14. Následky našich činů

9. července 2009 v 12:12 | Aironella |  Tajemství nesmrtelných

Otevřela jsem oči. Nejspíš jsem musela usnout. Za sebou jsem cítila něčí teplé tělo a přes pas jsem měla přehozenou ruku, která si mě majetnicky držela. Lehce jsem se pootočila. Zachary spal. Nedokázala jsem uvěřit, že se to doopravdy stalo, bylo to tak nádherné. A on byl můj první.
Musím přiznat že jsem se bála, hodně holek říká, že jejich poprvé bylo bolestivé a nerady na to vzpomínají. Tohle bylo něco úplně jiného. Nádherné. Neskutečné.
Pohodlně jsem se uvelebila v jeho náručí a snila dál. Něco mi říkalo, že to nebude trvat dlouho a dopadne na nás tíha následků našich činů.
Za chvilku se probudil i Zachary. Lehli jsme si k sobě čelem a dívali se jeden druhému do očí. "Nelituješ toho?" musela jsem se zeptat. Mít jistotu.
"Jak tě to jen může napadnout. Copak ty lituješ?" zastrčil mi neposlušný pramen vlasů za ucho.
"Ne." zavrtěla jsem hlavou. "Bylo to to nejkrásnější co jsem kdy prožila."
"Pro mě taky." políbil mě prvně na ústa a pak pokračoval na krk. "Něco pro tebe mám." natáhl se pro svoje kalhoty. Z kapsy vytáhl malou, černou krabičku.
"Je to starožitnost, dala mi ho babička ještě před tím než umřela. Měl jsem ho dát-" na chvilku se zasekl, "dívce do které se zamiluju." vytáhl z krabičky stříbrný prstýnek. Byli na něm jakoby ústa a v nich diamant.
"To ne Zachary."zavrtěla jsem hlavou. Tohle od něho nemohu příjmout.
"Ty jsi ta dívka kterou miluju."
"Ale neměla jsem jí být že?"poznala jsem to podle toho jak se zasekl.
"Ne." sklopil hlavu. "Už jsem ti řekl, že pro mě čas plyne jinak. Před několika lety za mnou přišla těhotná žena. Byla to kamarádka mojí a Angelyiny mámy. Řekla mi, že to dítě co se narodí musím střežit jako oko v hlavě. Až dokud nedospěje ale i potom ji prý budu chránit protože se do ní zamiluji. Jedině ona, míšenka, mě bud emoci učinit šťastným a já na ni budu dávat pozor protože ona jediná udrží náš svět v klidu. Nedokázal jsem ji ochránit. Nevím co se s ní stalo, možná už je dávno mrtvá. Zklamal jsem."
Nevěděla jsem jak ho utěšit. "Ale teď mám tebe." vzal mi moji nezasádrovanou ruku a navlékl mi na ni prstýnek. Na prstu mi perfektně seděl.
"Děkuju." usmála jsem se na něho.
"Nemáš zač."
"Zachy, nechtěl by jsi mi říct co jsi vlastně zač?" napadlo mě najednou, mám právo to vědět ne?
"Ano."
"Vážně?" nevěřila jsem vlastním uším, že by to bylo tak snadné. Nemusím prosit?
"Ano." lehce se usmál a políbil mě. "Patříš jen mě a já jen tobě. Tím pádem by jsme mezi sebou neměli mít žádné tajemství."
"Už od dávných dob, od stvoření světa existují mimo lidí na světě i tři zvláštní rasy. První z nich jsou upíři. Nesmrtelní. Nestárnou, jsou zaseknuti v jednom časovém úseku, nemohou mít potomky. Nového upíra stvoří jen nějaký jiný upír z člověka. Ke svému přežití potřebují lidskou krev . Jedinou možností jak je zabít je spálit je.
Další rasou jsou děti měsíce, vlkodlaci. Ti stárnou ale s určitými pravidly. Mohou mít potomky a za každého úplňku se mění ve vlka. V tu dobu jsou nejsilnější ale také nejnebezpečnější pro člověka. Samozřejmě se mohou proměnit kdykoli chtějí ale to nejsou ovládání zvířetem v sobě a dokáží normálně myslet. Na rozdíl od upírů mohou mít svoje vlastní děti. Tak se zachovává jejich rod.
Třetí a poslední jsou tzv. Saintové. Ti jsou si s lidmi nejblíže, stárnou normálně, mají děti, které to převezmou vždy po nich. Jejich úkolem bylo udržovat rovnováhu mezi upíry a vlkodlaky, zabíjet je.
Jenže se toho hodně změnilo. Každý kmen nesmrtelných bojuje o přežití v přesvědčení, že musí vyvraždit ty ostatní neboť jsou mu konkurencí. Každý druh má svoji vládu, svoje pravidla a nadřízené jež dohlíží na dodržování zákonů."
"Takže ty jsi?" zeptala jsem se. Typovala bych ho na upíra nebo vlkodlaka vzhledem k tomu že Saintová stárnou normálně.
"Vlkodlak." vydechl tak jako by se snad bál, že uteču. Leknu se ho a nebudu ho chtít nikdy vidět. To mě ale neznal. Mě se jen tak lehko nezbaví.
"Moje rodina jsou taky vlkodlaci?" zamračila jsem se. To bych si přeci všimla kdyby se o úplňku měnili.
"Ne, ne." zavrtěl hlavou. "Jsou to Saintové."
"Takže tě chtějí zabít?"
"Ne, uzavřeli jsme smlouvu. Nebudeme si sebe navzájem všímat a budeme se chovat slušně. Pak nás nechají nepokoji. Jenže tím, že jsem se do tebe zamiloval jsem tu smlouvu porušil. Navíc mám nejspíš štěstí, že to byli Saintové. Jak už jsem řekl, jsou nejvíce podobní lidem a mohou mít city. Kdybychom narazili na upíry okamžitě by vznikl boj."
"Nechci aby jste mezi sebou bojovali." zděsila jsem se nad myšlenkou, že právě kvůli mně se porušila úmluva.
"Jsou tu jen dvě možnosti." zatvářil se vážně. "Už jsem se tě jednou ptal a tvoje odpověď nebyla zrovna nejlepší. Zvážila jsi moji nabídku? Teď už to nebude tak lehké, neudržíme to v tajnosti."
"Zvážila." přikývla jsem.
"A"
"Miliju te Zachy a nechci o tebe přijít." řekla jsem popravdě.
"Nechceš se mnou odejít protože se mě bojíš? Chápu te. Jsem zvíře. Bojíš se-"
"Nejde o to že se občas měníš ve vlkodlaka, to mi nevadí, ani jsi mě nenechal domluvit. Máma se chce stěhovat. Táta dostal skvělou nabídku na práci jenže ne tady. Mám je ráda. Vděčím jim za to co jsem ale je čas jít dál. Oni sami se chtějí stěhovat. Nemohlo se mi dostat lepšího znamení. Oni začnou znova, někde jinde. Já začnu znova s tebou."
"Miluju te." skočil na mě a několikrát jsme se přetočili než Zach skončil tak, že ležel na mě. Přitáhla jsem si k sobě jeho obličej a spojila naše rty, nemohla jsem se ho nabažit. Nejraději bych takto strávila zbytek života. Jenže to mi nebylo dopřáno. Alespoň prozatím.
"Děje se něco." zeptala jsem se, protože Zachary se přestal hýbat. Naznačil mi ať jsem potichu a poslouchal. Já se taky zaposlouchala. Zprvu jsem nic neslyšela, až po chvilce ke mně dolehli hlasy.
"Kde je ten váš spratek." to byl můj táta, co proboha dělá tak brzo doma. "Měli jsme smlouvu a vy jste ji porušili."
"Nic jsme neporušili." odporoval mu něčí hlas. Typovala bych to na Zacharyho tátu.
"Rychle." špitlo moje zlatíčko a začal se oblékat. Napodobila jsem ho. Zdaleka jsem však nebyla tak rychlá jako on. Já na sobě měla spodní prádlo a soukala jsem se od kalhot zatímco on byl už oblečený a perfektně upravený. Nesnáším ho.
Pomohl mi sesbírat zbytek mých svršku. "Co se děje?" zeptala jsem se ho když mě táhl po schodech nahoru.
"Musím tě dostat pryč." zahl místo k domovním dveřím do chodby jež vedla do zadní části domu.
"Kam pryč? Co se stalo? Proč se porušila smlouva?"
Zasekl se v půlce pohybu. "Tys to slyšela?"
"Samozřejmě."
"En, souhlasila jsi že se mnou odejdeš." vzpamatoval se po chvíli. "Ten čas přišel. Musíme se dostat pryč než nás dostanou ti co tě vychovali." dost dobře nechápu proč prostě neřekne tvoji rodiče místo toho ti co tě vychovali. "Jejich zákony nedovolují znát pravdu lidem. Zabili by tě."
"Zabili by mě jenom proto že vím o nadpřirozenu?" to se mi zdá dost přehnané a navíc mě vychovali, mají mě rádi. Nikdy by mě neposlali na smrt.
"Je to trochu složitější. Postavili by tě před svůj soud a ten by rozhodl." vysvětloval mi po cestě. Už jsme se dostali z domu a teď jsme se plížili k lesu. "Jenom za pravdu by tě asi nepopravili, jen by tě potrestali. Ale zabili by tě za to, že jsi se se mnou vyspala. To se neodpouští. Paktování se s vlkodlaky." zasyčel naštvaně.
Na krajinu už padla tma. Ani nevím kolik je hodin. Zach si mě vyhoupl do náruče. Čekala jsem že se rozběhne ale nerozběhl. Zkameněle stál na místě. V jeho očích jsem viděla strach, paniku, odhodlání.
Konečně jsem se odhodlala od něho odtrhnout oči abych se podívala na to co ho přinutilo zastavit se.
Stáli kolem nás se zjevem bohů pomsty. Z očí jež byli čistě černé jim srčelo nebezpečí, byli rozvztekaní. A já snad poprvé pocítila co to je mít opravdový strach. Pravý a nefalšovaný. Zachvátila mě panika. Mou mysl naplnilo jediné zjištění. Tohle je konec. Chtějí nás potrestat za to co jsme udělali. Musíme si nést následky našich činů.
Některé z těch co kolem nás utvořili kruh jsem znala, Matt, táta, kluci ze školy. Ti co patřili do party dokonalých. Dokonce tu byli i vrstevníci mého otce, rodiče oněch kluků. Dohromady jich bylo asi dvacet. Neměli by jsme proti nim žádnou šanci. Neutečeme. Neschováme se.
Podívala jsem se zpátky na svého pana dokonalého. V jeho očích byla stejná beznaděj jako v těch mých. Tenhle souboj nemáme šanci vyhrát. Ani kdyby nám pomohli jeho rodiče stojící za pevnou kruhovou stěnou.
Nelitovala jsem toho co jsem udělala. Nikdy nebudu litovat ať už to skončí jakkoli. Prožila jsem s ním ty nejšťastnější chvíle svého života a pokud za ně mám teď zaplatit. Tak budiž. Splatím to co mám.
Moje rty se zkroutily do chabého leč šťastného úsměvu. Stačila pouhá myšlenka na to co jsme prožila před chvílí. Stačila na to myšlenka, že mě stále svírá pevně ve svém náručí odhodlaný o mě bojovat, chránit mě.
Tohle je láska. Obětování se, strádání. Všechno jen pro toho druhého. Ať je jakákalo šance, že by alespoň on mohl přežít chopím se jí. Jen ať on může žít dál.
"Sundej z ní ty pracky." zavrčel na něj můj otec, nebo jak by řekl Zach ten muž co mě vychoval.
"Jen přes mou mrtvolu." jeho hlas byl jiný, napůl vrčel. Zněl o dost ostřeji a už jen z toho tůnu mi přejel mráz po zádech.
"S radostí." chtěl se k nám rozejít Matt ale táta ho zachytil. Díky bohu. Nechtěla jsem aby se tu strhla rvačka. Musím tomu nějak zabránit
"Můžeme se domluvit v klidu. Nikdo nemusí přijít k úrazu." snažil se do toho zapojit pan Chace. Teprve teď jsem si uvědomila, že mezi nimi je i jejich nejstarší syn. Stan, jak jsem se dozvědělo od zdejších drben. Chodil už na vysokou, proto sem moc nejezdil. Z Chaceových to byl právě on kdo ve mně vzbuzoval největší respekt. Vysoký a svalnatý. "Nechte nám tu dívku. Vaše soudy ji pošlou na popravu. My se o ni postaráme. Bude moci žít." snažil se je přesvědčit.
"Co si o mě myslíte? Že dám zabít vlastní dceru?" vyjel na něho táta. Abych řekla pravdu udělalo mi to radost. Má mě rád, i přes to co jsem udělala. Zach neměl pravdu, v tomhle se mýlil. Nechtějí mě nechat zabít.
"Nemusíte nic hrát. Všichni moc dobře víme že to vaše dcera není." zavrčel na něho vztekle Zach.
"Možná nemá mají krev ale já ji sledoval jak rostla. Vychoval jsem ji a ne pro to abych ji nechal smradlavýmu psovi."
Zacharymu se z hrudi dralo vrčení. Cítila jsem jak mu celé tělo lehce vibruje. "Dej mě na zem." špitla jsem k němu. Podíval se na mě jako na blázna.
"Enie, zlatíčko pojď ke mně. Buď rozumná alespoň ty." žádal mě táta.
Po chvilce přesvědčivého dívání se Zacharymu do očí mě konečně postavil na zem. Nehodlal mě ale přestat chránit. Stále mě držel kolem pasu, možná trochu pevněji než bylo nutné protože to začínalo trochu bolet.
"Nebudete spolu bojovat." ujišťovala jsem se.
"Když budeš rozumná." přikývl táta.
"Dobře."
"Patříme k sobě." zavrtěl hlavou Zachary, věděl co chci udělat a nehodlal mi to usnadnit. Ještě těsněji mě k sobě přimkl. "Nevěřím tomu co tady tvrdíte."
Angela kousek od nás se svojí rodinou si jen pohrdavě odfrkla. "Dáme vám ji, když nás necháte v klidu všechny odejít." vypadala jako by mě nenáviděla.
"Ne." vyjel na ni můj princ.
"Má pravdu." přikývla jeho matka. "Za pár let vás ta láska omrzí a vy si uvědomíte, že to bylo jen poblouznění. Oni ji nechtějí zabít. Postarají se o ni. Je to to nejrozumnější řešení. Všichni přežijeme."
Někdo mě vytrhl z jeho náručí . Zacharyho drželi oba jeho bratři, které jak jsem si teprve teď uvědomila pustili do kruhu i s jeho otcem. Nejspíš aby si ho uklidnili.
"Zachraň nás i sebe." chytil mě pan Chace za ramena. "Oba jste mladí. Máte život před sebou tak si ho nezkazte. "
Co když mají pravdu. Co když to mezi mnou a ním za chvíli vyprchá a my pak budeme litovat? Máme my dva vůbec šanci být spolu? Není nikdo kdo by si to myslel. Není nikdo kdo by nás podpořil, zastal se. Rozhlédla jsem se po ostatních.
Pokud bych se rozhodla zůstat se Zacharym oba ba nás zabili a pak by zabili i jeho rodinu. Nemohu dopustit aby zaplatil životem. Nemohu ho nechat zemřít.
Já jsem zodpovědná za vše co se stalo, já chtěla znát pravdu, já se jím nechala okouzlit. Kdybych jím nebyla tak posedlá k ničemu z toho by nedošlo. Dál bych žila v nevědomosti s Tobim jako mým klukem.
Jenže já ne, nestačilo mi to co jsem měla, chtěla jsem víc a teď nebudu mít nic. Jediné co mohu udělat je nechat se odvést. Vzdát se.
Byla jsem rozhodnutá. Naposledy jsem se podívala na toho koho miluji. Přestal se vzpouzet svým bratrům. Viděl mi na očích, jak jsem se rozhodla. "Ne." vydechl téměř neslyšně. "Ne, to nesmíš udělat!" ze všech sil se vzepřel, povedlo se mi odhodit Dereka ale na svého staršího bratra neměl. Jeho otec ho pohotově chytil.
Teď jsem poprvé viděla Stana z blízka, byl opravdu hodně vysoký a svalnatý ale ani to by nepomohlo. Všimla jsem si, že jeho oči sklouzli k mému prstenu a pak zpátky na moji tvář. Rozhodla jsem se jím dál nezabývat. Tohle je možná na posledy co vidím svého anděla, tak si to musím ještě užít.
"Nikdy nezapomenu." pohladila jsem ho po tváři. Tekli mi slzy. A překvapivě se i jemu leskli oči.
Usmála jsem se a pak se vydala k mému otci. Rozhodnutá se už neotočit protože to by mi způsobilo ještě víc bolesti. Natáhl ke mně ruku. A já jak jsem se k němu blížila natáhla i tu svou. Už jsme se téměř dotýkali.
"Charismo?" řekl za mými zády mě neznámý hlas.
Zmateně jsem se otočila, takhle mi nikdo dlouho neřekl. "Ano?" zeptala jsem se automaticky. Byl to Stan, netušila jsem jak jen mohl znát moje rodné jméno. Na tváři se mu usídlil úsměv. Zbytekjeho rodiny stál jako zkamenělý.
Bratr si mě rychle zvedl do náruče a běžel se mnou pryč, nebylo to tak rychlé jako se Zachem ale byl rychlejší než člověk.
Neviděla jsem co se děje, ale slyšela jsem výkřiky. "To ne, něco jste slíbili." snažila jsem se z jeho náruče vymanit.
"Neboj, nic jim neudělají. Jen je zdrží aby nás nemohli sledovat."Strčil mě do auta a sám si sedl za volant.
Míjeli jsme postupně všechny domy a já se naplno rozvzlykala. Opouštěla jsem svůj domov. Město v němž jsem vyrůstala, zažila první lásky, první zklamání, první úspěchy. Všechno se zhroutilo během jediného okamžiku. Během jediného dne.
Ještě ráno jsem šla do školy jako studentka, s rodinou, nevědoma si toho co se všechno skrývá v temných zákoutích našeho světa. Večer odjíždím jako vyhnanec, zraněná osudem. Bez jediného rozloučení se. Ani vlastně nevím co řeknou lidem až se budou ptát.
Bude se po mě vůbec někdo ptát? Budu jim scházet? Už nepojedu na žádnou rodinnou dovolenou společně s Tobim, nikdy se už neusmířím s Teresou, dokonce už ani nepůjdu na hodinu baletu. Bude mi to scházet. Ten každodenní stejný život bez problémů. Dokonce i balet.
Možná na mě okamžitě zapomenou a ti co jsem je neznala důvěrněji si ani neuvědomí, že jsem se ztratila.
Je konec. Jedu někam kde to neznám. Čeká mě nový svět, a já si nejsem jistá zda jsem na něj připravena.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Angel Angel | 10. července 2009 v 13:44 | Reagovat

Náááádhera, dokonalost. Tahle povídka mě naprosto uchvátila a přečetla jsem jí jedním dechem. Moc ti děkuju a rychle pokračuj. Přidáš sem i druhou část a kdy? Měj se a piš, jsi skvělá povídkářka a tvůj příběh má náboj, akci, napětí a vůbec všecho, co má mít. Piš dál Angel

2 sandy sandy | Web | 17. srpna 2009 v 21:22 | Reagovat

krásne :-))veľmi sa mi páčila celá poviedka, výborne si ju napísala :-)...škoda ale, že to skončilo ak smutne :(...som myslela, že odíde so Zacharim...a ten prsteň, čo jej dal, mám pocit, že to ona je tá pravá, tá čo jej aj mal ten prsteň dať... ale neviem, možno táram :D...a ešte keď ju aj poznal ten Stan...ach, ešte dobre, že je tu tá druhá časť, inak by som ani nezaspala od zvedavosti :DDD idem ďalej :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama