13. Konec přináší nový začátek

9. července 2009 v 12:09 | Aironella |  Tajemství nesmrtelných

Konec hodiny přišel až příliš brzo. Tak to bývá. Když chcete aby něco šlo rychle tak se to většinou vleče a na opak to funguje taky. Co se dá dělat. To je prostě svět.
Zvedla jsem se a šla ke dveřím. Čekal mě dějepis a toho se bojím asi nejvíc.
Před učebnou stál Tobi a já mu vlétla přímo do náruče. "Ahoj miláčku." přitiskl svoje rty na moje. Já mu polibek neoplácela ale vypadal jako by si toho nevšiml, trochu jsem ho od sebe odstrčila.
"Ahoj." podařilo se mi od něho konečně odtrhnout. Kolem nás prošel Zachary, podíval se na nás zvláštním pohledem, ještě nikdy jsem ho neviděla se tak tvářit. Připadal mi strašně zranitelný. Bylo mi ho líto, chtěla jsem jít za ním, utěšit ho.
"Už jsem se tě nemohl dočkat." chytl mě za ruku a vedl na další hodinu, dějepis. Šíleně jsem se bála.
"Tobi mohli by jsme si dneska promluvit?" nechtěla jsem to řešit tady, ve škole, o přestávce. To se mi vůči němu zdálo nefér. Lepší bude když si s ním promluvím v klidu až po škole.
"Jistě, zlatíčko." zase se usmál, měl dobrou náladu.
Jako vždy jsem si sedla na svoje místo. Zachary už tam byl a díval se z okna. Tobi si dal svoje věci do přední lavice kde musel sedět a pak se vydal k mojí.
Zaslechla jsem divné hrdelní zavrčení jež šlo od mého souseda. Vyděšeně jsem se po něm ohlédla. Pohled zabodával do blížícího se Tobino a vypadalo to jako by se na něj každou chvilku chtěl vrhnout.
Celé tělo které mě stále nepřestalo brnět mi ztvrdlo očekáváním. Tušila jsem, že se stane něco strašného. To co jsem se dozvěděla za těch pár dnů se mi shromažďovalo v hlavě a hledalo možné východisko, řešení.
Byla to spousta malých náznaků ale byli tu i moje sny o nichž jsem si nebyla jistá zda jim mám vůbec věřit.
Co jsem věděla jasně? Zachary i celá jeho rodina jsou jiní. Moje rodina je taky jiná a namá tu jeho ráda. A obě, jiné a nesnášející se, si myslí, že bych neměla znát pravdu.
Zachary je silnější, rychlejší. Tobiho by smetl na zem pouhou ranou, která by mu jistě nestačila podle toho jak je na pohled rozzuřený.
Tobi si jeho obličeje taky všiml. Zastavil se v půli pohybu. Pak taky nahodil naprosto nepříčetný výraz ale vzhledem k Zachovi bych se mu mohla akorát tak smát. Strach z něho totiž rozhodně nešel.
"Prosím ne." snad jsem jen zahýbala ústy. Člověk by mě neměl slyšet ani kdyby měl hlavu přímo u mých úst a přesto on uslyšel.
Podíval se na mě. Lehce kývl jako, že se nemusím bát, zhluboka dýchal jak se snažil uklidnit.
Tobi už stál u naší lavice. "Co kdybychom si zašli do kina?" navrhl mi. "Už dlouho jsme na ničem nebyli, mohla by jsi mi tam říct to o čem chceš mluvit."
"Já nevím, moc se mi nechce. Radši bych to probrala v soukromí." zamračila jsem se.
"Bude zábava. Klidně by s námi mohla jít i Teresa s tím svým. Bylo by to dvojitý rande."
Do třídy vešel učitel. "Domluvíme se po hodině." políbil mě Tobi a odešel do svojí lavice.
V hodině se uzavírali známky takže jsme se neučili. Učitel si dozkoušel ještě ty u kterých nebyl rozhodnutý co dostanou.
Zbytek hodin uběhl v relativním klidu. Nikdo mě nevyvolal k tabuli ani nic podobného takže to byl spíše odpočinkový den. Nervózní jsem byla akorát z chování mého bratra. Vypadalo to jako by se ta bariera jež mezi námi doposud byla zbourala a naplno si mě všímal. Na chodbách mě zdravil, u oběda si sedl k našemu stolu i s pár dalšími jeho kamarády, kteří si také přestali udržovat odstup. Dokonce jsem pojala podezření, že se mě snad zase snaží hlídat. A i jeho kamarádi. Pozorovali mě častěji než bylo zdrávo. Teresa jim možná přeci jen něco řekla.
Po škole mě vezl domů Tobi. Tvářil se dost ustaraně. Už se mě nesnažil přemlouvat na kino, jen seděl, mlčel a věnoval se řízení. Já si náš rozhovor schovávala až zastaví před naším domem. Rozhodně jsem se nechtěla vybourat.
"Ve škole mi někdo něco řekl." začal první Tobi.
"Co?"jen jsem doufala, že to není to co myslím. Takhle se to dozvědět neměl. Popravdě to neměl vůbec vědět, nikdo.
"Ty a ten Chace." hodil hlavou k domu naproti "Co spolu máte?"
"Teresa?" zkusila jsem to.
"To je jedno, jen jsi ze mě nemusela dělat blbce. Mohlo mi to dojít dřív. Viděl jsem jak se na sebe díváte. Jak on kdykoli tě zahlédne s usměje a ty taky. Kdyžse s ním setkám skoro mě vraždí pohledem a přísahám, že párkrát na mě dokonce i zavrčel."
"Je mi to líto." sklopila jsem oči k nohám.
"Miluješ mě?" chytil mě za bradu a donutil dívat se mu do očí.
Nedokázala jsem snést jeho spalující pohled a cukla hlavou jiným směrem. Až později jsem si uvědomila že teď vlastně směřuji pohledem k jednomu z oken Zacharyho domu.
"To mi stačí." vyhrkl.
"Já, to je, ono." koktala jsem a nevěděla co říct. Měla jsem ho ráda, strašně ráda ale spíš jen jako bratra. "Mám tě ráda." vysoukala jsem ze sebe.
"Já tebe taky." usmál se konejšivě. "Pamatuj si, že na tebe budu čekat. Kdykoliv budu vedle tebe abych tě podržel a až by jsi se jednou třeba rozmyslela….." nechal větu nedokončenou.
"Děkuji." po tváři mi stekla slza. Věděla jsem, že tímhle se toho hodně změní. Směřuji tak k něčemu čemu se snad říká osud. Jen nevím jestli ta cesta jíž jsem se vydala na křižovatce je cesta života nebo smrti.
"To já děkuju." setřel mi slzu a naposledy mě políbil ještě jako můj kluk. Od té chvíle už jsme se stali jen přáteli.
Nikdy na něho nezapomenu, to vím jistě. Patřil do mého života. Ještě víc mě utvrdil v přesvědčení, že je to hodnej a skvělej kluk když mi ani neudělal scénu, nekřičel na mě. Nevyčítal mi to.
Prostě jsme si nebyli souzeni, ale vím jistě, že ta do která se zamiluje s ním bude šťastná.
"Ahoj mami." zakřičela jsem hned od vchodových dveří.
"Ahoj zlato, můžeš jít sem na chvilku?"
"Co to děláš?" měla na stole rozložená katalogy s nemovitostmi a prohlížela si je.
"Který by se ti líbil?" strčila mi pod nos dva obrázky. Jeden dům na venkově, překrásná zahrada, rozlehlé pozemky v blízkosti moře, ve starším stylu ale nádherný. Druhý byl také dost velký ale moderní, na zahrádce nerostli žádné květiny jen trávník, sem tam nějaký keř, pozemky kolem něj nebyli tak velké jako u toho prvního. "Ten je hezčí." ukázala jsem na ten ve starším stylu. "Proč se ptáš? Rozhodla jsi se dělat do nemovitostí?"
"Ne, to vážně ne." zasmála se. "Táta ale dostal pracovní nabídku, která se neodmítá. Budeme se stěhovat."
To slovo ve mně znělo jako ozvěna. Stěhovat se? To nemůže být pravda. "Kam." vyhrkla jsem. Třeba to bude jen kousek, plála ve mně malá jiskřička naděje, kterou moje matka ušlapala, zahasila. "Není to blízko, sem už se jen tak nevrátíš. Ale zvykneš si, uvidíš. Už jsem o tom místě něco zjišťovala. Mají tam výbornou výběrovou střední školu pro studenty jako jsi ty. Tady tahle střední je jen průměrná. Najdeš si tam nové kamarády. Bude to tam hezké, uvidíš." snažila se mě utěšit, jenže to nějak nefungovalo.
"Já potřebuju být chvilku sama." vysoukala jsem ze sebe.
"Chápu." pohladila mě po vlasech. "Mám tě ráda holčičko."
"I já tebe mami."
Šla jsem po chodníku, cestou do lesa. Potřebovala jsem přemýšlet. Chtělo se mi brečet. Tohle byl můj domov. Teď ho budu muset opustit.
"Stalo se něco?"najednou mě objímal Zachary.
"Ne." zavrtěla jsem hlavou.
"Kam jsi to šla? Domluvili jsme se, že se pro tebe stavím."
"Já jsem nějak zapomněla." usmála jsem se na něj. Nevím jak do dokázal ale kdykoli jsem byla s ním všechna beznaděj, smutek zmizel. Cítila jsem se šťastná. Měla jsem pocit že nic mi to nemůže zkazit.
"Půjdeme k nám. Nikdo není doma takže nás nebudou rušit. Všechno jsem nachystal." chytil mě za ruku a vedl si mě k nim domů. Abych pravdu řekla zajímalo mě jak to tam asi tak vypadá. Nevím co by udělal někdo z mojí rodiny kdyby mě viděl jak jdu ruku v ruce s ním k nim do domu. Ale bylo mi to jedno.
Dům vypadal skoro stejně jako když ho ještě měli staří majitelé, jen nábytek byl teď trošku jiný. Dokonce i tapety na stěnách nechali původní, jen jim trošku vrátili barvu.
"Budeme to natáčet ve sklepě?" zarazila jsem se , vedl mě dolů po strmých schodech.
"Bude se ti tam líbit."
Měl pravdu. Bylo to tam překrásné.
Místo světla byli po místnosti rozvěšeny žárovičky, které se dávají na vánoční stromeček. U jedné strany stěny byly věšáky s nějakými kostýmy, vedle toho se táhla police s knihami, dětskými hrami, plyšáky a dalším. Před ní stůl s židlemi a na něm byl dort a dva talíře. Kousek dál byla zem posetá polštářky a ještě kousek před stolem byla pohovka. Na podlaze byl květinový měkký koberec.
To místo na mě působilo tak nádherně, uvolněně. Strašně se mi tu líbilo. Někdo by řekl že je to jen spousta sterého harampádí, které někdo jen kvůli vzpomínkám nechtěl vyhodit ale mě to okouzlilo.
"Je to tu krásné." ohromeně jsem se rozhlížela.
Zachary se usmál "Oproti tobě to tu vypadá jako na smetišti."
"Nemyslím si."
"Tak to jsi asi slepá."v mžiku stál jen pár centimetrů ode mě. Dívala jsem se mu do očí. Na nic jsem v té chvíli nemyslela, jen na něho.
Pomalu se ke mně začal naklánět, tak aby mi dal čas uhnout pokud budu chtít. Ale já jsem uhýbat rozhodně nehodlala. Čekala jsem, zhypnotizovaná jeho blízkostí až se konečně zmocní mých úst.
A dočkala jsem se. Nejprve se lehce otřel o moje rty ale pak je k sobě pevně přimkl. Jednou rukou mě chytil kolem pasu a druhou mi podepřel zezadu krk. Já jsem mu svoje ruce obmotala kolem krku a zajela dlaněmi do vlasů.
Když jsem ho líbala cítila jsem se naprosto svobodná a volná. Nic krásnějšího jsem v životě nezažila.
Když jsme se od sebe odtrhli opřeli jsme si hlavy čelem o sebe. Ani jeden z nás nechtěl přijít o tu blízkost druhého.
"Tohle nesmíme." vydechla jsem.
"A kdo nám to zakáže?"
Nikdo. Alespoň do doby než se budeme muset vrátit pevnýma nohama na zem. "Nechci tobě ani tvojí rodině způsobovat problémy."
"Je snad láska problémem?"
"V našem případě?"
Oba jsme znali odpověď.
"Měli by jsme začít s tím úkolem." řekla jsem nakonec.
"Jo" souhlasil. "Napadlo mě, že místo filmu uděláme jen takové fotoalbum. Bude to rychlejší a míň náročné."
"Dobře." přikývla jsem, měl pravdu. A i kdyby neměl stejně bych se mu podřídila.
Zachary nastavil fotoaparát na určité časové úseky po kterých fotil. Prvně jsme roztáhli tapetu parku a pověsili ji za nás. Vůbec nevím kde k ní přišel ale tahle místnost rozhodně schovávala spoustu věcí. Vyfotili jsme fotku, že jsme se tam omylem srazili (Naše seznámení), druhá byla zase v parku ale to jsme společně seděli na lavičce (První schůzka). Takto jsme pokračovali dál. Až jsem konečně přišla na to nač tu je nachystaný ten stůl s dortem. Měli jsme být jako, že spolu na večeři a on mě požádal o ruku.
Seděli jsme proti sobě. Díval se na mě takovým pohledem který mě dost znervózňoval. Jako by mě celou rentgenoval.
Ozvalo se tiché cvaknutí fotoaparátu. První fotka byla hotová. Teď musel ještě vyfotit fotku jak přede mnou klečí s prstenem. Jenže on se ani nehnul. Pořád seděl a díval se.
"Jsi nádherná."
"Nemusíš u toho mluvit. Stačí jen když si přede mně klekneš." upozornila jsem ho. Jenže on jako kdyby mě ani neslyšel.
"Nikdy jsem neviděl nikoho krásnějšího." pomale se ke mně nakláněl. Věděla jsem co chce udělat. Nemohu ho líbat protože vím, že by mě jen polibek nestačil. Chtěla bych víc. I když mi může třeba dát lásku vždycky by to bylo jen tajně. Stejně tak jako já jemu. Nikdy by jsme se spolu nemohli nikde ukázat, někam jít. Každý z nás by se musel skrývat před vlastní rodinou. A ještě k tomu se stěhuji.
"Ne." zavrtěla jsem hlavou aby se o to ani nesnažil. Jemu to ale bylo zase jedno. Já se netvářila jako bych to doopravdy nechtěla, usmívala jsem se na něj a tak bral moje na jako malé zaváhání. Jenže já se rozhodla dělat drahoty.
Udělala jsem to jediné co mě v té chvíli napadlo. Na stole ležel stále nedotčený banánový šlehačkový dort. Chytla jsem část a pleskla jí přímo Zacharymu do obličeje.
To ho konečně probralo. Sedl si zpátky na svoji židli. "Promiň" smála jsem se, vypadal legračně.
"To se mi budeš smát?" chytl do ruky další část dortu.
"Ne to ne!" zapištěla jsem a chtěla mu utéct. I když jemu asi nikdy neuteču.
"No počkej." dohnal mě, chytil kolem pasu a zatočil se mnou. Oba jsme spadli do polštářků.
Poznala jsem ten pohled, kterým se na mě díval. Jenže tentokrát jsem se mu nehodlala bránit. Ani bych neměla jak, ležela jsem pod ním takže nebylo úniku. Políbil mě. Jenže to mu nestačilo, ani mě ne. Chtěla jsem víc. Toužila jsem po něm tak jako nikdy po nikom. Rukama začal hladově jezdit po mém těle, sundávat mi tričko.
Bylo to buď a nebo. Můžu se odstěhovat s rodinou, už bych ho nikdy neviděla a nebo přijmout jeho nabídku, odejít od rodiny a utéct s ním. Co z toho si vybrat?
Teď jsem nad tím nechtěla přemýšlet, tohle je možná naposledy co jsem doopravdy šťastná a mám rodinu i jeho. V téhle chvíli hlavně jeho. Chci si to užít.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama