16. Zahradní slavnost

12. července 2009 v 15:49 | Aironella |  Tajemství nesmrtelných 2


Cítila jsem jak mě něčí ruce uchopily a táhli nahoru k hladině. Plně jsem ještě nevnímala. Stále jsem byla na půl v bezvědomí. Nemohla jsem dělat nic. Mé tělo mě neposlouchalo. Nechtělo se pohnout. Jen moje mysl vnímala.
Vytáhl mě ven z bazénu. Položil na měkký trávník. "Jsi normální! Mohla jsi ji zabít!" slyšela jsem rozzuřený mužský hlas. Nejspíš křičel Na Susi. Připomínal mi toho co jsem ho slyšela než jsem omdlela na parkovišti cestou z Deanwoodu. A nebo taky hlas toho co byl v mém pokoji když jsem se probudila, pokud to ovšem nebyla jen moje halucinace.
"Nechtěla jsem." cítila jsem její ruku na mém obličeji. "Postarám se o ni."
"To bych ti radil."
Konečně mě začínali poslouchat znehybněné končetiny. Rozkašlala jsem se. V ústech jsem měla vodu. "Promiň." omlouvala se mi.
"Dobrý." dostala jsem ze sebe vodu a konečně se rozhlédla. Můj zachránce už tu nebyl. Můj klobouk i brýle plavali na hladině bazénu.
Sáhla jsem si na hlavu. Šíleně mě bolela. Určitě tam budu mít bouli, napadlo mě. Nebyla to jen boule. Na ruce jíž jsem se dotkal zraněného místa mi ulpěla krev. "Bože." vydechla jsem.
"Neboj, to ti za chvilku s tvojí regenerací zaroste." uklidnila mě Susi. No samozřejmě. Nesmím zapomínat na to že ani já nejsem obyčejná. Kejda mi dokonce prozradila, že se domnívá, že bude brzy hodně tvrdá. Jen tak mi potom nic nedokáže ublížit.
"No, tak já už raději asi půjdu do pokoje. Tam je to aspoň bezpečné." posbírala jsem se ze země, slunce mě nepříjemně štípala do očí. Vytahování brýlí z bazénu jsem pro jistotu neriskovala. Stačilo mi se vykoupat jednou.
Susi se rozhodla mě doprovodit, za což jsem jí vděčná. Nevím jak bych do svého pokoje dobloudila bez ní.
"Kdo mě vytáhl z toho bazénu?"
"To byl můj bratr." mávla rukou. "Je zvláštní."
"Jak zvláštní?"
"Je to strašný morous. Nechápu ho. Moc spolu nevycházíme." zašklebila se.
Ještě jsem neměla možnost jejího bratra vidět.
Před usnutím mě ještě navštívila Keira. Mluvila o nějaké slavnosti nebo něco takového ale já jí moc nevnímala. Se zraněním měla Susi pravdu. Za hodinu bylo pryč. Jen tak, zmizelo a ani po něm nezůstala jizva.
V noci jsem spíš byla vzhůru než spala. Kdykoli se mi podařilo usnout začala se mi zdát nějaká noční můra, většinou tam šlo o vraždu. Žena běžící po tmavé ulici. Něco ji honí a chce ji to zabít. Nejhorší na tom bylo, že já byla tou ženou a cítila jsem její strach. Vážně šílené. Ani si už nepamatuji kdy jsem se pořádně vyspala.
Ráno mě probudily paprsky slunce proudící do pokoje. Hrůza.
Dnes se mi obzvlášť nechtělo vylézat z postele. Tušila jsem, že příjde něco špatného. Možná to souviselo s příjezdem mých rodičů. Od doby co jsem sem přijela jsem s nimi neměla žádné spojení, nevěděla jsem zda se Zacharymu něco stalo, co dělal když mě odvezli. Doufala jsem že odpovědi dostanu od nich.
"Dobré ráno." vtrhla mi do pokoje rozjařená Susi. "Ty ještě ležíš v posteli? Měla by jsi se připravit."
"Na co připravit?" nechápala jsem.
Sisi se na mě dívala jako bych byla snad blázen. "Na slavnost."
"Jakou?" neměla jsem ani tušení že něco takového se dnes koná.
"Zahradní slavnost pořádanou mojí matkou každý rok v tuhle dobu, konající se tady." odříkala.
"A to se toho musím častit." nikam se mi nechtělo a hlavně né mezi spoustu lidí.
"Samozřejmě." zalezla do mojí šatny. Za chvilku vyšla s šaty v rukou. "Tyhle budou perfektní." mumlala si.
"Co moji rodiče?"
"Přijedou až večer. Let má zpoždění." položila je přes opěradlo židle. "Měla by jsi vstát. Za chvilku tu budeš mít kadeřnici a kosmetičku. Potom se pro tebe stavím a půjdeme spolu." zavřela za sebou dveře.
Tupě jsem za ní zírala. To snad nemyslí vážně. Kadeřnice a kosmetička? Achjo. Tak už vím co mě tenhle dne špatného čeká.
Vyhrabala jsem se z měkkoulinké postýlky. Netrvalo to dlouho a dvě ženy vrazili do mého pokoje jako velká voda. Ani jsem se nestihla pořádně vzpamatovat a už mě měli ve svých spárech. Seděla jsem před zrcadlem, na židli. Jedna se mi vrtala ve vlasech a další mě líčila. Cítila jsem se jako nějaká panenka. Naštěstí jsem se alespoň obléct mohla sama.
Když jsem se po tom všem zkrášlování viděla konečně v zrcadle musela jsem uznat, že odvedli dost dobrou práci.
Vlasy jsem měla stažené do drdolu. Ma-keup byl jen decentní. Nijak výrazný. Celý můj vzhled perfektně podtrhovali světle modré, lehké šaty v antickém stylu, jen přes jedno rameno. V pade stáhnuté, splývající mi až na zem.
Natáhla jsem ruku k zrcadlu a dotkala se tak svého dokonalého obrazu. Před pár týdny bych nevěřila, že takhle budu vypadat. Co jsem? Tohle? Dokonalá, krásně vypadající, jako anděl jež sestoupil z nebe. Dřív bych se rozhodně neodhodlala se prohlásit za anděla ale teď klidně.
Zděsila jsem se. Tohle ze mě udělal pouhý měsíc, jaká budu za rok. Až se začnu učit tomu jejich slavnému boji? Plnit úkoly, zabíjet? Raději jsem to ani nechtěla vědět. Prozatím se tím nemusím zabývat.
"Vypadáš přímo božsky."
Trhla jsem sebou. Neslyšela jsem ji přicházet a tak mě teď vyděsila. "Dík." nesměle jsem se ošila. Necítila jsem se zrovna nejlépe. Za chvili k tomu ještě budu muset jít ven na to otravné slunce. Předvádět se před lidmi. Dávat si pozor na své chování. "Tobě to taky sluší." vlasy měla narovnané, rozpuštěné. Oblékla si barevné letní šaty s na boku s rozparkem a volánem. Moc jí to slušelo.
"Půjdeme?" zeptala se mě?
"Jo." vzdychla jsem. Ještě jsem se rychle podívala oknem na zahradu. Už se tam sešlo docela dost lidí. Pod altánem byli stoly a židle, občerstvení, taneční parket i kapela. Společnost co se sešla vypadala dost vybraně, samé dámy v drahých šatech. Pánové v oblecích. Docela jsem je litovala. Muselo jim být příšerné horko.
Jakmile jsme se ocitli na zahradě co nejrychleji jsem se odklidila do stínu altánu. "Sestřičko." vrhl se na mě bráška který se evidentně bavil. "Sluší ti to." pochválil mi můj šat.
"To tobě taky." oplatila jsem mu lichotku.
"Ale víš co by bylo ještě krásnější?"
"To netuším." pokrčila jsem rameny.
"Kdybys se usmívala." pohladil mě po tváři.
"Já se usmívám." odporovala jsem mu.
"Usmíváš. To je pravda ale je to jen hraný. Poznám to."
Vzdychla jsem si. Dokázal mě odhadnout, vždycky. To jsem na něm nesnášela a zároveň milovala. Měl mě dokonale přečtenou, jako knihu.
"Enie ty šaty ti ohromě sluší." krátce mě objala Keira. Vypadala božsky. Vlasy se jí vlnily do půli zad. Ušlé šaty zvýrazňovaly postavu.
"Děkuju."
"Pojď," chytla mě za loket. "Někoho ti představím." dovedla mě k hloučku dam asi stejně starých jako ona. "Tohle je Enie Deantová. Náš nový přírůstek." představila mě.
"Deant, to mi něco říká." uvažovala jedna z nich nahlas.
"Je to dcera Deana." ulehčíla jí to Keira.
"Oh opravdu? Tak to jsem ráda, že tě poznávám má milá." podala mi ruku. "Nora." představila se mi.
"Moc mě těší."
"Takže jsi se přidala k nám? Budeš lovkyní?"
"Tvůj otec byl dobrý. Hodně dobrý. Zabil spousty vlkodlaků a upírů." zavzpomínala jedna z žen. Bodlo mě u srdce. Tak tohle ode mě očekávají. Mám zabíjet vlkodlaky a upíry? Vždyť to jsou taky živé bytosti jako my.
"Jenže pak se rozhodl pro rodinu."
"Všichni se jednou rozhodneme pro rodinu, jen málo z nás bojuje do posledního dechu." diskutovali dál.
"Potřebujeme novou krev. Je nás čím dál míň."
Neposlouchala jsem je. Potřebovala jsem být sama. Věděla jsem kam jít. Kde nikdo nebude. Na opačné straně domu. V altánku.
Opustila jsem společnost s naivní myšlenkou, že si toho nikdo nevšiml.
"Copak, raději jsme snad ve společnosti smradlavých psů?" ozvalo se za mnou výsměšně. Otočila jsem se abych zjistila komu patří ten arogantní hlas, poznala jeho majitele.
Byl to mladý muž. Mohlo mu být tak dvacet. Měl blonďaté lehce vlnité vlasy, vysokou svalnatou postavu. Hezký ale možná až příliš sebejistý obličej.
"Došla nám slova?"
"Promiň ale nejsem si vědoma toho že bych se dožadovala tvojí přemilé společnosti."zamračila jsem se na něj. Tohle mi ještě chybělo. Chtěla jsem pokračovat k cestě do altánu ale on mě zastavil. Zastoupil mi cestu. "Co ještě chceš?"
"Jen mě zajímá co je na tobě ta zvláštního, že jsou pro tebe vlkodlaci schopni obětovat svoje životy."
Tohle jsem nechápala. Jak to myslel. Nejspíše se dozvěděl o tom jak mě Zachary chtěl chránit, pomyslela jsem si a při vzpomínce na jeho dokonalost mě znovu bodlo u srdce. Jednou si ho najdu. Vrátím se k němu pokud mě stále bude chtít.
"To jsi tak dobrá v posteli?" byl ode mě jen kousek a tak jsem mohla cítit jeho dech prosycený alkoholem.
Začínalo to ve mně vřít. Jak si jen může dovolit říkat něco takového. "Jak-" nestihla jsem to doříct. Naklonil se ke mně a hrubě přitiskl svoje rty na moje. Jednou rukou mě chytil v za krkem abych mu nemohla uhnout a druhou obmotal kolem mého pasu a přitiskl si mě k sobě.
Chtěla jsem na něho zakřičet, protestovat. Využil toho a vnikl jazykem do mých úst. Snažila jsem se ho rukama odstrčit ale držel mě moc pevně. Bylo to jako bych od sebe chtěla odtlačit skálu. Naprosto beznadějné. Z nepochopitelného důvodu mi začali téct z očí slzy.
Jakmile se ode mě konečně odtrhl, co možná nejvíc jsem se napřáhla a vlepila mu facku, dala jsem do ní všechnu svoji sílu a nejspíš to zabralo. Pustil mě a překvapeně se na mě díval. "Uhodila jsi mě." obvinil mě.
"A co jsi čekal?" to jsem mu snad měla děkovat nebo co.
"Jsi jen vlkodlačí děvka."
Chtěla jsem mu vrazit další ale byl pohotovější a ruku mi chytil. "Tohle už víckrát neuděláš." zavrčel mi do obličeje.
Vytrhla jsem se mu a šla pryč. Chtěla jsem být sama. Po tvářích mi tekly slzy. Nešla jsem do altánu, kde bych mohla být všem na očích, ale do keřového bludiště. Ještě jsem v něm nebyla ale už na první pohled působilo dost rozlehle. Viděla jsem z něho jen přední část.
Tam jsem se mohla schovat před zraky všech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LucyVeru LucyVeru | Web | 12. července 2009 v 15:54 | Reagovat

Ahojky, super dess!
Máš ráda Miley?

2 v v | 12. července 2009 v 15:56 | Reagovat

prosím hlásni v anketě o nej vtip týdne
http://tynkakasparova.blog.cz/0907/vyberte-si-nejlepsi-vtip-tydne
.promin za reklamku.

3 Nata :)) Nata :)) | Web | 12. července 2009 v 15:59 | Reagovat

awooooj :)
hezuu blog..a ten design je fakt krááásny

4 Angel Angel | 12. července 2009 v 20:44 | Reagovat

Nááádherná povídka, rychle v ní pokračuj

5 Jeanne Jeanne | E-mail | Web | 14. července 2009 v 1:32 | Reagovat

Jsem tu poprvé, takže nevím, jak dlouho tu tenhle design máš, ale je naprosto okouzlující! Jinak se mi hrozně líbí tahle povídka, začala jsem ji číst na twilight.webzdarma.cz a tak jsem ráda, že jsem našla i tvůj blog :) Pro tebe to znamená, že mě tu budeš mít na krku a budeš číst únavně dlouhé komentáře :D Časem tě to už asi nebude bavit číst, tak mě klidně upozorni =D Měj se, těším se na další kapitolku a taky na obrázek, který k ní připojíš- ty obrázky jsou mimochodem moc povedený a úžasně se hodí ke kepitolám =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama