12. Štít

12. července 2009 v 15:25 | Aironella |  Im onia paratus

O moment později se mezi hosty zjevovali s lehkým prasknutím osoby v černých pláštích a maskami. Vypukl chaos. Kouzelníci se zvedali ze židlí, někteří utíkali, jiní vytahovali hůlky a posílali proti nově příchozím zaklínadla.
An nechápala co se děje. Stála na svém místě jako přimražená a pozorovala ty kolem sebe. Ještě než ji někdo strhl k zemi zahlédla Harryho jak se k ní snaží dostat přes jednoho z těch zjevně zlých. Všude kolem létala hlína, jak kouzla narážela do země, mrtvá nebo zraněná těla padala k zemi. Z lesa vybíhali bystrozorové, kteří měli střežit hranice pozemků. Zapojovali se do boje i přesto ale Smrtijedi vyhrávali.
Ten kdo An tak nekompromisně strhl se lehce nadzvedl aby se jí mohl podívat do obličeje. An na něho vyděšeně pohlédla, na obličeji měl masku. Nevěděla co může čekat ale to co se stalo ji ani ve snu nenapadlo.
"Violet?" zeptal se.
An zmateně zamrkala. Tímhle jménem jí říkali jenom Malfoyovi. Podívala se znova pozorně na jeho obličej jestli přes masku nepozná alespoň něco, nějaký rys který by jí o dotyčném něco neprozradil. "Draco?" zamračila se trochu. To by přece nemohl být on. V odpovědi se jí dostalo jen lehké usmátí. "To jsi ty?" zamračila se ještě víc.
"Přece si nemyslíš že bych tě tady nechal umřít." zvedl se a ji zvedl taky. Teprve teď mohla An doopravdy vidět a slyšet boj. Všude byly těla, krev a mlha. Lidé křičeli ať už bolestí nebo kouzla. Zmateně se rozhlédla hledajíc nějakou známku po tom že její matka, Harry, Freu a ostatní jsou naživu. Přes tu clonu prachu ale nic neviděla. "Siriano!" slyšela ve změti hlasů někoho kdo ji volal. Chtěla za tím hlasem jít ale draco jí to nedovolil.
"Musíme pryč!" chytl ji za ruku.
"Nemůžu, je tady máma a co ostatní?"snažila se mu vysmeknout.
"Ti se o sebe postarají sami! Kde máš hůlku?" bestak ji nemá, běhalo mu hlavou. Nejspíš ji do těch šatů neměla kam dát.
"Já nejsem kouzelník." odpověděla tvrdě. Už ji štvalo jak jí to pořád někdo vnucoval.
"Nejsi?" podivil se. Tohle nečekal. "Takže neumíš kouzlit?"
"Trochu ano, máma mě pár kouzel doma naučila ale žijeme v mudlovském světě, ani ona nekouzlí." vysvětlila, věděla že před ním nemusí nic předstírat.
"Umíš se přemístit?" pokračoval ve výslechu. V duchu přitom proklínal Adrianu za to že ji nic nenaučila.
Kolem nich prolétlo zelené světlo a zase se ztratilo někde v mlze.
"Musíme pryč." chytl ji za ruku a táhl pryč.
"Ne." vzepřela se. Nemohla je tady všechny nechat.
"Expeliarmus!" zakřičel Harry. Kouzlo narazilo Dracovi do prsou a odhodilo ho několik metrů.
"Draco! Vypískla An a co nejrychleji k němu přiběhla. Už stál zase na nohou.
"Rychle!" chytil ji za paži a vlekl pryč. "Musíme se dostat o něco dál. Když jsme se sem přemístili rozprostřeli jsme tady sítě tak že se nikdo nemůže přemístit pryč." vysvětlil.
"Dej z ní ty pracky pryč!" poslal na něho Harry další kouzlo, to ho ovšem jen o kousek minulo. Draco se navztekaně otočil. "Nechci ti ublížit Pottere, ale pokud mě k tomu budeš nutit."
Harry poznal hlas maskovaného. "Malfoy, ty hajzle. Pust ji. Vždyť je to jen obyčejný mudla tak ji nech jít." přibližoval se k nim.
"To je v pořádku Harry." zadržela ho. Nechtěla aby poslal další kouzlo.
"Harry si to že ho brání vyložil jako že na ni nejspíš použil nějaké kouzlo. "Za to zaplatíš ty bystarde." poslal kouzlo.
An jen lehce zavrtěla hlavou. Byl tak tvrdohlaví. Lehce, skoro nepatrně máchla rukou a kouzlo se vpilo do štítu.
"Díky Lety ale zvládnul bych to i sám."
An si ho nevšimala. "Neboj se Harry, on mi nic neudělá." chtěla jít k Harrymu ale Draco ji zastavil.
Harry to nechápal. "On na tebe použil nějaké kouzlo?"
"Notak Pottere, nemrhej tady zbytečně mým časem. Nemám na tebe náladu." zavrčel nervózně Draco. Musí Lety co nejrychleji dostat pryč. "Jde se mnou dobrovolně." dodal ještě.
"Pust ji a pak si můžeš jít kam chceš."
Na nebe vytryskl zelený proud který se po chvíli zformoval do lebky z hadem. Harry i Draco věděli co to znamená. Jenom An nevěděla co se to děje že oba tak ztuhli.
"Myslím že ti přišla návštěva Pottere." procedil nervózně skrz zuby.
An nehodlala poslouchat dálší jejich hádání, byla zvědavá co se děje. Někde nedaleko slyšela křičet svou matku. "To né." zašeptala než se vytrhla z Dracova sevření a běžela směrem odkud ji slyšela. "MAMI" zavolala. Nedostalo se jí žádné odpovědi.
Draco i Harry se rozběhli za ní. Bylo už ale příliš pozdě, ztratila se jim v prachu rozvířeném okolo.
Běžela prachem aniž by věděla kam to vlastně jde. Cestou o něco zakopla. Jen tak ze zvyku se podívala co to bylo. Do očí jí vhrkli slzy. Na zemi ležela blonďatá žena v bílých šatech. Sklonila se k ní. Kůži už měla vychladlou. V ruce držela věneček ze světlých drobných kytiček. Na ruce se jí třpytil drobný zlatý kroužek. Nehybně bez života ležela na červeném koberci. Vlasy rozprostřené kolem hlavy, šaty stále čistě bílé. An se rozvzlykala. Tohle nemohla být pravda. Vždyť se teprve před chvilkou vdala. Její život byl na počátku. Teprve začínala opravdu žít. Ani si neužila že je paní Weyzleyová. Svět jí to nedopřál.
An ještě chvilku klečela u jejího mrtvého těla a vzlykala. Do přítomnosti ji vrátil až další výkřik její matky. Naposledy se ještě podívala na Freu a pak se rozběhla za tím hlasem. Nechtěla přijít i o ni.
"Mami." vydechla. Uviděla ji ležet na zemi před mužem s šedou kůží. Nevěnovala mu pozornost. Klekla si k matce. "Mami." šeptala znovu.
"Musíš pryč!" zašeptala Adriana naléhavě. "Uteč."
"Tak tohle je moje roztomilá vnučka?" naklonil hlavu do boku Voldemort.
"Nech ji. Udělám cokoliv jen ji nech napokoji." zvedla se na kolena před svoji dceu. Na víc se nezmohla, nedokázala se postavit. Na to byla příliš slabá.
"Ale když už jsme se tady tak pěkně sešli." usmál se na zmatenou An. Tohle byl její dědeček? "Tak vyzkoušíme jak dlouho to vydrží." pronesl samolibě a zvedl hůlku.
An nechápala co má vydržet ale tušila že to nebude nic dobrého. Adriana věděla co tím myslel. Chtěl jí mučit až do chvíle kdy nezemře.
Voldemort poslal Cruciatus. An chtěla udělat štít ale Adriana sebrala všechnu sílu co jí ještě zbyla a skočila do rány. Kouzlo ji zasáhlo a ona padla k zemi.
"Jsi tak nerozumná. Tohle vzdorování nemá cenu." zavrtěl hlavou.
Než upadla do bezvědomí tak se usmála "Ale má." naklonila hlavu ke své dceři. "Ty to zvládneš. Nemusíš útočit, štít stačí." zašeptala. Hlava jí klesla.
Voldemort zvedl hůlku a poslal další cruciatus. An se na něj podívala se vzdorem v očích. Nevěděla co je to za muže ale nenechá se jím porazit. Byla tak plná hněvu že nemusela ani vyslovit kouzlo, nemusela ani udělat žádné gesto a přesto se před ní štít okamžitě objevil. Tlustý a skleněný. Utvořil kolem ní kopuli.
Kouzlo se do něj neškodně vpilo a zmizelo. Voldemort se lehce zarazil. "Mohli jsme si pohrát ale když nechceš Adava kedavra." z hůlky vystřelilo zelené světlo.
An nehnula ani brvou. Jen čekala. Buď ji štít ochrání nebo zemře. Kopule kolem ní ji nezklamala, sice se pod náporem kouzla sesypala na zem v malých střípcích ale An neustále žila.
Voldemort ustoupil údivem o krok dozadu. Tohle bylo naprosto nemožné. Vždyť neměla hůlku a ani nemluvila a přesto dokázala uniknout před smrtící kletbou.
"To není možné." vydechl.
"Proč to děláš? Proč nás chceš zabít?" snažila se mu dostat do mysli. Nechápala jak je to možné ale stejně jako Harryho mysl jí zůstávala uzavřená.
"Ne." odpověděl. Najednou dostal nový nápad. I když ji chtěl původně zabít teď viděl co dokázala. Jak mocnou se stala. "Nechtěl jsem vám ublížit. Jen jsem se chtěl ujistit." jeho hlas zněl až příliš medově.
"Ujistit?"
"Ano. Nevěděl jsem jistě jestli jsi to vážně ty ale teď už to vím." udělal pomalý krok jejím směrem.
An radili instinkty ať couvne ale nemohla matku jen tak nechat ležet nechráněnou před tím mužem.
"Takže teď už odejdete?" dostala novou naději.
"Ano, odejdeme spolu do mého panství." přiblížil se o další krok.
"Neodejdu s vámi!" tentokrát už couvla ale jen nepatrně. "Ani vás neznám."
"O čem to mluvíš? Je to tvůj osud odejít se mnou. Jsem tvůj dědeček, Pán Zla. A ty jsi moje milovaná dlouho hledaná vnučka. Bude se ti po mém boku líbit. Zprvu budeš možná trochu zmatená ale časem…." natáhl k ní ruku.
An nevěděla co má dělat. Nejradši by utekla ale to by tu musela nechat matku. Rozhlédla se kolem sebe.
Harry se kolem sebe zběsile rozhlížel. Zahlédl An několik metrů od sebe. Naproti ní stál Voldemort a natahoval k ní ruku. Viděl jak se rozhlédla. Podívala se přímo na něj. Na očích jí mohl vidět beznaděj a zoufalství. Voldemort se podíval také jeho směrem. Na tváři se mu objevil vítězný úsměv říkající To já jsem vyhrál. Pouhým jedním krokem překonal vzdálenost ke své oběti a přemístil je pryč.




Smrtijedi vycítili že už se jejich Pán boje nezúčastňuje. Znamení zla na paži je začalo pálit. tohle bylo znamení. Mají se stáhnout. Všichni co nabyli zajati, což byla velká většina, se přemístili pryč.
Jak bylo v plánu každý do svého vlastního domu. Kvůli bezpečnosti se měli sejít až další den večer.
Harry netušil co má dělat. Najednou ztratil všechno.
Rozhlédl se po bojišti. Nikde už nebyl žádný Smrtijed až na tři. Byli spoutaní k sobě a nad nimi stál Brumbál s několika bystrozory a Remusem. Harry se k nim rozběhl. Nedbal na to že cestou šlape na mrtvá těla. Na kouzelníky co to nepřežili. Mířil přímo k nim. Nic jiného jako by pro něj neexistovala. Kolem sebe slyšel úlevné vzdychy jak se někteří shledali po dlouhém boji, nebo vzlyky jak někdo ztratil svého blízkého. Teď ho ale nezajímalo jestli všichni jež měl rád žijí. Nezajímalo ho to. Jedinou důležitou věcí byla An.
Udeřil k sobě nejbližšího Smrtijeda do obličeje. "Kde je?" zakřičel na něj vztekle. Ti co viděli jak se chová se zmateně rozhlíželi jeden po druhém jestli snad nezná někdo důvod.
"Kde je Voldemort?" vykřikl znovu. Smrtijed se začal jen hlasitě smát. "Já to z tebe dostanu." zablýsklo se mu nebezpečně v očích. O krok ustoupil "CRU-" nestihl to dokončit. Někdo mu hůlku vyrazil z ruky a ze zadu ho chytil Sirius za ruce.
"Uklidni se. Co se stalo?" zeptal se ho Sirius. Znal Harryho už dobře takže věděl že často jedná dost zbrkle ale takto nepříčetného ho ještě neviděl.
Harry se přestal zmýtat. Pochopil že ho Sirius stejně nepustí.
"Co se stalo?" zeptal se znova. Rychle se přitom rozhlédl. Prach už se snášel jen těsně nad zemí takže bylo vidět na ty co stáli. Mezi nimi byl i Ron s Hermionou. Ginny byla taky v pořádku stejně jako Molly. Tak co ho tak rozčílilo.
"Už je to pořádku." pronesl tvrdě Harry aby ho pustil.
Sirius nevěděl co má dělat. Nechtěl ho držet ale nemohl tušit jak se zachová až ho pustí. Trochu povolil stisk ale ne úplně. "Harry?"
Ucítil že stisk kolem jeho rukou už není tak pevný. Nesmírně velkou rychlostí se mu povedlo jednu ruku vyprostit. Otočil se čelem k Siriusovi a chtěl vymanit i svou druhou ruku třeba i násilím.
"Pouta na tebe." zareagovala Hermiona. Harry se skácel k zemi obmotaná neviditelnými provazy.
Brumbál zjišťoval kdo všechno je v pořádku a posílal je ať jdou pomoci zraněným. Kolem se přemisťovaly pracovníci od Sv. Munga.
"Kde je Adriana?" rozhlédl se Brumbál.
"Přemístila se i s An na začátku boje." odpověděl sebejistě Sirius. Byl si tím jistý. Sice ji neviděl jak se přemisťuje ale znal ji dostatečně na to aby viděl že to určitě zvládla.
"Ne." zakroutil Harry hlavou. "An má Voldemort." jméno svého nepřítele vyslovil s takovým hnusem s jakým ještě nikdy. "Musíme ji zachránit." naléhavě se zadíval Brumbálovi do očí.
"Víš jistě že ji unesl? Proč by to dělal? Vždyť není čarodějka. A i kdyby byla je to dost málo pravděpodobné. Rovnou by ji-" zarazila se nad tím co chtěla říct. " Byla tady spousta prachu, mohl jsi se splést."
"Musíme najít Adrianu, potom budeme moudřejší." navrhl Brumbál. Všichni se začali rozhlížet okolo a provazy kolem Harryho povolily. V ten moment na něj všichni zapomněli. Tím jak se rozhlíželi viděli spoustu mrtvých a poznávali v nich ty které znaly. Jediný Brumbál zůstal stát u Harryho. Počkal až se dostane z provazů.
"Proč si myslíš že by pro něj měla nějakou cenu?" zeptal se ho když už byli všichni dostatečně daleko tak aby ho neslyšeli.
Harry poznal že jeho otázka není mířená jen tak. Na něco narážel. "Aby mi ublížil. Nechá ji žít aby mě k sobě nalákal ale bojím se toho co by jí mohl udělat." otřásl se nad myšlenkou že jeho princeznu někdo mučí.
"To je jedna možnost." pokýval Brumbál hlavou. "Pojď. Půjdeme dál." vydal se směrem k domu. Harry nechápal jak může být tak klidný. Vždyť kolem nich je spousta zraněných a jemu ne to snad jedno. Harry si nad tím zakázal teď uvažovat. Bude se o to starat teprve až bude An v bezpečí. Dřív ne.
"Existuje ještě jedna možnost. Voldemort kdysi zatoužil po svém dědici. Narodila se mu dcera Adriana." Harry při zmínce jména zbystřil. "Adriana od něho utekla a poznala Siriuse. Vzali se a několik měsíců potom co ho zavřeli do Azkabanu za zločin jež nespáchal, se jim narodila Siriana. Je tu možnost že ji unesl z tohoto důvodu. Chce si z ní vychovat někoho komu bude moci bezmezně věřit, kdo by byl schopen zaujmout jeho místo v případě potřeby. Svého důvěrníka, který ho nezradí a který bude mocný stejně jako on."
"Takže Siriana je jeho.."
"Vnučka." doplnil Brumbál.
"Takže jí nic neudělá?" ulevilo se Harrymu.
"Ne, to jsem neřekl. Pokud ji unesl protože je to jeho vnučka bude se ji snažit učit kouzlit a nejsem si jistý jak to zvládne když nemá kouzelnické schopnosti. Za druhé na ni bude velmi přísný, jsem si jistý že na ni nějakou tu kletbu použije ale zemřít ji nejspíš nenechá."
"Bude mu jistě vzdorovat." stiskl ruse do pěstí až mu zbělali klouby, moc dobře věděl co Voldemort dělal těm co se mu nechtěli podvolit.
"Musíme ji zachránit. Najít Voldemortovo sídlo."uvažoval Harry nahlas. "Nenechám ji tam." zavrtěl prudce hlavou.
"Promluvím s profesorem Sneipem. Nejsem si ale jistý jestli bude něco vědět. Podle jeho informací má Voldemort několik sídel po celém světě."
"Klidně je prohledám všechny."
"To není dobrý nápad. Ty se jejího hledání účastnit nebudeš. Voldemort si ji bude hlídat a ty ještě nejsi připravený na setkání s ním." lehce se pousmál aby Harryho uklidnil.
"I kdybych měl umřít," soptil Harry, "tak ji zachráním."
"To je velice nerozumný postoj." promluvil Brumbál klidně, "Ona bude jen jednou z mnoha obětí, které si tato válka vzala ale tvoje smrt by znamenala konec. Svět by se stal jiným. Její oběť je zanedbatelná."
Užasle pohlédl na Bradavického ředitele. Vždyť to nemohl myslet vážně. Copak po něm opravdu žádá aby ji nechal umučit Voldemortem jen proto aby se jemu samotnému nic nestalo?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama