2. Nováčci ve škole

8. července 2009 v 17:20 | Aironella |  Tajemství nesmrtelných

Nemýlila jsem se. Chodba byla ucpaná studenty. Většina z nich se snažila co nejrychleji dostat k východu, protože mělo asi za dvě minuty zvonit. Bylo to jako bych se snažila jít v hluboké řece plné kluzkých kamenů proti velmi silnému proudu snažícímu se strhnout mou tělesnou schránku sebou.
Podrápala jsem se masou studentů až ke služebnímu schodišti. Zrovna teď bylo nejblíže. Na dveřích visela už několik let majestátní cedule s obrovským nápisem hlásajícím STUDENTŮM VSTUP ZAKÁZÁN. POUZE PRO ZAMĚSTNANCE ŠKOLY. Moc jsem se tím nezabývala. Stejně je malá pravděpodobnost že by mě snad někdo chytil a když už nejspíš by mě jen upozornili abych si příště vybrala schodiště určené žákům školy. Navíc je lepší vysvětlovat to proč jste vešli sem než to proč jste přišli pozdě k slečně Moonové.
Úlevne jsem za sebou zavřela dveře. Schodiště bylo jak jsem čekala naprosto prázdné. Vyběhla jsem několik schodů když se ozvaly kroky. Šílene jsem se lekla i když vlastně jsem ani neměla moc velký důvod bát se, prostě to byl asi reflex. Z rukou mi vypadla učebnice matematiky. Viděla jsem jak se pomale točíc přibližuje k mramorové podlaze. Očekávaná rána nepřišla. Knihu zachytila něčí ruka. Zmateně jsem pohládla před sebe. Jak mohl tak rychle zareagovat, ještě k tomu nestál ani blízko když mi vypadla.
Naproti mně stál naprosto krásný a dokonalý kluk. Mohl to být klidně student nebo i nějaký učitel. Nedokázala jsem to určit. Mohlo mu být od sedmnácti do dvaceti dvou let. Vypadal dokonale. Jako socha anděla vytesaná tím nejzdatnějším sochařem. Měl skoro černé oči a tmavé vlasy s afinou do čela. Asi tak o půl hlavy vyšší než já.
"Ahoj." usmál se čímž odhalil řadu bílých zubů.
"Ahoj." pozdravila jsem ho trochu překvapeně. Jestli je to student tak tu má Mattova partička dost silnou konkurenci a nebo se přidá k nim a já už s ním asi nikdy nepromluvím. Nemohla jsem od něho odtrhnout oči. Ze snění mne vytrhl až zvuk zvonku oznamujícího začátek hodiny. Nepatrně jsem sebou cukla a co nejrychleji jsem se chtěla dostat do třídy. Proto jsem ho obešla a vybíhala do schodů jenže on mne zastavil.
"Tohle už nechceš?" natáhl ke mně ruku s učebnicí. No jasně, já na ni málem zapomněla. "Děkuji." vzala jsem si ji.
"To jsi vždycky tak roztržitá?" zavolal na mě když už jsem otvírala dveře na chodbu.
Zamračila jsem se. "Nejsem roztržitá." zamumlala jsem možná spíš pro sebe než pro něho. Co nejrychleji jsem spěchala do třídy. Bohužel už tam byla i vyučující, slečna Moonová, ta nikdy nechodí pozdě. Spíš naopak. Příjde do třídy ještě před zvoněním aby mohla dát trest těm co přišli byť jen se zvoněním. Zatrpklá stará dáma bez špetky humoru nosící naprosto příšernou vlněnou sukni pod kolena za každého počasí.
"Jdete pozdě slečno Deantová." zamračila se zpoza velkých plastových brýlí.
"Moc se omlouvám." snažila jsem se vykouzlit ten nejdokonalejší úsmev a očima jsem se zabodla do jejích. Doufala jsem že mě můj šarm nezklame. Netušila jsem jak to funguje ale fungovalo. Slečna se na chvíli zasekla a potom jako by se vzpamatovala "Ať už se to neopakuje." ukončila naši konverzaci.
Se značným povzdechnutím jsem se posadila do prostřední prázdné lavice. Moje spolusedící právě teď trpěla v nemocnici pod narkotiky. Dnes ji čekala operace slepého střeva. Nezáviděla jsem jí to, chudince. Já sama bych operaci asi psychicky nezvládla. Když bych mělá já dát někomu injekci, ošetřit ho tak mi to nedělalo problémy ovšem až do chvíle než došlo na moji vlastní krev . Nebo šlo o mě. Při jakékoli vyšetření nebo i na pravidelné prohlídce u lékaře se mě začne zmocňovat strašná hysterie. Začnu šílene panikařit a to už od malička. Proto se mnou moji rodiče k doktorovi chodí co nejméně.
"Jak jsi to udělala?" obdařila mě užaslým pohledem Erica. Milá dívka co se asi před rokem přistěhovala se svojí rodinou z Kalifornie. První dny pro ni byli zlé. Chybělo jí moře a písek. Časem si ale zvykla a nyní už je tu spokojená. Nic jiného ji nejspíš ani nezbývalo. Ovšem neplánuje tu žít do smrti. Má už svoje plány. Po střední chce nastoupit na univerzitu v Kalifornii a pak si tam někde i najít práci, manžela a mít svůj štastný a spokojený život v sluncem zalitém státě.
"Nevím, třeba má dneska dobrou náladu." zalhala jsem. Jo to už jsem uměla. Dřív mi to dělalo problémy, těkala jsem očima, byla nervózní. Léty praxe jsem se ovšem zlepšila. Dopomáhal mi k tomu ještě můj vzhled nevinného anděla. Kdo by někomu jako jsem já nevěřil. Výborná studentka bez problému, vzorná dcera, přátelská kamarádka, ochotná spolužačka, tanečnice.
Hodina uběhla překvapivě rychle. Dostali jsme ještě úkoly a slečna Moonová nás propustila ze třídy.
Co nejrychleji jsem se snažila dostat ke skříňce dokud ještě chodby nebyli zacpané k prasknutí. Tentokrát jsem už ovšem využila schodiště pro studenty. Vzala jsem si potřebné učebnice na Španelštinu i na dějepis který jsem měla třetí hodinu abych se sem nemusela vracet.
Před hlavní budovou už na mě čekala Teresa. "Mám pro tebe novinku." zářivě se usmála.
"Vážně? Jakoupak." nahodila jsem naprosto zaujatý výraz. Co by se asi tak mohlo udát v tomto poklidném městečku. Nějaká babička zakopla na chodníku a kolemjdoucí se tomu zasmál?
"Enie!" objevila se vedle nás Magie. Krátkovlasá černovláska s červenými prameny o něco menší než já. Pokud jste o někom chtěli vědět nějaký drb tak ona byla ta na koho by jste se měli obrátit. Věděla naprosto o všem co se ve škole nebo Deantwoodu šustlo. "Víš že do toho domu naproti vám se přistěhovala nová rodina?" No jako bych to neříkala.
"Ráno jsem zahlédla stěhováky jak tam nosí věci." pokývala jsem hlavou.
"Slyšela jsem že ta rodina je hodně bohatá. Ale co je ještě lepší tak prý mají tři syny. Jeden je na vysoké a ti dva by měli nastoupit sem na školu. Žije s nimi ještě jejich neteř." informovala nás.
"Doufám že ti kluci budou za něco stát."přimhouřila oči Teresa jak si nejspíše představovala tvář svého Pana dokonalého.
"Jsou bohatí a podle všeho chytří. Je naprosto nemožné aby byli i hezcí." zavrtěla hlavou Mag.
"Třeba jsou naprosto ideální." pokrčím rameny.
"Existuje snad ideální kluk?"
"Co třeba já?" prohodí jeden kluk co jde kolem nás a zaslechl náš rozhovor. Nepamatuji si jeho jméno ale chodí do posledního ročníku.
"Probereme to na obědě." mrkla na nás ještě Mag než se oddělila. Školními pozemky se nesl řinkot zvonění. Museli jsme co nejrychleji do třídy. Na štestí už byla budova 3 jen kousek od nás takže jsme to stihli do třídy ještě před učitelem.
Do španelštiny nám přišla návštěva ze zahraničí. Opravdový a nefalšovaný Španel se snědou pletí. Povídali jsme si. Ptal se nás co nás baví, kde bydlíme, popisovali jsme naši rodinu. Pan Konely, učitel, nám prozradil že návštěva přijde i na další hodinu a to se ho zase budeme ptát my na to co nás zajímá. Jazyky byl jeden z předmětů, který mě bavil. Jako volitelnou hodinu jsem si zvolila francouzštinu.
V učebně dějepisu byli lavice po třech nicméně já ji sdílela jen s Tobiasem. S tím jsem se přátelila už spoustu let stejně jako s Teresou, když jsme byli malý někdy si s námi hrával na schovávanou nebo tak. Moje máma chodila do školy s jeho a pak spolu šli i na vysokou. V celku si mají naše rodiny blízko. Často jezdíme na společné výlety a dovolené. Možná proto jsme se v poslední době tak sblížili a před asi týdnem jsme spolu začali chodit.
Naši milovaní rodičové z toho byli ku vytržení, dokonce jsem zaslechla mámu jak už plánuje jaké budu mít jednou svatební šaty a jeho máma zase plánovala co se bude podávat na svatební hostině.
Tobi měl světlé vlasy upravené do dokonalého rozcuchu a krásné modré oči v chlapeckém hezkém obličeji. Vysoký byl asi o pět centimetrů víc než já.
"Ahoj." pozdravil mě s úsmevem od ucha k uchu. Když jsem ho viděla nešlo se neusmát. Měla jsem ho ráda. Opravdu ráda. Dokázala jsem si představit, že by to mohl být právě on s kým strávím zbytek svého života.
Párkrát jsem se přistihla jak i já sama myslím na naši svatbu, představuji si náš dům. Hned potom ale přišel nepředstavitelný strach, strach z budoucna. Může se stát cokoli, srazit někoho auto nebo …..nechci to radši ani domyslet.
"Ahoj."
Přitáhl si mě k sobě a políbil mě. S chutí jsem mu polibky oplácela.
Dlouho jsme se svojí činností zaobírat nemohli. Do třídy napochodoval učitel s testy co jsme psali minulou hodinu. Podal je Jackovi sedícímu v přední lavici aby je rozdal.
Samozřejmě jsem dostala jedničku, bez jediné chybičky. Zato ten Tobiho byl plný červené barvi. "Nějak jste se nám zhoršil pane Nicolsi." stoupl si k naší lavici "Měl by jste se začít víc soustředit nebo vás nechám propadnout." upozornil ho.
"Jistě pane učiteli, budu se snažit zlepšit."
"To doufám."
"Zajímalo by mě co máš tak důležitého na práci, že se nemůžeš učit." špitla jsem k němu potom co se učitel věnoval dalšímu podobnému případu jako byl můj miláček.
"Klidně ti to ukážu jestli chceš." naklonil se ke mně aby mě políbil.
"Pane Nicolsi." vyrušil nás učitel. "Myslím že si půjdete sednout do přední lavice aby jste nebyl rozrušován slečnou Deantovou."
"Promiňte už se to nestane."
"Asi si budu muset najít doučování." povzdychl si zoufale. "Ale vůbec netuším kde."
"No jestli by jsi chtěl možná bych ti-" ani mě to nenechal doříct.
"To je super." vzal mě do náruče a zamotal se mnou.
"Pane Nicolsi!" okřikl nás učitel. Tobi mě trochu neochotně postavil zpátky na zem. "Pardon." usmíval se jako sluníčko. Oba jsme se posadili na židličky. On rozjařený a já určitě rudá jak rajče.
Vedle učitelského stolu stál kluk se kterým jsem se srazila na schodech. Ani jsem nepostřehla kdy přišel. Vypadal naprosto dokonale. Snad ještě líp než na těch schodech, jestli je to vůbec možné. Na sobě měl černé tričko, které mu obepínalo dokonalou postavu a černé rifle.
"Takže," stoupl si učitel "Tohle je náš nový student, pan Zachary Chace." třídou to zašumělo. Dívky z něho nemohly spustit oči a chlapci v něm nejspíše, soudě podle výrazu viděli konkurenci. "Můžete si sednout vedle slečny Deantové. Ona vám jistě kdyby jste něco potřeboval ráda pomůže." podal mu papír na který dostal asi na sekretariátu aby se mu tam podepsali vyučující. Dělalo se to tak. Když nějaký student přibyl i když odcházel. Všichni jeho učitelé se mu museli podepsat na předem natisknutá papír a když se mu nakonec podepsal i ředitel byl přijat a nebo případně když odcházel tak jeho studium na škole bylo úredne ukončeno.
"Děkuji." vzal si ho a chůzí manekýna z módních přehlídek si sedl vedle mě. Do nosu mě udeřila jeho nádherná vůně, nikdy jsem nic podobného necítila. Voněl naprosto zvláštně a neurčitelně, něco mi to připomínalo ale nedokázala jsem určit co.
"Ahoj." usmál se na mě. Cítila jsem jak si Tobi přisunul židličku těsně vedle mě. "Ahoj. Tobias Nicols." podal mu ruku. On ji přijal aniž by odtrhl oči od těch mích. Děkovala jsem učiteli že se ho rozhodl posadit vedle mě a zároveň ho proklínala.
"Enie." podala jsem mu taky ruku. Ta jeho byla krásně teplá a měkká. Možná jsme se drželi trochu moc dlouho, protože Tobi mi trochu zmáčknul paži druhé ruky aby upoutal mou pozornost. "Enie, tak co kdybys se stavila už dneska?"
"Dnes to asi nestihnu. Hned po škole mám balet a chci odpoledne trochu pomoci mámě s Tylerem ale zítra by to šlo." navrhla jsem.
"Dobře. To bude fajn. Půjdeme k vám nebo k nám?"
"Já nevím, jak chceš. Ale šla bych radši k vám protože by mohl brečet a rušil by nás." můj menší bráška neměl rád návštěvy.
"Tak půjdeme k nám. Máma tě ráda uvidí, zrovna dneska ráno o tobě mluvila." potutelně se usmál.
"Co pěkného o mě říkala?." jeho máma se ke mně chovala jako bych byla její vlastní. Byla hodně milá a na svůj věk i dost ztřeštěně. Měla šílené nápady. S ní se člověk nikdy nenudil.
"To je jedno.Však ji znáš." zavrtěl hlavou.
"Pane Nicolsi, myslím že by bylo lepší kdybychom vás zkusili posadit k panu Rodnimu." podíval se na chlapce v lavici hned u učitelského stolu. "Tak vaši pozornost nebude ničím rozptylována a vy se budete moci soustředit na dějepis místo na slečnu Deantovou."
"To je v pořádku pane profesore, rád zůstanu tam kde jsem." snažil se tvářit co nejpřesvědčivěji.
"Jen pojďte." nedal se tak lehce odbít. Tobi si velmi neochotně posbíral svoje věci. "Tak se ještě domluvíme na obědě." zašeptal a políbil mě. Jen jsem kývla. Ještě než odešel se podíval na Zacharyho a obličej mu jakoby zatvrdl v chladnou masku plnou nenávisti. Podívala jsem se na svého souseda co že to provedl ale on jen seděl a usmíval se tím nejnádhernějším úsmevem jaký jsem prozatím viděla.
Nevěděla jsem jistě jak se mám chovat. Jestli mám sedět a poslouchat učitele nebo se s ním pokusit zavést rozhovor. Nakonec to vyřešil on.
"Tancuješ?" zašeptal ke mně aby nás učitel neslyšel.
"Tak trochu."přikývla jsem.
"Tak to se možná setkáš s mojí mámou. Byla to taky tanečnice a teď si tu našla ve zdejším studiu práci."
"Proč přestala? Nebavilo ji to?" ani se jí nedivím. Já se těším na chvíli kdy odjedu na vysokou a hodiny pro mě skončí.
"Ne, v tom to nebylo. Ona tanec milovala a byla dobrá." zasnil se.
"Tak proč?"
"No, řekněme že měla své povinnosti. Navíc se natolik zamilovala, že byla schopna obětovat i svoji největší vášeň."
"Takže vlastně má ideální život, manžela kterého miluje, děti a tanec alespoň vyučuje." shrnula jsem to. Musí být krásné poznat takovou lásku.
"Ano i ne. Všechno má své negativy." hořce se usmál.
"Jdeš En?"Podívala jsem se za Tobiho hlasem. Třída už byla skoro prázdná. Zmateně jsem se postavila. Copak to jsem byla tak zaujatá Zacharym, že jsem si ani nevšimla zvonění?
"Jo." vzala jsem si sešit, do něhož jsem si stejně nic nezapsala. Vlastně ani nevím co jsme probírali. Budu se muset někoho zeptat.
"Nejdeš náhodou kolem učebny 3B? Ještě se tu moc neorientuji." hodil si přes rameno tašku.
"Však ty to najdeš. Je to celkem lehký." sykl na něj Tobi. Zamračila jsem se na něho aby nebyl tak protivný.
"Já tě tam dovedu." nabídla se dívka co náš rozhovor sledovala. Zachary jako by na chvilku zaváhal. "To od tebe bude hezké." odešel s ní.
"Nemusel jsi být tak protivný." zavrčela jsem na Tobiho. Zatvářil se jako by nic neudělal a majetnicky si mě chytl kolem pasu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama