14. Zpátky v parku

12. července 2009 v 15:36 | Aironella |  Im onia paratus

Harry seděl v Annině bývalém pokoji na posteli. Bylo to jen několik hodin po tom co zmizela i se svou matkou. Všude kolem byla ještě cítit její jemná vůně.
Cítil se beznadějně. Všechno špatné co se událo se stalo kvůli němu. Kdyby Voldemorta už dávno zabil nemuselo se nic takového stát. Všichni teď mohli oslavovat. Místo toho uklízeli mrtvé a pomáhali zraněným.
Kdyby se teď Voldemort rozhodl uštědřit kouzelnickému světu poslední ránu určitě by se mu to povedlo. Nezbylo moc kouzelníků schopných a vycvičených čelit Smrtijedům. Polovina bystrozorů zemřela a další polovina ležela u sv. Munga. Mezi mrtvými se objevila i Freu spolu s několika nevinnými svatebními hosty kteří se nestihli přemístit nebo se neubránili. Zraněných bylo o mnoho více. Nejtěžčeji snad Bill o němž doktoři mluvili jako o mrtvém. Dávali mu jen malé naděje. Všechno se najednou změnilo, svět se stal černějším. I když byl útok očekávaný nikdo nepočítal s tím že se jim povede prolomit obranná bariera.
Harrymu se z očí řinuli slzy. Byl naprosto bezmocný. Nevěděl kde by měl svou vyvolenou hledat, nevěděl kde je Voldemort. Brumbál mu zakázal účastnit se jakékoli pátrací akce.
Nyní už věděl jak se Sirius cítil když ho tady zavřeli a nedovolili mu vycházet.
"Harry?" do pokoje vešla Hermiona. Jako jedna z mála bitvu přežila bez újmy. "Jsi v pořádku?" sedla si vedle něho na postel.
"Chci být sám." odbyl ji nevrle.
"Chápu jak se cítíš. Zjistil jsi že máš kmotru a Sirius má dceru, prakticky to pro tebe byla rodina a pak najednou jsou pryč. An byla zvláštní člověk, měla jsem ji moc ráda. I za těch pár dnů jsem si ji zamilovala bude se mi po ní stýsk-"
"Nemluv o ní jako by už byla mrtvá." rozkřikl se vztekle. Vykládala mu tady jak ji měla ráda a přitom už ji pohřbila.
"Jen jsem realistka! Je velmi malá pravděpodobnost že ještě žije a jestli žije tak už dlouho žít nebude." Hermiona věděla jak moc je toto tvrzení tvrdé, nicméně si byla jistá že je pravdivé. Nechtěla si dělat falešné naděje.
"Vypadni." procedil skrz zuby.
"Měl by ses dát dohromady. Její smrt mě zasáhla stejně jako tebe ale chovám se já-"
"Zasáhla tě stejně jako mě?" histericky se zasmál. "Nemáš ani ponětí." zakroutil hlavou. "Já ji najdu." slíbil.
"Vyspi se. Ráno uvidíš všechno v jiném světle." konejšivě ho objala a odešla z pokoje.
An pomale otevřela oči. Doufala že se probudí ve svém pokoji ať už ve Francii nebo u Siriuse. Zázrak se ovšem nekonal, její noční můra pokračovala.
Skřítka už na ni čekala u nohou postele. Donesla jí snídani a osvětlila plán dne. Voldemort jí poslal knihy jež si měla přečíst, večer ji měl vyzkoušet z toho co se dozvěděla a nového naučila, když s ní bude spokojen nechá ji navštívit matku.
"Kde je?" zeptala se skřítky která už byla na odchodu.
"Pán musel odcestovat, do večeře ale už bude zpátky."
An vycítila šanci, možnost k útěku. Zhluboka se skřítce zadívala do očí. Bylo to jednodužší než si myslela. Její mysl byla mnohem poddajnější než ta lidská. "Doveď mě k matce." zašeptala naléhavě.
Skřítka jako v tranzu jen pokývala hlavou a přemístila ji na ošetřovnu.
"Co tu-" nechápal doktor.
"Tiše prosím." zaúpěla. Věděla že někde blízko budou strážní. "Musím se odsud dostat. Vím že vy tu taky nechcete být. Pomožte mi a já pomůžu vám."
"Nevíte o čem mluvíte slečno." zavrtěl hlavou.
"Prosím. Pomozte mi. Nikdo vám neublíží, já vás dostanu do bezpečí."
Doktorovi se zablesklo v očích. "Je jen jediná cesta jak zůstat v bezpečí."
"Pomůžete mi?" nadzvedla lehce obočí. Nechápala co tou větou muž myslel.
"Jistě." usmál se zářivým úsměvem, v očích mu hrály veselé jiskřičky.
"Děkuji." zašeptala když ho míjela. Její matka stejně jako včera ležela bez hnutí na posteli.
"Nemáte vůbec zač." zašeptal jí těsně u hlavy než se jí zatmělo před očima.
An se zhluboka nadechla. Cítila zvláštní levandulovou vůni která lákala a vábila. Nu kůži jí hřály sluneční paprsky.
Zlehka pohnula víčky, nejdříve ji oslnilo jasné slunce ale za chvíli si na záři zvykla a mohla oči rozevřít. Dívala se na modroučké nebe bez mraku. Pomale nadzvedla hlavu aby se rozhlédla kolem sebe. Ležela na měkkém voňavém trávníku plném květin. Kousek od ní stál vysoký listnatý strom a jezírko s lekníny. Na vodě jezírka plavala velká bílá labuť a za ní dvě labuťátka.
An pozorovala tu scenerii ještě chvilku. Pak se labuť vznesla a její mláďátka trošku nemotorně letěli hned za ní. Máma se po svých dětech vždycky starostlivě ohlédla jestli jsou za ní a v pořádku.
Zvedla se z trávníku a uvědomila si že má na sobě lehké bílé dlouhé šaty na ramínka s rozšířenou sukní povlávající v lehkém vánku větru. Paprsky na nich dělali lehké duhové odlesky.
Vlasy se jí vlnily v prstencích kolem hlavy až dolů ke konci zad. Užasle se rozhlédla kolem sebe. Připadala si jako v jiném světě. Jako v nebi. Věděla kde se to ocitla. Byla v parku který ji kdysi Harry ukázal. Už tehdy jí připadal jako místo jež snad nemůže být nikdy na zemi a nyní. Louka s jezerem byli ještě zářivější, květiny voňavější.
"Jsem mrtvá?" prolétla jí hlavou otázka.
Jednou nohou vkročila do vody. Nic ale necítila. Užasle se podívala dolů na svou nohu obutou jen v bílých páskových sandálkách na podpatku. Udělala ještě jeden krok do hlubší vody a nic. Vždyť by měla vodu cítit. Neměla uzavřené boty.
"Stojím na vodě!" došlo jí. A opravdu. Voda se jí zdálo jako chodník po němž se člověk prochází.
Už neměla pochyb. Určitě byla mrtvá. Copak může někdo chodit po vodě?
Poslední co si pamatovala byl hlas doktora, pak cítila jek se jí zatmívá před očima a tělo jí padá k zemi. To ten doktor. Něco jí udělal.
Bylo to snad od něho vysvobození? Myslel si že jí tím pomůže? Proč to udělal? Z myšlenek ji vytrhl nevěřícný hlas plný údivu.
"An?" zašeptal.
Otočila se i když dost dobře věděla komu ten hlas patří. Potřebovala ho vidět. Vědět že to není jen její halucinace.
Na břehu stál chlapec s černými vlasy a zelenýma očima plnýma beznaděje a nechápavosti.
"Harry?" usmála se An a rozběhla se k němu po vodě. Pevně ho odejmula. Bylo krásné být zase v jeho náručí. Všimla si že i on je oblečený do jiného oblečení než obyčejně nosíval. Měl na sobě bílou u krku rozepnutou košili a bílé kalhoty.
"An, si to ty?" odtáhl si ji od sebe aby jí viděl do obličeje.
Usmála se úsměvem plným nové naděje, štěstí že ho vidí. "Ano" pokývala hlavou.
"Tolik jsem se o tebe bál." pevně ji k sobě přitiskl. "Myslel jsem že…" nechtěl to říct nahlas. Ještě chvíli ji objímal, líbal na čelo a tváře. Byl tak šťastný že je s ní.
"Harry" trošku ho od sebe odstrčila, nechápala to. Pokud je mrtvá co tu dělá on. "Já myslím- já nevím…..něco se stalo a nechápu co tu děláš."
"O čem to mluvíš?" nechápal.
"Podívej se kolem sebe. Vypadá snad tohle jako svět?" počkala až se podívá okolo. V tváři se mu objevil výraz děsu a zjištění. "Já jsem mrtvá, jen nechápu co tu děláš ty."
"Ne, to není možné." zavrtěl hlavou. "Jestli jsi mrtvá ty tak já.." docházelo mu to. Ale bylo mu to jedno. Ať si je klidně dávno po smrti. Co na tom záleží, hlavně, že jsou spolu. "Miluji tě." zašeptal. "klidně by jsme mohli být v samotném pekle a já bych byl šťastný protože ty tu jsi se mnou." pohladil ji po zlatých vlasech.
"Co se ti stalo? Jak jsi se sem dostal?"
"Já, nevím. Byl jsem ve tvém pokoji. Myslím že jsem usnul protože jsem byl unavený a když jsem se probudil byl jsem tady."
"Nejsme mrtví" zavrtěla An hlavou. Je dosti velká možnost že ani ona nezemřela. Ten doktor ji nejspíš jen omráčil aby jí znemožnil odejít. "Jen oba spíme."
"Takže žijeme? A tohle je jen sen?"
"Ano. Jen nevím koho z nás." pohladila ho po vlasech. Byl tak krásný. Vždycky když ho viděla vypadal tak nádherně i když byl zrovna zmatený.
"Je to krásný sen."
"To ano." souhlasila s ním.
"Tolik tě miluju. Ani nevíš jak jsem se cítil když jsi zmizela. Kde jsi? Kde tě najdu?" vyzvídal. Probudila se v něm naděje. Když mu řekne kde je může ji zachránit.
"Já nevím." zavrtěla hlavou v beznaději. "Drží mě na nějakém místě, nejspíš v podzemí. Nejsou tam okna. Je tam vlhko a zima." rozpomínala se na všechno čím by mohla určit kde se nachází.
"On, On tě drží ve vězení? Ubližuje ti?" zděsil se při té myšlence.
"Ne tak úplně. Drží mě tam to ano ale mám vlastní pokoj se spoustou oblečení, dostávám jídlo. Stará se o mě nějaké skřítka a jeho jsem viděla zatím jen jednou. Dnes musel někam odjet a tak jsem se pokusila o útěk a…."
"Jsi v pořádku?" prohlížel si ji.
"Jsem v pořádku, alespoň myslím." vzpomněla si na to že vlastně neví co s ní právě teď je.
"Já tě od tama dostanu. Zachráním tě. To slibuju." políbil ji na čelo.
Lehce se od něho odtáhla, cítila jako by se všechno ocitlo v mlžném oparu, probouzela se ze svého snu. "Nezáleží na tom co se mnou bude, hlavní je abys to přežil ty." něžně ho políbila na rty jako by to mělo být naposledy. Harry to vycítil. "Ne" zavrtěl lehce hlavou když jejich polibek skončil.
An mu mizela před očima a najednou tam nebyla. Slyšel jen její poslední slova znějící v ozvěnách "Miluji tě." říkal její sladký zvonivý hlásek.
An otevřela oči. Ležela na posteli ve svém nynějším pokoji.
"Jen se na chvilku vzdálím a ty už vyvádíš takové hlouposti." promluvil Voldemort.
Vzpomněla si na svůj sen, pamatovala si každý detail. Věděla co udělá. I kdyby snad měla zemřít její mysl věděla že se všechno děje s nějakým přičiněním. Dostala úkol. Cítila to ve svém nitru. Musí udělat všechno pro to aby Harry zabil Pána zla a přežil."Nevím co se to stalo. Moc se omlouvám. Už to nikdy neudělám." prosila kajícně. Tohle byla jediná cesta, jediná možnost jak uspět v úkolu jež jí byl přidělen.
"To doufám. Ale jistě pochopíš že za každou neposlušnost musíš být potrestána."
"Ano, a přijmu svůj trest." vstala z postele. Věděla že ji nečeká nic dobrého.
"Nemáš strach?" usmál se potěšeně.
"Ne, jsem smířená s tím co mě čeká." promluvila klidně.
"Takhle je to správně, žádný odpor." zahlaholil zvesela. "Něco jsem si o tobě moje drahá zjistil. O tvém životě ve Francii." upřesnil. "Pro všechny jsi symbolem čistoty a něžnosti. Dozvěděl jsem se že tě tam obdivuje spousta mladých dívek. Nikdo o tobě neřekl nic špatného. Zdálo se že jsi snad anděl a začínal jsem opravdu pochybovat o tom jestli v tobě koluje vůbec Zmiozelská krev" lehce se zamračil nad tou myšlenkou "Ale pak," na tvář se mu vrátil úsměv. "dostal jsem se hlouběji do tvého života a zjistil co tvoje matka a manažeři nechali zmizet. Tvoje první roky slávy byli dosti …." volil vhodné slovo. "….zajímavé." řekl nakonec.
"Trochu." připustila při té vzpomínce.
"Tenkrát jsi to byla ty. Nevím co v tobě způsobilo tu změnu ale já tě vrátím zpátky."
"Už jsem to já." odpověděla rozhodně.
"Trochu," připustil "ale né úplně. A nyní k tomu trestu. Ten trest se stane vysvobozením tvojí černé duše." pohladil jí po vlasech.
An se otřásla odporem ale nedala na sobě nic znát.
"Abys se mohla zrodit musíš zemřít."
"Nechápu."
"Už brzy pochopíš."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 aurora aurora | 12. ledna 2010 v 12:19 | Reagovat

ľmi zaujímavá poviedka len je škoda že už dlho nič nepribudlo :(...keď sa k tomu však dostaneš teším sa na pokračovanie :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama