17. Upírka

15. července 2009 v 17:06 | Aironella |  Tajemství nesmrtelných 2
Pro ty co už tuhle kapitolu četli: dávám sem nový obrázek omylem jsem sem totiž nejprve dala ten co jsem měla nachystaný k 18kapitole a nějak se mi to pomíchalo. Text zůstal stejný.

Procházela jsem se uličkami tvořenými vysokými upravovanými keři až dokud jsem se neuklidnila. Pak jsem se vrátila do té úžasné společnosti. Naštěstí jsem tam nikde nenarazila na toho velice zdvořilého blonďatého mladíka, za což jsem byla hodně vděčná.
Matt mě vyzval k tanci a tak jsem šla. S tancem jsem neměla naštěstí žádný problém, kroky šli skoro sami ani jsem nad tím nemusela přemýšlet, zvlášť když mě vedl někdo tak dobrý jako můj bráška.
Pak jsem tančila ještě s Dylenem. Moc milým klukem asi stejně starým jako já. Vysoký a svalnatý s tmavými vlasy.
Když nad tím tak uvažuji všichni tady měli pěkné vypracované postavy. Nikdo z nich neměl nadváhu. To nejspíše patřilo k těm Sintským genům, usoudila jsem.
Dylen byl na mě moc hodný a hlavně pozorný. Nevyptával se na nic. Za což jsem mu byla vděčná, jelikož většina těch co tady byli se vyptávali. Zajímalo je zda je opravdu pravda, že jsem se zapletla s vlkodlakem.
Dívky co tu byli tak v mém věku na mě házeli opovržlivé pohledy. Kdykoli jsem kolem některé z nich prošla začli si šeptat.
Chlapcům moje minulost byla jedno.
Starší a rozumnější si na to téma s veselým povídali. Jedna dáma vzpomínala na to jak poznala svého manžela a nějaký upír ji chtěl od něho odloudit. Prostě si vykládali historky ze svého života a kolikrát bych klidně dala ruku do ohně za to že si je dobarvili svou fantazií.
Už jsem měla plné zuby těch lidí, unavovalo mě s nimi mluvit nebo se na ně neustále culit. Omluvila jsem se s tím, že už jsem unavená a do pokoje šla někdy kolem osmé hodiny.
Už mě nic nečekalo, máma s tátou přijedou až ráno jelikož byl jejich let přerušen. Museli nouzově přistát jelikož se kolem nich utvořila nějaká bouřka.
Osprchovala jsem se a zalehla do postele.
Poznatky dnešního dne? Nenávidí mě snad všechny holky plus ještě kluk, kterého neznám a nikdy jsem mu nic neudělala. Další důležitý poznatek, jsem ve Velké Británii. Dozvěděla jsem se to náhodou. Překvapilo mě to, tušila jsem že nejsme nikde blízko mého domova ale toto? Evropa? To mě ani ve snu nenapadlo. Ještě že se tu mluví stejně jako v Americe.
Ráno mě kupodivu neprobudilo slunce. Nebe bylo tmavé. Přicházela bouřka. Potěšilo mě to, konečně nějaký den bez toho otravného slunce které vám spaluje kůži, v mém případě do červena.
Oblékla jsem se a vyrazila na snídani. Do jídelny jsem naštěstí trefila sama. Bez jakékoli pomoci.
Matt tam již seděl u hrnku černé kávy. Ušklíbla jsem se nad tím blivajzem. Nevím jak to může pít. Na snídani ještě chodívala Susi a občas i Keira.
"Včera jsi odešla dost brzy." přivítal mě bráška.
"Nebavilo mě tam." sedla jsem si. "Kdy má přijet máma s tátou?" nalila jsem si hrnek čaje. Dnes bylo zvláštní chladno. Nepříjemné.
"Odpoledne. Tak za hodinu by jsme měli vyjet abychom to do Londýna stihli."
Při slově Londýn jsem sebou nepatrně cukla. Pořád to bylo zvláštní.
"Ahoj." sedla si na svoje místo rozjařená Susi. Včerejšek se jí zjevně hodně líbil.
"Kde máš bratra. Včera se najednou jen tak vypařil."
To mě zaujalo. On tam byl včera i její bratr? Měla bych mu poděkovat za to jak mě vytáhl z bazénu.
"Nevím a doufám, že už zase odjel." zašklebila se.
"To tě asi zklamu." přišel i on. Šokovaně jsem na něho hleděla. Byl to ten kluk co mě včera obtěžoval. Sedl si na židli naproti mně.
"Už jste se seznámili?" zeptala se jen tak ze zdvořilosti Susi aby nás mohla případně představit.
"Měla jsem tu čest." zvedla jsem se od stolu. Rozhodně jsem tu s ním nehodlala jen tak sedět, dělat že se včera nic nestalo a vesele konverzovat na nějaké připitomělé téma. "Nemám nějak hlad." vysvětlila jsem svůj odchod.
Susi šla hned za mnou. "Co se stalo? Udělal ti něco?" ptala se mě. Zjevně dost dobře svého bratra znala. Teď se nedivím, že ho nemá ráda.
"Ne nic." zavrtěla jsem hlavou. Nechtělo se mi o tom mluvit. "Jen je dost nesympatický."
"Jo to on je." souhlasila. "Brzy určitě zase odjede. Nikdy tu nebývá moc dlouho."
To mi moc nepomohlo. Ještě, že se už budeme stěhovat.
Před jedenáctou jsem byla nachystaná. Bratr se pro mě stavil a s jeho pomocí jsme došli až do garáže. Na nic ohledně mého snídaňového vystoupení se mě naštěstí neptal. Byla jsem za to vděčná. Jemu by se tak lehce lhát nedalo.
Celou cestu jsme byli potichu. Trochu mi to připomnělo to jak mě vozíval do školy. Ale tohle bylo jiné, usvědčovala mě o tom hlavně krajina jíž jsme jeli. Oproti Americe to bylo hodně jiné.
Sídlo stálo na venkově, takže než jsme dojeli do nějakého města viděli jsme nějaké menší usedlosti, pastviny s ovečkami nebo koňmi.
Do Londýna jsme jeli asi dvě hodiny. K letišti pak další půlhodinu.
"Máma bude překvapená." zaparkoval v podzemních garážích.
"Proč?" vystoupila jsem z auta.
"Její malá holčička už vyrostla." zamířila jsem spolu k výtahu, který nás vyvezl do hlavní haly.
"Nebyla jsem malá ani když jsme odjížděli." zamračila jsem se.
"Když myslíš." zasmál se mému výrazu.
Na tabuli příletů jsme si našli východ jakým příjdou a pak si k němu stoupli. Bylo tam docela dost lidí. Někteří čekali na svoje rodiny, jiní tam stáli s cedulkami na nichž měli napsané jméno.
Z východů začali chodit cestující. "Zlatíčka." rozběhla se k nám máma. Hned za ní šel táta s malým Tylerem v rukou. Typovala bych to na to že se mu první cesta letadlem rozhodně nelíbila vzhledem k tomu, že měl celý obličejíček červený jako by celou cestu proplakal.
"Mami." objala jsem ji.
"Máš jiné vlasy." vzala do rukou jeden zvlněný pramen. "A jsi hubenější. Copak tobě dávají málo jíst?" starostlivě mě hodnotila. Pak přesunula svůj hledáček na Matty.
"Ahoj krásko."obejmul mě i táta.
"Ahoj." usmála jsem se na něj. Aspoň že ten nehledá to co je na mě špatně.
Celou cestu domů jsem se věnovala jen Tylerovi. To je snad ten nejčistší člověk kterého znám. Samozřejmě jsem taky byla ráda, že naši přijeli ale připomnělo mi to můj domov. Otevřelo staré nezahojené rány a já měla nutkání brečet.
Jeli jsme ke Kaiře. Dnešní noc jsme ještě měli strávit tam a zítra ráno jsme se měli přestěhovat. Až do večera jsem se tak alespoň zabavila zabalováním svého nového oblečení. Díky tomu jsem si taky našla novou noční košili. Byla snad jediná která nebyla tak vyzývavá.
Na večeři už Alex nepřišel. Naštěstí. Susi říkala, že ho celý den neviděla a že už nejspíš konečně odjel.
Večer jsem šla spát. Byla mi podivná zima. Všude byla. Proto jsem byla i ráda za to, že jsem se tím oblečením probírala. Noční košile jíž jsem si oblékla byla dlouhá až na zem, pod prsy stáhnutá a s lehce nabíranými rukávy, zdobená třpytivými kamínky.. Možná jsem působila lehce staromódně ale to mi bylo celkem jedno. Hlavně, že mi už nebyla taková zima.


"Charismo…………Charismo.." volal moje jméno ženský hedvábný hlas. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Stála jsem na louce plné květin. Lehký vánek si pohrával s mými vlasy a noční košilí. Všude bylo strašně moc světla ale slunce žádné ani jiný zdroj jsem nikde neviděla.
Netušila jsem kde to jsem ale cítila jsem se tu šťastná a v bezpečí. Chráněná před okolním světem a jeho strastmi.
"Charismo……." ozval se ten hlas ale už o něco silněji než předtím. Rozhlížela jsem se. Nikde jsem ale nikoho neviděla. "Pojď ke mně……"
"Ale kam?" netušila jsem jakým směrem se vydat.
""Tak pojď……..Charismo….." nedbala mojí otázky.
Nechtěla jsem to místo opustit ale musela jsem. Něco mě táhlo ven.


Otevřela jsem oči ale hned jsem je zase musela zavřít. Ochromilo mě ostré světlo. Před oči jsem si dala ruku a znovu je otevřela, už to bylo o něco lepší.
Světlo pomalu sláblo, jako by se vytrácelo. Mizelo.
Posadila jsem se na posteli abych se ujistila, že už nespím. Už tu nebylo tak chladno jako předtím. Vzduch byl těžký a teplý. Jako by se schylovalo k bouřce.
"Charismo….."
Zase jsem uslyšela hlas. Nebyla jsem si jistá zda to nejsou dozvuky snu a tak jsem lehce zatřepala hlavou abych se probudila. Jenže já slyšela svoje jméno volat znova a znova.
Už jsem to nevydržela. Jako náměsíčná, omámená tím hlasem jsem se zvedla z postele a vydala se na zahradu. Nevěděla jsem proč tam jdu, co tam na mě čeká. Jen jsem tam prostě musela jít. Na nic jiného se moje mysl nemohla soustředit. Bylo v ní jen to jediné a blikalo to jako výstražné světýlko.
Byla tma. Zahradu osvětloval pouze měsíc a malé hvězdy.
"Pojď….."
Tentokrát jsem už dokázala určit odkut to jde a taky se tam vydala. Do bosých nohou mě studila rosa na trávě. Spodní lem košile začínal být také mokrý jak jsem ho za sebou táhla po vlhké zemi.
"Už jen kousek……"
Ohromeně jsem se zarazila. U vchodu do bludiště stála dívka. Ale ne jen tak obyčejná.
Černé zvláštní šaty, zakrývající jen to nejnutnější, které by si normální žena na sebe nejspíše nevzala jí držela pohromadě tepaná spona, snad ve tvaru netopýra. Z takové dálky jsem to nedokázala přesně určit. Bělostná pokožka jí odrážela třpyt měsíce. Černé vlasy se jí táhli kolem štíhlé postavy.
"Pojď…." zašeptala podmanivě než zmizela za keřovými zdmi.
Rozběhla jsem se za ní. "Počkej." zavolala jsem ale jako by mě neslyšela. Vběhla jsem do bludiště. Sem se měsíční záře nedostala. Jen díky zostřelému zraku jsem trochu viděla.
Žena zabočila za roh. Viděla jsem cár jejích černých šatů které zvláštně zářili. Jako by vydávali světlo stejně jako celé její tělo.
Šla jsem za ní, přidržujíc si látku košile jinak bych si šlapala na její spodní lem. Občas jsem šlápla na nějaký kámen, mohla jsem cítit jeho hladký povrch, chladnost a ostrost ale nikdy jsem si o něj nohu nerozřízla. Nijak nezranila. Moje chodidla byla pevná.
Průhlednou látkou rukávu jsem se zachytila o vyčnívající větvičku. Nedbala jsem na to. Zrovna teď mě nezajímalo zda si šaty uchráním. Trhla jsem rukou a látka se svévolně rozjela. Kousek jí zůstal na větvičce.
Démonická žena mě vedla ven z bludiště. Poznala jsem to podle toho, že jsem šli na východ. Nikdy jsem ale u východu ještě nebyla. Nevěděla jsem kde vylezu ale bylo to daleko od sídla. Na konci jeho pozemků. I přes toto zjištění jsem ji následovala. Její hlas mě k sobě táhl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Angel Angel | 15. července 2009 v 22:16 | Reagovat

Hmm zajímavé. Dokonale promyšlená povídka do posledního detailu.

2 Jeanne Jeanne | Web | 16. července 2009 v 18:41 | Reagovat

Teda takhle to utnout :( Jsem děsně zvědavá, jak to bude pokračovat! A taky, kdo je ta ženská xD Ten obrázek k povídce je moc hezkej :)

3 Angel Angel | 17. července 2009 v 11:50 | Reagovat

Hmm bude pokračování

4 Angel Angel | 17. července 2009 v 11:50 | Reagovat

???

5 Aironella Aironella | 18. července 2009 v 16:48 | Reagovat

Pokračování bude, jen nevím jistě kdy. Včera jsem byla pryč a tak jsem bohužel psát nemohla. Dnes mi to taky nejspíš nevyjde a pokud se zítra zadaří tak bych další kapitolu dopsala ale pak zřejmě nic delší dobu nepřibude nebo bude přibývat jen pomalu, protože jdu na brigádu, která bude až do konce měsíce.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama