budu mlčet jako hrob." přikývla. Už se cítila o něco uvolněněji než před chvilkou. Dokázala se soustředit a přestaly se jí klepat ruce.
"Tak co holky? Jdeme na to?" do pokoje vešel Freuřin táta.
"Tak hodně štěstí." pohlédla na ni ještě naposledy An jako na svobodnou ženu.
Vyšla ven na zahradu a zaujala svoje místo těsně pod schody altánku. Naproti ní stál Remus, Billův svědek, a hned vedle něho nedočkavý Bill. Hosté už seděli na svých místech. Farář stál uprostřed altánku, před sebou měl stojan a na něm knihu z ní měl číst. Za ním stál malý vysoký stoleček s bílou stuhou, dvěma věnečky a miskou plnou vody. An moc netušila na co to je ale věřila že se to už za chvilku doví.
V nedaleké vesnici začal zvon odbíjet dvanáct hodin odpoledne. S prvním zazněním zvonu začal hrát i svatební pochod. Svatební hosté vstaly. Na červeném koberci se objevily družičky, Gabriela s Ginny, šli první. Když byli na půli cesty objevila se i Freu s otce. Pan Delacour se tvářil neutrálně, na rozdíl od něj Freu se usmívala tím nejzářivějším a nejoslnivějším úsměvem. Přišlo mi to všechno tak moc dokonalé. Bill stál a zíral na svou budoucí manželku s napůl otevřenou pusou.
An lehce naznačila Remusovi ať s tím něco udělá. Remus se jen chápavě usmál o do Billa nepatrně strčil loktem.
Zvony na věži doodbíjeli a Freu se ocitla na konci svojí cesty. Její otec vložil její ruku do Billovi a ustoupil. Pár vyšel několik schodků ke knězi. Svatební hosté si sedli.
"Sešli jsme se tu v tento slavnostní den abychom oddali tento mladý pár. Táži se tedy vás ženichu, Bille Arthure Weyzley berete si zde přítomnou Freu Alexis Delacour za svou zákonitou manželku, budete ji ctít ve zdraví i nemoci, v bohatství i chudobě dokud vás smrt nerozdělí." zeptal se kněz Billa. Ten mu nevěnoval sebemenší pozornost. Díval se pořád jenom na Freu. "Ano." odpověděl po delší odmlce než si uvědomil co to po něm vlastně chtějí.
"A vy Freu Alexis Delacour vstupujete dobrovolně do manželství s Billem Arthurem Weyzleym a budete ho ctít ve zdrví i nemoci, bohatství i chudobě dokud vás smrt nerozdělí?"
"Ano." zazářila Freu. Teď už nebylo na světě nic co by je dokázalo rozdělit. Konečně byli spolu. Navždy.
Kněz si vzal ze stolečku misku. "Prohlašuji vás tedy mužem a ženou." namočil si do vody prst a udělal oběma na čele křížek. "Ať vás bůh ochrání." odložil misku. "Vyměňte si prsteny." pokynul.
Oba se otočili na Remuse a An, jako svědci měli totiž prstýnky u sebe. An měla ten pro Billa a Remus pro Freu. Bill si vzal prsten a trochu neohrabaně ho nasunul na Freuřin prsteníček.
Blondýnka si vzala prstýnek od An. Jí už šlo to nasazování o něco obratnějí.
An, aniž by si to uvědomovala, začala plakat. Když se rychle koukla do davu viděla že většina žen plakala a nejvíc z nich Molly a mamá Freu. Hermiona si kapesníkem utírala mokré oči. Bála se aby si nerozmazala líčení.
Kněz vzal stuhu a obmotal jí jim ruce. Věnečky posadil každému z nich na hlavu. "Dejte si první manželské políbení"
Freu s Billem se k sobě opatrně aby jim věnečky nespadli naklonili. Lehce se políbili. Když se však už od sebe odkláněli Billův věneček se lehce pohnul ale nespadl. Freuřin ano.
Všichni sledovali jak pomale dopadá na zem. Hosté zatajili dech.
"To né." vřískla Molly.
"Nic se neděje, už to bylo po polibku." snažila se Hermiona zachránit situaci.
"Co se děje, proč je to taková tragedie?" špitla An k Remusovi. Stál k ní nejblíže ze všech.
"Je to pověra, že ten komu věneček spadne brzy zemře. Ta stuha symbolizuje pevnost manželství." vysvětlil ještě.
Ani né setinu sekundy potom se ozvala ohromná rána. Z lesa vyběhl nějaký bystrozor a křičel že bariera byla narušena.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama