13. Žák a učitel

12. července 2009 v 15:28 | Aironella |  Im onia paratus

An se s trhnutím probudila ze spánku. S lehkým, sotva znatelným oddechem se uklidnila, byl to jen zlý sen. Uvelebila se zpátky do měkkých peřin. Něco tady nesedělo, bylo tu až příliš vlhko a zima. Rozhlédla se kolem sebe. Pokoj osvětlovali jen plameny z krbu. Na stěnách u postele byly připevněny svícny se svíčkami. Stěny byli kamenné. Z místnosti vedli troje dveře. Jedny byli naproti dvoujlůžkové posteli s nebesy a dvoje další na stranách postele. Ven nevedlo žádné okno.
Zavřela oči a snažila se utřídit myšlenky. Vzpomínala na události včerejšího dne. Viděla Harryho a jeho slib, Freu ve svatebních šatech, plačící Molly, Hermionu, věneček padající na zem a pak už ve všem měla chaos. Všude byl rozvířený prach, krev, mrtví a zranění. Kolem létala kouzla. Mrtvá nevěsta. Křik matky. Muž co jí tvrdil že je to jeho vnučka a chtěl po ní aby s ním odešla. Harryho obličej. Pak ucítila silné škubnutí, zamotala se jí hlava. Nic víc. Pak už bylo všechno ve tmě.
Velmi pomale slezla z vysoké postele. Bosé nohy jí dopadly na měkkou kožešinu u její postele. V tu chvíli se o obvodu místnosti rozhořeli plameny. Ve stěně byly zasazeny malé mističky v nichž oheň hořel. Chladnem v místnosti se jí naježila kůže na rukou. Na sobě měla stále šaty v nichž byla na svatbě.
"Paní."
Úlekem nadskočila. Před ní se zjevila malá drobounká postava podobná té kterou již znala ze Siriusova domu, otcova domu.
"Promiňte mi prosím, nechtěla jsem vás vyděsit." klekla si skřítka na kolena. Bála se trestu který by mohl přijít.
"To..je v pořádku." dostala ze sebe nakonec zmateně.
Skřítka vstala. "Děkuji." uklonila se. "Pán mě požádal abych vás za ním dovedla jakmile se probudíte."
"Pán?"
"Ano, můj pán. Váš dědeček." upřesnila.
Pomale jí všechno docházelo. To trhnutí co cítila bylo způsobeno tím že ji někdo přemístil. Hlavou jí vířila spousta otázek na něž neznala odpověď. "Kde to jsem? Kde je moje matka? Jak-"
"Všechno se dozvíte od Pána, já mám zakázáno něco vám říkat. Pojďte se mnou." vyrazila k jedněm z dveří. "Tohle je šatna." otevřela dveře. Místnost byla asi tak z půlky velká jako ložnice. Kolem stěn byli police a věšáky s oblečením, šperky nebo botami. Všechno se zaměřovalo spíše na tmavé barvy.
Druhé dveře vedli do koupelny. A ty třetí ven z místnosti.
Skřítka ji nechala v pokoji samotnou aby se mohla v klidu vykoupat a převléci.
An počkala až se z jejího pokoje přemístí a sama chtěla jít ven aby mohla najít svou matku a co nejrychleji odejít pryč. Přes dveře se nedostala, byli zamčené.
Cítila naprostou beznaděj. Sesula se k chladné zemi a rozplakala se. Chtěla zpátky domů do Francie. Nikdy sem neměla jezdit, nikdy.
Když už jí nezbyly žádné slzy šla do koupelny. Vysprchovala se a vydala se do šatny hledat něco na sebe.
Zjistila že asi polovinu jejího šatníku tvoří pláště. Snažila se mezi všemi věcmi najít nějakou bundu ale nenašla. Zjevně tady žádná nebyla. Z poličky si vytáhla šedé rifle, bílé tílko a na ně si oblékla tmavě modrou mikinu končící kousek nad pasem, u krku s rolákem a s širokými rukávy k loktům.
Vlasy si nechala volně rozpuštěné, nechtělo se jí s nimi nic dělat. Jediné po čem toužila bylo vidět matku a odejít odsud.
Skřítka se zjevila o několik okamžiků později po tom co se oblékla. Vedla ji ven dveřmi jež jí samotné nešli otevřít ale to stvoření je normálně otevřelo. Procházeli temnými chodbami, osvícenými jen pochodněmi. Když zašli za už několikátou uličku An ztratila pojem kde se nacházejí. Šli po několika schodištích až se dostaly do dlouhé chodby naprosto stejné jako ty ostatní, jediné čím se odlišovala bylo to že na jednom svém konci měla velké železné dveře. Ostatní dveře tvořilo dřevo.
Skřítka na dveře nejprve zaklepala. Až se z místnosti ozvalo vyzvání ať vejdou otevřela dveře a nechala An vejít do místnosti jako první.
"Pane, přivedla jsem ji." poklonila se muži v křesle.
Jen se lehce usmál. "Můžeš jít." Skřítka se přemístila pryč. "Vypadáš nádherně má drahá." zvedl se a pomalým krokem se vydal k An.
"Kde je máma?" zeptala se na to co ji zajímalo nejvíce.
"Adriana je na ošetřovně. Ještě je slabá ale když budeš poslušná dovolím ti abys ji navštívila."
"Chci ji vidět teď hned." lehce se zamračila.
Voldemort se ještě víc usmál. "Ne, ne, ne, vidíš to jak se chováš? Copak je tohle poslušnost." nadzvedl v otázce jen velmi slabounké skoro neviditelné obočí. "Když se takhle budeš chovat budu tebe za to trestat."
"Proč?"
"Nemluv dokud nebudeš tázaná." upozornil ji. "S tvojí matkou jsme už probrali co všechno umíš." ušklíbl se, "Prý tě učila jen štíty a nějaká lehká kouzla?"
"Ano." přikývla. Rty se jí stáhli do jedné linky.
"Zvládneš je bez hůlky. Já jsem ti ji i přes to opatřil. Kouzla s ní jsou mnohem mocnější." podal jí oválný kousek dřeva.
An před ním o krok ustoupila jako by jí podával snad rozžhavený kov. "Já nechci kouzlit." procedila skrz zuby.
Voldemortovi zažhnulo v očích. "Tohle je naposledy! Já ti nechci ubližovat ale budu muset pokud mě nebudeš poslouchat!" rozkřikl se. Jen jeho hlas sám o sobě byl děsivý. Kdyby šlo o někoho jiného už by proti němu použil kletbu ale ona pro něj představovala budoucnost. Dokonce i její matka byla v porovnání s ní bezcenná.
Ucouvla ještě o další krok ke stěně. Nikdy se předtím necítila v takovém nebezpečí. Možná to byl pud sebezáchovy co ji nutil aby se před ním chovala jak ji poroučí. "Promiňte Pane."
Zasmál se svým syčivým smíchem. "Velmi dobře. Takto tě vidím rád." udělal jeden jediný krok a ocitl se přímo u ní. Chladnou rukou jí přejel po tváři. "A od teď mne budeš oslovovat Můj otče."
"Ale-" chtěla zaprotestovat, potom něco v ní zahoukalo jako poplašná siréna, "Jak si přejete Můj otče."
"Výborně." usmál se šťastně, jako rodič jehož dítě se naučilo nějakou novou věc. "Dnešek bude překrásným dnem."
"Smím mít Můj otče nějaké otázky?" špitla potichu.
"Jistě. Je přirozené že máš otázky. Já ti odpovím na všechno na co se mě zeptáš. A víc. Naučím tě spoustě věcí. Budeš mocnější než kdokoli jiný Moje dítě. Budeš mým žákem a já tvým učitelem." pokynul jí aby si sedla na jedno z křesel poskládaných kolem dřevěného stolku.
An se nadechla. Rozvažovala jakou otázku položit první. Nechtěla ho rozčílit. Zároveň její mysl zachvátila nová vlna otázek a zvědavosti. Uvědomovala si jak moc toho neznala o jak moc toho přišla když žila v mudlovském světě. "Chci znát váš příběh." pronesla klidným hlasem. Nedala na sobě znát nervozitu ani strach.
"Vyrůstal jsem stejně jako ty mimo kouzelnický svět ale už od malička jsem dokázal zvláštní věci. Byl jsem výjimečný stejně jako ty. Když mně přijali do kouzelnické školy učil jsem se rychle, studoval a prahl po vědomostech. Chtěl jsem být ze všech nejlepší a ……." vyprávěl svůj příběh. Snad v něm byl i určitý druh pýchy že zrovna na tohle se zeptala. Že chtěla vědět něco o něm.
Jeho vyprávění trvalo dlouhé hodiny. Ale tady ve tmě An nevnímala jak moc času utíká, nevěděla jestli je zrovna den nebo noc a ani netušila jak dlouhý čas tady už strávila.
"Myslím, že to by pro dnešek stačilo. Máme ještě spoustu společného času. Teď tě za to slušné chování odvedu k Adrianě." vstal.
An ho napodobila. "Děkuji." tohle poděkování myslela vážně. Na tohle celou dobu čekala. Až uvidí svou mámu.
"Nejprve se ještě navečeříme." trochu utlumil její nadšení. Jen kývla hlavou.
Když řekl navečeříme znamenalo to že už bude večer, aspoň věděla kolik tak může být.
Večeře proběhla v jídelně jež byla v nižším patře. Místnost s dlouhým stolem. Voldemort ji usadil na jednu stranu čela stolu a sám se usadil na druhou. Nemluvili. Jen se najedli. An trošku rychle aby mohla jít už co nejdřív za mámou. Ani moc nevnímala co jí ale nebylo to špatné. Celkem jí to chutnalo.
Když skřítci odnesli talíře ze stolu Voldemort ji vedl na ošetřovnu. An hádala že je nejspíš v podzemí protože když sešli několik pater dolů a bylo tam ještě chladněji než kdekoli jinde.
Jako ve všech patrech tam byla dlouhá chodba s několika dveřmi. Vešli do těch nejbližších. Uvnitř nebyl žádný krb ale přesto tu bylo tepleji než kdekoli jinde. Po každé straně stálo pět postelí, každá s plentou. V zadní části místnosti stály prosklené dveře z níž vyšel postarší holohlaví muž s brýlemi. Jakmile spatřil nově příchozí v očích se mu zjevil obraz strachu a pokory.
"Můj Pane." poklonil se.
"Violet," oslovil ji jejím druhým jménem. "Tohle je náš lékař." "Jdeme navštívit Adrianu." otočil se k muži. Ten se zvedl ze svého úklonu a vedl je hned k první posteli. Rozhrnul plentu a pustil je dovnitř.
Adriana ležela na posteli, kůži měla bledou. Sotva dýchala.
"Mami." vydechla An se slzami v očích. Přišla ke kraji postele a chytla ji za ruku.
"Zlato." Adriana otevřela oči. Místo mluvení spíše jen sípala.
"Jsem tady." z oka se jí vykutálela slza. Něco studeného ji v tu chvíli popadlo za paži a odtáhlo od postele.
"Slzy jsou jen pro slabochy." zavrčel na ni Voldemort.
An aniž by přemýšlela nad svým chováním vytrhla svou paži z jeho sevření. "Nech mě na pokoji." vyhrkla v rozčílení a chtěla jít zpátky k matce. Už tam ale nestihla dojít. Voldemort na ni poslal kletbu po niž se s bolestmi sesula k zemi. Nemohla ani přemýšlet nad tím aby udělala štít. Nedokázala myslet na nic jiného než na tisíce nožů zabodávajících se do jejího těla. Nekřičela ale. Zatnula zuby a bolest vydržela.
Voldemort ukončil kletbu dost brzy. Neměl v plánu jí způsobit velkou bolest, mělo to být jen varování, výchovná lekce. Bylo to pro něho jako když učíte dítě. Občas udělá něco co nemá a aby si dítě napříště zapamatovalo co nesmí tak ho pokáráte někdy i tělesným trestem a ne jen slovy.
An zhluboka oddechovala, bolest ustala dřív než čekala. Pomale a opatrně se postavila na nohy.
"Chovej se slušně a už tě nikdy nebudu muset potrestat." poučil ji.
"Jako by ti to nedělalo radost Můj otče." pronesla se sarkasmem a hlasem plným hnusu a opovržení. Bylo jí jedno jestli použije další kouzlo.
"Slušně." vyslovil než na ni poslal další kletbu. Tentokrát silnější.
"Buď poslušná nebo se taky může stát něco tvojí milované matičce." pohrozil jí. Věděl že tohle zabere. Poslouchala ho když jí slíbil že ji k ní dovede tak proč by to nefungovalo i teď.
An se zarazila. Musí matku ochránit. Neměla na vybranou. Mohla by se pokusit kolem nich udělat štít ale netušila jestli to zvládne a ani nevěděla jak dlouho by vydržel. Nechápala jak udělala štít na té svatbě. Nevěděla jak mohl být tak silný. Netušila jak ho udělat znovu.
Při zvedání ze země ji bolestivě píchlo v lítku, nevšímala si toho. "Promiňte, už se to nestane." promluvila hlasem na němž nedala znát žádné svoje emoce. Přetvařování jí nedělalo problémy, měla cvik už z dřívějších let kdy musela předstírat.
"To doufám. Dnešek už je u konce." luskl prsty a zjevila se tam skřítka.
"Přeje si Pán?"
"Odveď slečnu do pokoje."
"Ano." kývla. "Pojďte slečno." pokynula An.
Ta ji následovala. Věděla že když se bude vzpírat ničemu to nepomůže. Zato když bude poslouchat bude i s matkou v bezpečí.
Skřítka ji odvedla do pokoje a hned potom zmizela. An jen tak zkusila jestli jsou dveře zamčené. Bohužel byli. Naštvaně do nich bouchla pěstí a sedla si na postel. Pokoj už měla o něco vyhřátější než když z něj odcházela.
V koupelně strávila delší dobu než normálně. Celé tělo ji ještě bolelo z kouzel co na ni poslal. Horká voda pomáhala proti bolestí stáhlým svalům.
Náhlý klid a bezpečí ji nutilo myslet na všechno co se stalo. Dolehla na ni smrt její nejlepší přítelkyně. Stýskalo se jí po Harrym který by na ni za normálních okolností čekal v pokoji aby si mohli povídat. Chyběla jí obvyklá normálnost života. Z očí jí tekly slzy jež splynuly s proudem vody ze sprchy.
Vzpomněla si na Voldemortovo varování. Nesmí plakat, alespoň né před ním.
Zhluboka se nadechla. V mysli se zdůraznila jediná myšlenka. "Harry si pro mě příjde." věděla to jistě. Nikdy by ji tu nenechal pokud by věděl kde je. Jediné co jí zbývá je být 'poslušnou, holčičkou a tou se taky stane. Bude naslouchat učení, bude studovat každý jeho plán a až nastane ta pravá chvíle i s matkou utečou aby mohli pomoci v zabití jejich věznitele. Nezáleželo jí na tom že je to pokrevně její rodina. Jediný cit který k němu chovala byl odpor.
"Nebudu slaboch." slíbla si sama pro sebe s poslední slzou co jí vytekla z očí. Bude silná a nenechá se srazit na kolena.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama