12. Láska lidi mění

9. července 2009 v 11:01 | Aironella |  Tajemství nesmrtelných
K téhle kapitole zatím nemám žádný obrázek a je poněkud kradší ale odufám, že se vám bude líbit


"Enie pojď prosím zpátky."žádala mě vystrašeně Teresa. Úplně jsem na ni zapomněla. Nervózně těkala očima.
Bouřka už odezněla, jen pršelo. Už né tak silně ale přeci. Mě už na tom ovšem nezáleželo, byla jsem promočená a tak bylo jedno jestli na mě bude pršet i nadále.
"Chvilku." odbyla jsem ji a dál si užívala toho štěstí.
"Hned!" natáhla se přes sedačku řidiče, chytla mě za tričko a tahala do auta.
"Tereso." okřikla jsem ji.
"Enie prosím." vypadala tak zoufale. Až po nějaké chvíli jsem si uvědomila, že se Zacharyho bojí kvůli tomu co jí řekl Clim.
"Musím jít." ještě naposledy jsem se na něho usmála, než jsem nasedla do auta. Teď už řídila Teresa. Prvotní strach ze mě už opadl, přesto, že krajina jíž jsme jeli mi nepřinášela zrovna moc opory. Všude byla spousta bláta, na některých místech obrovské kaluže vody, vyvrácené stromy.
"Co to proboha děláš, vždyť máš Tobiho." vyjela na mě. A bohužel měla pravdu. Stále ještě chodím s Tobim, kterému nechci ublížit. Jenže jak to udělat abych mu neublížila.
"Já vím." zavřela jsem oči a snažila se soustředit. Byla jsem mrcha. Ubližuji všem kolem sebe. Jenže i přes to jsem se cítila opravdu šťastná a ten pocit vinny jež jsem v sobě předtím nacházela se nějak nedostavoval. Celou moji mysl zaplňoval Zacharyho dokonalý obličej, úsměv a ty dvě přenádherná slova.
"On je nebezpečný. Drž se od něho dál."
"Proč jsi se mnou jela?" pojala jsem podezření.
"Co-no-já-no….jsme přece nejlepší kamarádky." vykoktala nakonec přes svoje počáteční zmatení.
"Poručili ti to? Měla jsi mě hlídat?"
"Bojí se o tebe a po tom co jsem viděla se jim ani nedivím." snažila se mi to vysvětlit ale mě už to bylo jedno.
Zradila mě, moje nejlepší kamarádka. Myslela jsem, že ji znám, že by mi nikdy nic takového neudělala ale mýlila jsem se. "Jak jsi mi to jen mohla udělat?" vydechla jsem nevěřícně. "Změnila jsi se." po tvářích si začali brázdit cestu slzy z převoněných očí.
"To ty taky." neodpustila si.
Možná měla pravdu, změnila jsem se od doby co tu je Zach. Předtím bych nikdy Tobiho nepodvedla, ani by mě to nenapadlo a nebyl tu nikdo s kým bych vůbec podvést mohla. Všichni jasně věděli komu se líbím když jsme se dali dohromady, což se očekávalo. Podle všech to byla jen otázka času tak si na mě nikdo nic nedovolil. Myslím, že v tom měl prsty i můj bratr.
Co stojí za tou změnou? Láska? Teresa je jí tak zaslepená, že je klidně schopna prodat svoji nejlepší kamarádku. Nejspíš už ani nejsme tzv. nejlepší kamarádky. Od té doby co je s Climem se skoro nevídáme, nebavíme. A dnes odpoledne to nejspíš byla jen její přetvářky aby ze mě mohla vytahat co nejvíc informací.
A jestli je to co cítím k Zachovi láska, dokázala bych se chovat i já jako potvora jen když by mě o to požádal? Možná ano ale spíš asi ne. Vždyť mě požádal ať s ním odejdu a já nesouhlasila, jenže kdyby mě o to požádal až teď po tom co mi řekl bylo by moje rozhodnutí o hodně těžší. Tím jsem si jistá.
Láska prostě lidi mění. Tak to je, a nikdy se to nejspíš nezmění. Jeden by pro druhého udělal cokoli jen aby o něho nepřišel.
Víc už jsme se po cestě nebavili. Každá jsme měli nad čím přemýšlet.
Deanwood, bouřka naštěstí nezasáhla takovou silou jako okolí ale i tak tu natropila spoušť. Mámina zahrádka je naprosto zničená, dvě okna na našem domě jsou vymlácená a strom jež stál u naší zahrádky a za nímž jsme se se Zachem schovávali je vyvrácený ze země.
To mi bylo ale jedno, hlavní je, že jsou všichni v pořádku. Nejlíp na tom byl můj malý bráška který to celé prospal. Máma byla dost vyděšená, hlavně se prý bála o mě. Zda se mi náhodou něco nestalo. Táta byl v práci kde to taky přečkal. Ani by o bouřce nevěděl, jelikož jeho laboratoř je několik metrů pod zemí, kdyby nevypadl proud. Matt se celou dobu prý snažil utěšovat mámu, že bude všechno v pořádku. A taky, že na tuto chvilku je.
Déšť ustal a nebe se projasnilo jasnou září slunce. Všechny mraky zmizeli z dohledu, přesně tak jak to po bouřkách bývá.
Lidé začali okamžitě odklízet napáchanou zkázu. Vymetali ze sklepů vodu, bláto. Uklízeli svoje zahrádky s naplaveným nepořádkem. vyvrácené stromy se likvidovali, domy spravovaly.
Ze školy jsme dva dny dostali volno od učení, nicméně budeme muset jako pilní žáci hned v pondělí nastoupit na úklid.
Celou neděli jsem strávila v nemocnici, potřebovali tam každou ruku. Vozili sem lehce i těžce zraněné z celého okolí a v čekárnách se tvořily fronty pacientů čekajících na ošetření. Bylo to vážně namáhavé.
Zacharyho jsem po celou tu dobu neviděla, přesto jsem na něho musela neustále myslet. Co se týče Teresy, tak ta o našem shledání na silnici nejspíš mlčela vzhledem k tomu, že mi nedal bratr různá ponaučení a ani mě nijak nehlídal. Snad ji hlodalo svědomí a tak se rozhodla, že pomlčí. Takové její poslední rozloučení před tím než se z nás stanou pouhé spolužačky.
Za to jsem jí byla opravdu vděčná. Dokázala mi, že není jen holka ovládaná svým klukem ale i člověk se srdcem.
Uklízení ve škole jsem se neúčastnila. Ne že by se mi nechtělo. Onemocněla jsem. Motala se mi hlava, celé tělo mě brnělo.
Doktor řekl, že je to tím jak jsem promokla a pak jsem byla v jednom kole, nemocnice, uklízení doma. Všechno to prý na mě dolehlo a moje tělo protestuje. Potřebuje prý odpočinek a tak ty dva dny co se neučí musím ležet v posteli a relaxovat.
Pondělí jsem prospala. Úterý už bylo lepší, spánek mi vážně pomohl a já se tak mohla zapojit ve středu do normální výuky.
Do školy jsem se těšila, je to jediné místo kde můžu vidět Zacharyho a nebát se, že najednou přiběhne Matt a po tom co mi vynadá mě odtáhne domů. I když pro mě bude těžké se k němu chovat jako ke spolužákovi když bych ho tak ráda objímala, dotýkala se ho…….Zatřepala jsem hlavou abych z ní vyhnala tyhle myšlenky a dokázala se alespoň trochu soustředit. Čekal mě rozhovor s Tobim. Musím se s ním rozejít. Jinak to nejde. Nechci mu ubližovat.
Ráno na mě nečekal což mě dost překvapilo. Ani nikde na cestě na první hodinu na mě nevybafl. Čekala mě občanka, se Zacharym. Na dveřích od učebny byl papírek, že se hodina přesouvá do kinosálu.
Uvědomila jsem si proč jsme vlastně v kinosále. Naše závěrečné úkoly. Dnes byl jeden z termínů odevzdání a druhý už zítra. Já jsem ještě nezačala ani s vymýšlením toho co by tam mohlo být a navíc můj tzv. manžel do videa nejen že nejspíš taky nic nevymyslel ale ani si nejsem jistá jestli vůbec se mnou plánuje něco vymýšlet.
Vešla jsem do kinosálu. Byla to obdélníková místnost na jedné straně s obrovskou promítací plochou. Naproti ní byli v řadách poskládány židle. Čím dál od obrazovky tím na vyšším stupínku. Celé to tu připomínalo kino.
Zatím tu sedělo jen pár lidí. Hledala jsem mezi nimi jen jednoho. Seděl kousek od vchodu v nejzadnější řadě. Vydala jsem se k němu. Vypadal skoro tak jako v lese, když mi zlomil ruku. Jako by měl snad zabíjet pohledem. Hleděl nepřítomně před sebe. Něco ve mně křičelo ať si jako ostatní sednu co nejdál od něj ale já nemohla. Prostě jsem potřebovala být v jeho blízkosti ať se třeba Matt na hlavu postaví.
Sedla jsem si na židli vedle něho. Čekala jsem jestli něco udělá ale on se ani nepohnul. Pár lidí sedících jak jsem si teprve teď uvědomila co možná nejdál od něho se po mě ohlídlo.
"Ahoj." oslovila jsem ho abych upoutala jeho pozornost.
Trhl sebou směrem ke mně. Jeho tvrdou nepřístupnou masku vystřídal radostný obličej. "Jsi v pořádku." objal mě. Tohle nebylo zrovna to co bych od něj čekala. Myslela jsem, že bude naštvaný, podle toho jeho pohledu.
"No jo jsem. Nachlazení není na umření." zasmála jsem se a objetí mu opětovala.
"Myslel jsem že….to je jedno. Hlavní je, že ti nic neudělali." odtáhl se a zadíval se mi do obličeje.
"Co by se mi podle tebe mělo asi tak stát?" zamračila jsem se.
"Když jsi nepřišla do školy, bál jsem se o tebe. Napadlo mě, že ta tvoje kamarádka si pustila pusu na špacír a teď tě vězní doma, nebo tě někam odvezli, či snad ti nějak ublížili."
"Teresa asi nic neřekla."
Za několik minut se do třídy nahrnul zbytek studentů a se zvoněním i naši vyučující.
"Od více jak poloviny z vás jsem už obdržel vaše domácí úkoly a dnes se podíváme na dva nejvydařenější z nich. Zároveň také doufám, že zbytek úkolů dostanu už zítra abych vás nemusel nechat propadnout. To si nikdo z nás nepřeje." zhasnul světla a na obrazovce se objevil nadpis CESTA ŽIVOTEM TOMA A GRACE. Pak začal jejich film.
"Musíme něco natočit." špitl ke mně Zachary.
"Jo, asi by jsme měli. Nehodlám propadnout."
"Tak já se dneska stavím."
"Stavíš? To zní dost divně." poukázala jsem na fakt, že by se nejspíš neměl přibližovat k našemu domu.
"Ano stavím. Tohle je práce do školy. Jsme nuceni ji udělat i když se nám to oboum velmi příčí."
"Och, ano jistě." pochopila jsem jeho hru. "Musíme ji udělat, společně, jak nám pan Magin přikázal i po tom co jsme ho prosili o změnu dvojicí."
"Chytrá holka." pochválil mě.
"Proto jsi se do mě taky zamiloval, ne?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama