18. Přivítání na Deantu

19. července 2009 v 10:44 | Aironella |  Tajemství nesmrtelných 2
Přidávám kapitolu a doufám, že se vám bude líbit. Jinak si nejsem jistá kdy bude další, jsem rozhodnutá ještě dnse napsat něco k Forevermore a snad i přidat na blog, pokud se zadaří ale pak nastane nejspíš lehký útlum. Jdu totiž až do konce msíce na brigádu a nejsem si jistá zda budu mít čas něco psát tak uvidíme no.
Chtěla bych vás taky poprosit aby jste mi zanechali nějaký ten komentář, protože mi jím uděláte radost a já se pak taky rychleji dokopu ke psaní další kapitoly.
Vaše Aironella

Dospěla jsem ke konci bludiště. Vyskytl se mi pohled na les s vysokými stromy. Vedla do něho vyšlapaná cestička přímo z místa kde jsem stála.
"Tak pojď……" ženina postava zářila v příkrovu jehličnatých stromů.
Před očima se mi míhala světélka, zprvu jsem si myslela, že to dělá ona ale pak jsem si uvědomila, že kolem mě poletuje hejno světlušek. Zvedla jsem si k očím ruku a oni se přizpůsobili mému pohybu.
"Ještě blíž….." volala na mě, natahujíc svou drobnou ruku.
Nenapadl mě jeden jediný důvod proč k ní nejít. Tentokrát už jsem ale neběžela. Věděla jsem, že už nebude utíkat. Čekala až k ní příjdu.
"Kdo jsi?" ptala jsem se omámeně.
"Yadia……Pojď…Já ti pomohu naplnit věštbu tvého osudu."
Vykročila jsem k ní. K nadpozemské bytosti s neobvyklým jménem.
"Stůj!" někdo na mě skočil a přišpendlil k zemi. Hejno světlušek se rozletělo do všech stran. Pryč od nás.
Ležel na mě ten koho jsem si v poslední době zrovna moc neoblíbila. Alex. V očích měl jistou zvláštní divokost.
Ze zkoumání jeho obličeje mě vyrušil chrčivý zvuk. Otočila jsem hlavu k místu odkud to vycházelo. Stála tam ona přenádherná žena. Nyní působila strašidelně. Oči jí zčervenaly. Vlasy jí divoce vály kolem hlavy. Z úst se jí táhl dlouhý načervenalý jazyk kterým vydávala to chrčení. Zmítal se jí ve vzduchu než se přikrčila a udělala to nejpodivnější a zároveň asi nejfantastičtější co jsem kdy viděla. Odrazila se a z cáru šatů vlajících za ní se staly křídla jež ji vynesla vysoko do vzduchu.
Omámeně jsem hleděla za její siluetou mizící v temnotě černého nebe.
"Jsi normální?!" rozkřičel se na mě Alex. Zvedl se ze mě a pomohl i mě samotné na nohy. "Jak tě napadlo za ní chodit? Za upírem? To chceš zemřít?"
"Upír." vydechla jsem polohlasně. Jen těžko se tomu věřilo. Nikdy v životě jsem žádného nemrtvého neviděla, mohla jsem si je představovat akorát tak z filmů jako byl Dracula, Van Hlesing nebo serialu Buffy přemožitelka upírů ale tohle předčilo všechny moje očekávání.
Nikdy bych si nemyslela že někdo může opravdu vypadat tak nádherně a démonicky. Nedivím se že lidé mají z těchto bytostí strach. Obmotali by si kolem prostu kohokoli. Stačilo by jen chtít.
"Ano upír. Pro příště se jim raději vyhni. Nemusel by tě totiž už nikdo zachránit." stále byl rozčílený.
"Samozřejmě ti děkuji, za to jak jsi mě vytáhl z bazénu i za tohle ale o nic jsem se tě neprosila tak tady na mě laskavě neřvi." už jsem to nevydržela. Vděčila jsem mu nejspíš za svůj život ale copak to ho opravňuje aby si na mě posiloval svoje ego? "Pokud tě tak obtěžuji tak si mě prosím nevšímej. Ráno už odjedeme a s trochou štěstí se už nikdy nestkáme."
"V to doufám. A teď se laskavě vrať do postele." zavrčel. Čekala jsem, že půjde taky zpět k sídlu ale on se vydal opačným směrem. Do lesa.
Prahla jsem po tom zeptat se ho kam to jde ale odolala jsem tomuto nutkání. Stejně by mi odpověděl nějakou svojí jízlivou poznámkou.
Do rána jsem už neusnula. Moje mysl byla příliš přeplněná událostmi noci na to aby se mohla uvolnit. Nemohla jsem přestat myslet na Yadiu a slova jež vyřkla - Já ti pomohu naplnit věštbu tvého života- Chtěla jsem ji ještě vidět. Zeptat se na to co tím myslela. Snad bych se to i dozvěděla kdyby se tam nepřihnal Alex. Co ten tam vlastně vůbec dělal? Sledoval mě? Jak jinak by mohl vědět kde jsem. Svítat začalo velmi brzy. Sluneční paprsky zalily celé pozemky kolem sídla. Tráva se třpytila ranní rosou.
Oblékla jsem se do toho co jsem si včera nachystala. V pokoji jsem měla už jen příruční zavazadlo, zbytek kufrů mi již včera naložili do auta. . V koupelně jsem si vyčistila zuby, učesala se a hřebínek s kartáčkem jsem si dala do tašky.
Na snídani jsem potkala mámu. Táta s Mattem jeli prý o něco napřed a budou tam na nás čekat. Na snídani přišla i Susi aby se s námi rozloučila protože hned potom musela jet do školy na nějakou prázdninovou povinnou akci.
Naposledy jsem se šla ještě podívat do svého přechodného pokoje. Všechno bylo přesně tak jako když jsem sem přijela. Postel už byla nově povlečená a zastlaná.
Vzala jsem si z křesla svoje příruční zavazadlo a na dobro opustila tuhle místnost.
Před domem stálo černé auto s tmavými skly. V autech se moc nevyznám takže jediné co vím je to že to byl mercedes. Nic víc.
"Líbí se ti?" zeptala se mě Keira. Přišla se s námi rozloučit.
"Je hezké." přikývla jsem.
"To je dobře, protože je pro tebe. Tady máš řidičák." podala mi kus papíru. "Klíčky jsou v zapalování." zářivě se usmála.
"Ale to nejde." zavrtěla jsem hlavou. Byl to až příliš velkorysí dar. "Navíc jsem ještě nesložila zkoušky. Jak jste ten řidičák sehnala?" pochybovala jsem že se jen tak povaloval na chodníku.
"To bylo to nejjednodušší co jsem jen mohla udělat." zasmála se. "Tak se zatím měj hezky." rozloučila se se mnou.
Za chvíli přišla máma. Sedla si s Tylerem dozadu a na mě zbylo místo řidiče. Chtěla jsem ji přemluvit aby se se mnou vyměnila, že ani nevím kam mám vlastně jet ale ono byla neoblomná. "Je to tvoje auto. Nemůž ho řídit já a od čeho máš navigaci."
A tak jsem řídila svoje auto. Poprvé oficiálně. Tenkrát to jak jsem si vypůjčila Teresino se nepočítalo vzhledem k tomu, že jsem ještě neměla řidičák.
Když jsem projížděla kolem domu, dostávajíc se tak na hlavní cestu vedoucí k bráně, v jednom z mnoha oken jsme zahlédla Alexa. Ve tváři měl ten svůj tvrdý neoblomný výraz.
Raději jsem od něho odtrhla oči a soustředila se na cestu. Běhal mi z něho mráz po zádech. Z tohohle ohledu jsem byla ráda že už odsud odjíždím.
Cesta netrvalo dlouho, jeli jsme asi půl hodiny. Většinou typickou anglickou venkovskou přírodou. Mířili jsme směrem od centra, jeli jsme k pobřeží.
Náš dům, nebo spíše panství stálo kousek od útesů z jedné strana a z druhé byla malá vesnice s obchodem. Byla to budova, trochu podobná Nixonskému sídlu. Jen o něco menší, ale opravdu jen nepatrně.
Zahrada kolem nebyla tak upravovaná. Spíš to bylo venkovštější. K budově byly připojeny stáje s koňmi. Venku jich bylo jen pár. Proháněli se ve výběhu. Mohla jsem jen hádat zda to jsou všichni nebo jestli jsou ve stájích ještě další.
"Vůbec se to tu nezměnilo od doby co jsem tu byla naposledy." dívala se máma z okýnka.
"Ty jsi tu už byla?"
"Ano," zasmála se. "Dean je odsud. Toto sídlo patři jeho rodině, žil tu než se za mnou odstěhoval do Deanwoodu. S tátou jsme se seznámili náhodou, byl na stáži v Americe. Zamilovali jsme se. Jeho rodiče byli proti. Nechtěli aby si vzal někoho jako jsem já. Jemu to ale bylo jedno. Odešel od nich za mnou. Vzali jsme se. A zbytek už znáš."
"Proč s tím nesouhlasili?" ze silnice jsme sjeli na cestu. Dalo se po ní v pohodě jet akorát někde byla nějaká prohloubenina.
"Chtěli aby si vzal někoho z jeho rodu. Ze Saintů. Já jsem jen obyčejný člověk. Nebyla jsem pro ně dost dobrá." pohladila Tylera po vláskách. "Byla padesátí procentní šance, že děti budou taky jen lidé bez talentu. Ale bylo toho víc. Všechny ty jejich zákony."
"Přesto si tě vzal."
"Ano. Vzal si mě i přes všechny zákazy a překážky. Láska je mocná čarodějka zlatíčko. To si zapamatuj."
Zastavila jsem před vchodovými dveřmi. Mezi lidmi, kteří tam stáli a čekali na nás nastoupeni v řadě jsem našla tátu s Mattem.
"Vítám vás na Deantu." přivítal nás. "Tak co tomu říkáš En?" rozmáchl se rukou. Mámy se ptat nemusel, ta už tu byla. A asi znal její názor.
"Hezký." nechtěla jsem mu kazit radost. Vypadal tak šťastně, že je zpátky tam kam patří. A byl snad ještě šťastnější že tu měl svoji rodinu.
"Představím vám služebnictvo." popošoupnul nás dopředu k nastoupeným lidem. "Tohle je Rittch, správce. " byl to postarší sympaticky vyhlížející pán s šedivým knírkem. "Vítejte slečno, paní." lehce se uklonil mě a mámě. Jak staromódní, nicméně hezké.
"Hospodyně Liv a kuchařka Naty." dvě dámy s kypřejší postavou. Liv působila hodně disciplinovaně. Dokazovala to i její černá uniforma s výstřihem těsně u krku a tmavými lehce prošedivělými vlas staženými do těsného drdolu. Natty byla od pohledu příjemnější. Usměvavá. "No a náš stájník Maritn. Je to synovec pana Rittche." Martinovi mohlo být jen o něco víc než bratrovi.
V domě mi bylo tou ctí poznat samotné a obávané rodiče mého otce. Rózu a Tylera Deantovi. (Můj mladší bráška se jmenoval po něm).
Róza se neustále mračila. Nedivila jsem se mámě, že se na ni moc netěšila. Měla vychrtlou, téměř anorektickou postavu, kterou ještě zvýrazňoval růžový kostýmek a odbarvené vlasy.
Tylerův zjev byl o něco uklidňující. Vypadal celkem normálně a průměrně. Typovala bych ho, že byl pod pantoflem a bylo mi ho upřímně líto.
"Mami, tati představuji vám svou dceru Enie a syna Tylera. Medlin už znáte."
"Jistě, tvou drahou ženušku jsme již poznali." přeskočila pohledem z matky na mě.
"Dobrý den." křečovitě jsem se usmála.
"Tohle je ten kříženec?" spustila povýšeně. "Měli jsme ji zabít hned jak se narodila. I její vlastní rod se jí bál. Nepřinese nám nic dobrého." její slova na mě působila jako ostnatý bič. Údivem jsem pootevřela ústa.
"Matko." vydechl nešťastně táta doufajíc že to ji zastaví.
"Míšenci by neměli vznikat." vrhla významným pohledem po mámě, znamenající že ani ona tu není zrovna vítána.
"Róz." snažil se ji uklidnit i její manžel. "Nech mě, nehodlám se přetvařovat." vytrhla mu ruku se sevření. "Jedna je lůza z Ameriky která nikdy ničeho nedosáhla a druhá je smradlavý míšenec. My máme zabíjet rasy z nichž vznikla, ne jim vychovávat bas-"
"Tak dost." zakřičel Matt. "Máma možná nemá krev Saintů ale je daleko lepší než mnohý z nich. A En? Je to moje sestra a zároveň ta nejzvláštnější bytost. Je to nejčistší a nejčestnější co jen může tenhle svět nabídnout. Bez váhání bych za ni dal i svůj život." dal mi ruku kolem ramen.
"Zklamal jsi mě Matte, myslela jsem, že aspoň ty budeš nést s hrdostí naše jméno."vyběhla po schodech do patra kde zmizela v nějakých z mnoha dveří.
"Nic si z toho nedělejte. Róz je někdy trochu protivnější ale časem poznáte i její lepší stránky." snažil se nás ukonejšit Tyler než zmizel za svojí ženou. Na tváři mu ovšem bylo vidět, že sám svým slovům nevěří. Časem to lepší rozhodně nebude. Bála jsem se že se to bude stávat spíše horší a horší.
A tak jsme se stali všichni nevítanými hosty uvězněnými v tomto domě. Až na Tylera. Ten jím nejspíše tak nepříjemný nebyl ale on ani neuměl mluvit. Maximálně vás mohl poslintat.
Nechápala jsem proč se nemůžeme odstěhovat někam jinam. Třeba i do nějaké chaty, hlavně nebýt tady. Na mámě i Mattovi jsem viděla, že i pro ně by to bylo přijatelnější ale táta trval na svém. "Prostě to nejde." zavrtěl hlavou když jsem ho prosila. Na otázku proč, odpověděl proto a náš hovor byl u konce.
Cítila jsem se sama obklopená jen tmou. I když se mnou byl Matt, máma nebo kdokoli ze služebnictva jako by byli v jiném čase. Nemohli mi pomoci. A já si opět, jako už nesčetněkrát předtím vzpomněla na svého prince. Chyběl mi, strašně moc.
Souhlasila jsem že s ním odejdu a vzdám se rodiny, místo toho jsem se musela vzdát jeho a odejít s rodinou. Jak ironické.
Osud si s námi někdy nepěkně zahrává a my s tím nemůžeme nic udělat. Bojovat proti tomu je jako mávat rukama ve vzduchoprázdnu. Plavat proti silnému proudu táhnoucímu nás k vodopádu. Musíme se přizpůsobit. Nechat se unášet k onomu vodopádu a snad i spadnout. Pak je jen na nás jestli vyplaveme zpátky k hladině nebo se necháme pohltit chladnými hlubinami.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

KLIKNI

klik

Komentáře

1 Jeannne Jeannne | Web | 19. července 2009 v 11:35 | Reagovat

Krásný! Škoda, že dlouho nic nepřibyde, ale budu to nějak muset vydržet :D

2 Angel Angel | 19. července 2009 v 13:29 | Reagovat

Kráása. Je to prostě dokonalá povídka. Moc ti za ní děkuju.

3 Míša Míša | 23. července 2009 v 10:54 | Reagovat

Moc hezká kapitolka a celkově celá povídka.

4 Artemis Artemis | Web | 24. července 2009 v 13:29 | Reagovat

velmi pekna kapitolka, kedy pridas dalsiu??

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama