15. Dítě vlkodlaka a upíra

10. července 2009 v 17:37 | Aironella |  Tajemství nesmrtelných 2

Po tom co jsme minuli i ceduli DEANWOOD jsem si byla jistá, že se mi to jen nezdá, že je to realita. Uzavřeli se za mnou brány města a my jeli dál do temnoty. Silnici před námi osvětlovaly jen reflektory auta.
"Proč jen jsi mě neposlechla." povzdechl si Matt. Celou cestu ještě nepromluvil. Jeho hlas byl zvláštně bolestiví. "Chtěli jsme tě držet od toho všeho. Kdybys nebyla tak zvědavá mohla jsi žít lidským životem, mít děti, rodinu a v klidu zemřít. Jenže to ty ne."
Sotva jsem vnímala jeho slova. Stále jsem brečela. Bylo ve mně plno bolesti, která se potřebovala dostat ven.
"Pojď sem." natáhl ke mně ruku. Převážila jsem svoji váhu. Doteď jsem se opírala o chladné skleněné okénko. Teď jsem se opřela o bratra. Přehodil pře se mě ruku a políbil do vlasů. "Zvládneme to. Všechno se zpraví."
V jeho náručí jsem se cítila o něco lépe. Konečně jsem neměla pocit, že jsem na všechno sama. Jenže ta největší bolest stále zůstávala, byla to bolest ze ztráty milované osoby.
Jeli jsme ještě několik kilometrů. Bratr jel nadměrně rychle, jindy bych jančila ale teď mi to bylo celkem jedno. Cítila jsem se otupěle. Navíc, měl super schopnosti, co by se nám mohlo stát.
Zastavili jsme u nějakého z těch levných motelů s benzínkou co bývají u dálnice. Zaparkovali jsme na parkoviště hned vedle černého nablýskaného auta. Ukázkového, přesně takového jaké je ve sportovních časopisech o nejrychlejších a nejdražších autech.
Vystoupil a lehce mi naznačil ať vystoupím taky. Nechtělo se mi ale poslechla jsem. Na parkovišti stálo jen pár aut, pět z nich bylo ale něčím jiným. Tak nějak se m nezapadali. Všechny jistě hodně drahé, černé, uzpůsobeny co nejrychlejší jízdě. K útěku, napadlo mě.
"Jsi v pořádku?" přiběhla ke mně máma.
"Nech ji Medlin. Ať si ji mohu také prohlédnout." zazněl hedvábný nicméně nekompromisní hlas. Máma ode mě ustoupila a já pohlédla do obličeje ženě jíž patřil.
Vypadala jako bohyně, typ ženy, kterou by chtěl mít doma každý muž, mohlo jí být něco kolem třiceti. Měla dlouhé světlé vlasy a velké modré oči. Připomínala mi trochu anděla.
"Nesmírně jsem se těšila na moment kdy konečně procitneš má milá." mateřsky mě objala. Naprosto jsem nechápala její slova o procitnutí, ani jsem netušila kdo to je ale bylo mi to jedno. " Jistě máš spoustu otázek, dostaneš na ně odpovědi. To se neboj. Teď ale už musíme vyrazit na cestu domů." odstoupila ode mě. Žádné otázky jsem neměla.
"Brzy za tebou přijedu." objala mě znovu máma.
"Ty nejedeš hned?" vyděsila jsem se. Copak mě chce nechat samotnou s nimi. Všechno mi vzali, všechno.
"Nevysvětlovalo by se zrovna nejlíp, že najednou zmizela celá rodina. Pojede s tebou zatím jen Matt, já s tátou přijedeme nejpozději do měsíce." políbila mě na rozloučenou na čelo.
Najednou jsem ztratila i ten malí zbyteček co mi zbyl. Nejen že jedu někam, mimochodem ani nevím kam, s cizími lidmi a jediný koho znám je bratr.
"Se mnou ale nepojede. Šíleně smrdí tím svým vlkodlakem." řekl někdo. Bylo mi celkem jedno čí to je hlas. Nepodívala jsem se za ním. Začalo se mi dělat šíleně špatně. Snad to bylo tím, že jsem skoro celý den nejedla ani nepila. Motala se mi hlava a brnění těla zase zesílilo. Jediné co mě nebrnělo byla ruka v sádře. Vážně uspokojující.
"Pojede, a chovej se slušně." okřikla ho ona překrásná blondýnka. Víc jsem neslyšela. Zatmělo se mi před očima a přestala jsem cítit svoje tělo. Už jsem nevnímala vůbec nic.
Pomale jsem procitala. Probouzela jsem se. Ležela jsem v měkké voňavé posteli a okamžitě mě zalila vlna klidu.
Byl to jen sen. Napadlo mě a spokojeně jsem se převalila na druhý bok. Přikrývka mě příjemně chladila na rozpálené tělo. Počkat. Od kdy máme saténové povlečení. Zarazila jsem se.
Otevřela jsem oči a přivykala si tmě v pokoji. I když byl zahalený do temnoty s určitostí jsem věděla že to můj pokoj není.
Za prvé postel v níž jsem ležela byla moc velká, za druhé tu bylo jen jedno okno kterým sen nesvítila pouliční lampa jak jsem byla zvyklá ale měsíc. Navíc to okno nebylo rozměrů jaké jsem měla já.
Bylo to obrovské sklo, spíš bych to typovala na odsuvné balkonové dveře.
Pomalu jsem se vyhrabala z postele. Nohama jsem si stoupla na měkký vysoký koberec. Takže to všechno se přeci jen stalo.
Kde asi tak jsem? V hodně drahém hotelu a nebo už jsme dorazili na místo a v tom případě je to hodně bohatá rodina.
Přepadla mě nicota samoty. Strach a stesk. Uvědomila jsem si, že Zacharyho neuvidím. Nepůjdu dneska do školy abychom mohli odevzdat náš úkol, který jsme stejně nedodělali. Neuvidím svoje přátele.
Zhroutila jsem se na koberec vedle postele a rozvzlykala se.
"Tímhle už nic nezměníš." oslovil mě někdo ze stínu, jednoho rohu.
Vylekaně jsem sebou škubla. "Dej mi pokoj" zavrčela jsem mezi vzlyky. Ani jsem se nesnažila se po onom hlasu podívat. Nezajímalo mě kdo tam se mnou je.
"Jediné co ti můžu poradit je smířit se s tím. Smiř se s tím a žij dál. Nebo se chceš snad až do konce života utápět v sebelítosti?" ovál mě studený vítr jako by se kolem vás někdo prohnal.
Měl pravdu, bohužel. Nemám na vybranou. Zacharyho si nevybrečím zpátky.
Složila jsem se zpátky do postele a schoulila do klubíčka. Byl to zvláštní pocit. Nicota. Beznaděj. Nezajímalo mě co se děje kolem, nezajímalo mě nic. Chtěla jsem usnout a probudit se doma, v Deanwoodu.
Běh prvních dnů jsem moc nevnímala, splývali mi do jednoho. Denně za mnou chodil bratr, trávil se mnou většinu času. Mluvil, uklidňoval mě.
Jednou nebo dvakrát jsem ve svém pokoji zaznamenala i onu záhadnou ženu, nádhernou. Také na mě mluvila. Většinou jen chvilku.
Asi po týdnu jsem se začala rozkoukávat se smířením, že můj život se nevratně změnil. Už navždy. Nic se nevrátí, nikdy.
Můj pokoj byl obrovský, nádherný, jako pro královnu. Jak jsem později zjistila tak jsme byli v nějakém obrovském sídle. Překrásném a honosném s velkou pečlivě upravovanou zahradou.
Bydlela tu ona žena. Keira Nixon. Spolu se svými dvěma dětmi, Alexem a Susan. A samozřejmě tu měla ještě spoustu služebnictva. Nejspíš to byla hodně bohatá rodina.
Já s Mattem jsme tu měli být do doby než přijedou naši rodiče a přestěhujeme se do našeho domu, který jak jsem zjistila se už prý zařizuje.
A já, konečně dostala všechna vysvětlení. Jenže teď už jsem o ně nestála tolik jako předtím.
"Změnila jsi se." vyrušil mě můj bratr z rozjímání. Právě jsem stála na balkóně a dívala se ven. Bylo to tu zvláštně jiné.
"Vážně?" dívala jsem se dál před sebe. Ano měl pravdu, byla jsem jiná. Už jsem se tolik nesmála. Moje tvář byla většinou vážná, možná smutná. Ale nebylo to jen v tom. I můj vzhled přečkal nějakou tu změnu. Musím říct, že když jsem se poprvé podívala po asi tom týdnu do zrcadla byla jsem šokovaná. Moje vlasy byli teď o dost delší a začali se vlnit. Pleť jsem měla ještě světlejší a byla tak zvláštně pevná a hebká. Můj obličej měl ostřejší rysy. A co bylo nejzvláštnější. Všechny moje pohyby se staly elegantnější, byla jsem rychlejší a moje smysly bystřejší.
"Ano." stoupl si vedle mě.
"Každý se mění." odbyla jsem ho. Neměla jsem náladu si s ním teď povídat. Vlastně jsem neměla náladu nikdy a na nikoho. Sedla jsem si do křesla v pokoji.
Už jsem tu měsíc, zítra má přijet máma.
Hned první týden , po tom co jsem se dostala z toho nevědomého stavu mě navštívila Keira. Seděla tady v tom křesle když začala se svým vyprávěním.
"Když tě Dean (můj táta) poprvé uviděl, poznal že jsi jiná. Tenkrát tě dovezl sem. I my jsme dokázali rozeznat tvůj potenciál. Charisma Harperová. Dcera vlkodlaka a upíra. První svého druhu." Tomuhle se jen těžko věří. Celý život žijete normálně a pak vám někdo řekne něco takového. "Dali jsme ti nové jméno. Hrozilo ti nebezpečí, upíři nebo vlkodlaci tě mohli najít a když by se tak stalo bez slitování by tě zabili. Brali tě jako hrozbu. Deantovi se o tebe měli starat dokud nedospěješ a nedozvíš se pravdu. Teď ji znáš, dospěla jsi. Změny jimiž procházíš jsou součástí toho." pohladila mě konejšivě po vlasech, jako bych to snad tenkrát potřebovala. "Všechno tě naučíme, doplníme ti vzdělání jak ve vědomostech tak v boji."
"Nechceš se jít projít. Za tu dobu co tu jsi si pořád zalezlá v tomto proklatém pokoji." okamžitě mě následoval můj bratr ke křeslu.
"Nechce se mi nikam chodit."
"Nenechám tě tu shnít." vzal mě do náruče.
"Dej mě zpátky na zem!" zavrčela jsem nebezpečně.
"Jen když se mnou půjdeš."
"Fajn." kapitulovala jsem. I když jsem měla větší sílu než předtím na mého bratra to nestačilo.
Celá ta obrovská budova mi připadala jako bludiště, každá chodba téměř stejná. Matt měl ale naštěstí lepší orientační smysly. Bez jediného zaváhání nás dovedl až na rozlehlé travnaté pozemky zalité sluncem.
Léto. Nejteplejší období v roce. U nás alespoň nesvítilo slunce a tak jsem na ně nebyla zvyklá. Tady slunce pražilo posledních několik dní až nesnesitelně. Kolikrát jsem v pokoji zatahovala závěsy aby mi tam tolik nesvítilo. Nebo jsem si brala sluneční brýle, ty jsem skoro neodkládala.
Letního oblečení jsem měla spoustu. Nebylo to moje, nebo alespoň předtím. Koupili mi nové. Keira byla tak štědrá že mi zařídila nový šatník rozprostírající se v pokoji hned vedle mého. Měla jsem všechno na co jsem si vzpomněla. Šperky, kabelky, boty, kabáty, oblečení do každého počasí a do každé situace.
Dnes jsem se oblékla do bílých háčkovaných šatů na ramínka. K tomu jsem si vzala bílý klobouk když už musím jít ven. Brýle jsem samozřejmě měla taky. Matt na rozdíl ode mě slunci nastavoval tvář, užíval si ho.
"Je tu krásně, nemyslíš?"
"Hmm." zabručela jsem. Nechtělo se mi dávat dohromady celu větu abych mu řekla že se z toho slunka asi zblázním.
Kousek od nás na trávě ležela deka a na ní Susan. Myslím, že byla o dva roky mladší než já, trochu třeštidlo podle toho co jsem ji za tu dobu tady viděla. Hodně se podobala svojí matce, byla její mladší verzí.
"Enie." odložila koťátko s nímž si hrála a rozběhla se naším směrem. "Rozhodla jsi se konečně trochu projít?" nadšeně mě objala. Ze všech lidí tady mi jako jediná přirostla k srdci. Chovala se vždy přirozeně, nic se nesnažila předstírat. Takový ten člověk co na srdci to na jazyku. To se mi na ní opravdu líbilo.
"Jo." kývla jsem. Zase tak jednoduchá odpověď, musím se naučit ze sebe dostat víc.
"A jak se ti to tady líbí?" snažila se udržet dál konverzaci. Periferním viděním jsem zahlédla Matta jak se na ní snaží gestikulovat aby se mě na to raději neptala.
"Je to……..jiné." zvolila jsem diplomatickou odpověď.
"Krásné." pochopila moji odpověď jako kladnou. "I ty jsi krásná. V těch šatech ti to moc sluší. Hned jak jsem je viděla, věděla jsem, že jsou jako dělané pro tebe. Stejně jako ty modré. Už brzy budeš mít možnost je využít." tajemně se usmála. V očích jí jiskřilo.
To ona vybírala celý můj šatník. Většinou volila střídmě, až na noční košilky. Na těch se zřejmě vyřádila. Žádná z nich nebyla, jak bych to tak řekla, normální. Všechny měli krajky, většinou průsvitné, zakrývající jen to nejnutnější. Prostě hodně sexy. Nevím co čeká, že budu v noci dělat.
"Pojď." chytla mě za ruku.
"Tak já vás holky nechám." opustil nás můj bratr. Chtěla jsem protestovat ale Susan mě táhla za sebou a on hodně rychle zmizel. Podrazák jeden.
"Vykoupeme se." dotáhla mě k bazénu.
"Ne." zamířila jsme k altánku s lavičkou kousek od bazénu abych si mohla sednout.
"Notak En." přemlouvala mě.
"Neumím plavat." odbyla jsem ji. Tak úplně to pravda nebyla. Plavání jsem zvládla ale jen ve vodě kde jsem dosáhla na zem. Jakmile byla voda moc hluboká začala jsem panikařit. Nikdy jsem se ani plavat učit nějak nechtěla, bylo to kvůli baletu. Zakazoval mi spoustu věcí. Nesměla jsem si zranit nohu. Například jsem nikdy nelyžovala.
"Tak tě to naučím." nedala se tak lehce a táhla mě k bazénu. "Vážně ne." snažila jsem se jí šetrně odtrhnout. Až když mě od bazénu dělilo jen pár centimetrů tak jsem využila všechnu svoji sílu a zastavila se. Zasekla jsem se na místě a Susi se mnou nemohla pohnout. Což mě pobavilo a ji samozřejmě naštvalo. "To je na houby." vzdala to. "Ale počkej až dospěju a budu silnější."
Trochu jsem se tomu usmála. Tohle byl vůbec můj první úsměv tady. "Směješ se." všimla si toho i ona. Rozběhla se ke mně a skočila. Já nebyla připravená na takový nával. Převážila jsem se a padala. Samozřejmě, že né do tvrdého. Jenže v mém případě by to bylo asi lepší.
S ohromným šplouchnutím jsme padly do studené hmoty. Nestihla jsem se ani nadechnout. Voda mě obklopila ze všech stran a já se nořila stále hlouběji. Susi padala hned za mnou. To její váha mě táhla stále dolů. Pohltila mě panika, ale ne na dlouho. Ucítila jsem silnou bolest. Jako když vás někdo praští do hlavy velkou palici a pak jsem ztratila vědomí. V mém případě to bylo vysvobození.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama