2. Ve správnou chvíli na správném místě

10. července 2009 v 18:06 | Aironella |  Im onia paratus


An s Freu usnuly až někdy nad ránem. Prospaly by snad celý den kdyby je neprobudily nohy šlapající po schodišti, občas šel někdo nahoru a někdo dolů, sem tam někdo něco upustil, jiní si zase povídali ale až moc nahlas.
První se probudila An. Ležela, nebo spíše seděla na hromadě polštářů, s hlavou opřenou o hranu postele. Kousek od ní ležela stočená do klubíčka Freu.
An znovu zavřala oči, uvažovala, přemýšlela nad svým životem. Všechno uběhlo tak rychle. Před očima se jí začaly míhat vzpomínky. Asi nejstarší z nich byla na léta kdy byla ještě malinkatá. Hrála si s o něco starším blonďatým chlapcem na zahradě plné květin a slunce. Opodál stála mladá žena, s úsměvem je pozorovala. An moc dobře věděla o jakou vzpomínku se jedná. Matka jí řekla o rodině u níž nějakou dobu bydleli. Byli to kouzelníci. Jmenovali se Malfoyovi. Všechny Anniny myšlenky se nyní upnuli k té rodině, zajímalo ji jestli stále žijí v Anglii, jestli si jí ještě pamatují, jestli se Drako stal tím velkým kouzelníkem jak se vždycky vytahoval.
A potom její život ve Francii, seznámení s Freu, kozla, všechny její školní úspěchy v olimpiadách, úspěchy v soutěžích krásy, zklamání a radost, smutek. Všechno se to mísilo dohromady. A nyní? Už byla skoro dospělá, je zpět v místech kde se narodila. Čas má naspěch a nehodlá se zastavit. Ještě nedávno byla dítětem, teď se její nejlepší přítelkyně vdává a kdoví co bude za chvíli. Nyní ale nebyl čas na truchlení má se slavit.
Pomale se dokodrcala do koupelny, učesala si vlasy a lehce se nalíčila. Na sebe si oblékla černou volnou sukni ke kolenům, bílé krajkové tílko a přes ně přehodila lehký modročerný svetřík s velkým výstřihem. Na jedné noze si vyměnila obvaz a na duhou nohu si obula černý střevíc na středně vysokém podpatku.
Freu se probudila chvilku po An. Jen se rychle upravila, oblékla a potom spolu obě zamířili do přízemí. Kuchyň byla plná lidí, všichni mezi sebou o něčem živě diskutovali a ani by si nevšimli příchodu dvou dívek kdyby se na chodbě za nimi nezačal ozývat křik. Všichni se podívali ke dveřím.
"To je jen paní Blacková." pošeptala Freu směrem k An a vedla ji ke kuchyňské lince.
Černovlasý muž sedící u stolu se pomale zvedl, "Já tam jdu."sdělil a vyšel ze dveří.
Všechny ostatní jako by to rozmrazilo a začali mezi sebou opět hovořit.
"Jakpak jsi se vyspala zlatovlásko?" přitočil se Fred.
"Šlo to, děkuji za zeptání. A jakpak se spalo tobě?" zeptala se spíše ze zdvořilosti An.
"Výborně. Co tvoje noha? Nemám ti ji uzdravit?"
"Ne to není potřeba, dnes už skoro nebolí a myslím, že zítra už bude v pořádku. Moje kosti se hojí výjimečně rychle."
"Tak to jsem opravdu rád. Nemáš hlad? Něco bych ti udělal." nabídl se.
"Tak to nemohu odmítnout."
"Dobře tak se posaď a za chvilku jsem u tebe."
An se posadila na doposud prázdnou lavici v rohu místnosti. Všichni se soustředili hlavně ve středu kolem jídelního stolu. Obvázanou nohu si natáhla před sebe.
"Ahoj."
An zvedla hlavu aby se podívala na nově příchozího.
"Můžu si sednout?" pokynul Harry rukou ke zbývajícímu místu na sednutí.
"Jo." věnovala mu okouzlující úsměv. Byla mu vděčná za to jak ji včera zachytil před spadnutím. Zdál se jí jako takový rytíř ochraňující slabé.
"Co tvoje noha?" lehce pokynul rukou ke zraněnému kotníku.
"Je to lepší. Chci ti poděkovat. Kdyby jsi mě nechytil mohlo to být při mém štěstí daleko horší."
"To nestojí ani za řeč, jen jsem byl ve správnou chvíli na správném místě." lehce mu zrudly tváře rozpaky.
"I to je svým způsobem dar." podívala se mu An přímo do očí, chtěla vědět co se mu teď asi tak honí v hlavě, nad čím přemýšlí. Už od narození měla zvláštní schopnost ovlivňovat svými slovy náladu ve svém okolí, postupem času pak zjistila na čem se tato schopnost zakládá. Když se někomu podívala do očí dokázala vycítit jeho náladu, to jak se cítil a když se moc snažila nebo když byl ten člověk naprosto poddajný mohla slyšet i jeho myšlenky. Ale nyní, jako by to snad na Harryho nepůsobilo, jindy stačil jen letmý pohled a teď? Seděli s Harrym proti sobě, mlčky se díval jeden do očí tomu druhému. Možná že on má stejný dar jako já, napadlo An, a proto se mu nemůže dostat do hlavy. Byla si jistá že stejný dar jako má ona má i spousta dalších kouzelníků. Nikdy totiž nikomu o tom co umí neřekla a tak se ani neměla možnost zeptat jak to vlastně s těmito "dary" funguje. Ani její matka o tom nic netušila.
Harry se zaměřil na její oči, byly něčím tak zvláštní, jedinečné. Nedokázal se od nich odtrhnout. Ta dívka co před ním seděla byla pro něj záhadou. Od Freu se dozvěděl, že neumí kouzlit a nemá žádné kouzelnické schopnosti ale připadalo mu jako by z ní vyzařovala zvláštní aura. Harry měl nutkání jí přede vším ochránit. Připadala mu tak křehká, tak nevinná a krásná. Co kdyby na ně Voldemort náhodou zaútočil? An by se neměla jak bránit.
Kdoví jak dlouho se na sebe dívali a kdoví jak dlouho by to ještě trvalo kdyby nepřiběhl Fred s jídlem.
"Už jsem tady krásko." strčil jí k obličeji podnos s míchanými vajíčky a hrnkem čaje.
"Oh, Frede. Moc děkuji." u Freda jí stačil jediný pohled a věděla i to co vůbec vědět nechtěla, jeho jediná myšlenka byla tak silná že zakryla celou jeho mysl. Nijak jí to ale nepřekvapilo, na takové myšlenky byla zvyklá už od spousty mužů. "Víš ale já…, nenapadlo mě ti to říct, víš já…nejím vajíčka."
"Nejíš vajíčka?" nadzvedl obočí.
"Ne, nejím vajíčka, ryby a houby. Nenapadlo mě že mi zrovna něco z toho uděláš."
"Aha, no vlastně to je moje chyba. Měl jsem se tě nejdřív zeptat. Mám ti donést něco jiného?"
"To je v pořádku, stačí mi čaj." vzala si z podnosu hrnek a doufala že Fred odejde ale nestalo se tak, dokonce si sedl mezi ni a Harryho.
"No, tak já bych měla jít najít Freu. Musím si s ní o něčem promluvit." zvedla se po chvilce An. "Zatím ahoj." ještě se jednou podívala na Harryho a pak co nejrychleji odešla, jen jak jí to její obvázaná noha dovolila. Už jí vůbec nebolela ale s tím obvazem se cítila tak trochu neohrabaná.
Freu našla samozřejmě v objetí s Billem. "Ale vy dvě hrdličky, na tohle budete mít ještě spoustu času." lehce chytla Freu za ruku a odtáhla ji od Billa. "Teď musíme chystat svatbu."
"Ale notak, An, od čeho myslíš že tu jsi? Máš připravit svatbu abychom my s tím neměli žádné starosti."zeširoka se usmál přitom se mu uvolnilo pár pramenů z culíku a spadli mu do obličeje.
"Zlato, An má pravdu. Teď je nejdůležitější aby byla naše svatba perfektní." zastrčila mu uvolněné vlasy za uši a odešla s An z kuchyně.
"Co se stalo?" udeřila Freu hned jak byli v Annině pokoji.
"Co by se mělo stát?"
"Známe se už hodně dlouho a poznám když se něco děje tak to vyklop."
"No, víš jde o Freda."vypustila z pusy po chvilce přemýšlení, nechtěla Freu zatěžovat svými problémy.
"On se ti líbí?" vypískla Freu zděšeně. "To ne, jestli se do něho zamiluješ tvoje máma mě zabije a tebe taky."
An moc dobře věděla co by její máma udělala. Neměla ráda kouzelníky, samotnou Freu tak tak vystála a s touhle cestou do Anglie už vůbec nesouhlasila. "Nelíbí se mi."
"Och, díky bohu." vydechla úlevně. "Tak v čem je problém?"
"No je docela dost dotěrný."
"Jistě, ty se mu líbíš. Ale jestli je ti to tak nepříjemné proč si s ním o tom nepromluvíš."
"Myslím, že to bych nezvládla, je mi ho líto. Bylo mi by blbé mu říct ať mě nechá na pokoji."
"Pane bože, ty jsi pořád stejná. Každého je ti líto, každému by jsi pomáhala. Jednou ale někoho musíš zklamat, to je prostě život. Copak ty jsi nikdy zklamání nezažila?" povzbudivě se usmála Freu.
"Samozřejmě že ano a proto ho nechci přivodit ostatním kolem sebe." rozhodila An rukama.
"Myslím, že je na čase aby jsi se naučila rozdávat i zklamání."
"Asi máš pravdu, jestli to nepřestane budu si s ním o tom muset promluvit. Na druhou stranu těch několik dní co mě tady ještě čeká bych to možná mohla něj-"
"Ne, to tedy nemohla. Vzpamatuj se. Copak je lepší mu dávat falešné naděje?"
An musela uznat, že má Freu výjimečně pravdu. Musí si s ním o tom, nejlépe někde v soukromí promluvit, dokud to ještě nezašlo příliš daleko.
"Ta francouzská holka se mi moc nelíbí." pošeptala Ginny Hermioně. "Je divná."
"Co se ti na ní zdá tak divného? Mě připadá docela příjemná."
"Už to samo o sobě je divný, nejspíš se chová tak mile aby si nás všechny omotala kolem prstu." trvala Ginny na svém.
"Co by z toho tak asi měla?" nesouhlasila Hermiona.
"To zatím nevím ale příjdu na to, však ona se jednou prořekne."
"Nežárlíš na ni náhodou?" docvaklo Hermioně. Moc dobře věděla že Harry už nějakou dobu není do Ginny zamilovaný tak jako předtím ale nechtěl jí nijak ublížit a proto se s ní ještě nerozešel. Teď když se tady najednou objevil někdo tak krásný jako An mohla si to vysvětlit tak, že jí An snad chce Harryho odloudit.
"Proč bych na ni žárlila? Nemám důvod. Harry by si nikdy takové ani nevšiml."
Hermiona měla někdy pocit, že Ginny se na Harryho věsí schválně protože se obává. Nejspíš tuší co se v Harrym odehrává a nechce dopustit aby ji opravdu opustil. V tomhle ale dělá chybu, nejspíš by jim oběma prospělo kdyby si dali na nějaký čas pauzu a pak se domluvili jak to bude dál.
Po obědě vyrazila Freu s An do svatebního studia pro kouzelnické svatební páry na Příčnou ulici. Freu si od nich nechávala zařizovat téměř všechno. Jediné co musela udělat bylo si vybrat z jejich velké nabídky.
Dnes bylo na programu vybírání slavnostního pokrmu, dortu, dezertů a zákusků.
Svatební agentka je posadila k jednomu z mnoha kulatých bílých stolů. Prvně byl na programu výběr svatebního dortu. Žena jen luskla prsty a na stůl přilétlo asi padesát talířků, na každém z nich byl zmenšený model dortu. Výběr byl různý od marcipánových a čokoládových až po zeleninové a masové.
Každá dostala lžičku a měli ochutnávat. Když skončily byly naprosto přecpané. Do finále se dostalo pět dortů. Nakonec vybrali piškotový dort s polevou z bílého marcipánu. Byl třípatrový po stranách zdobený růžovými růžičkami. Na vrcholu měla být postavena malá soška nevěsty s ženichem. Ta už byla vyrobená a opravdu se povedla. Nevěsta vypadala opravdu jako Freu a ženich byl celý Bill. Oba se vesele usmívali a mávali, po chvilce se i políbili.
"To je opravdu překrásné." žasla An, nikdy nic takového neviděla. Už zahlédla pár pohybujících se obrazů nebo fotografie ale tohle.
"To je výhoda kouzelnického světa." mrkla Freu.
"Ano, ale i můj svět má nějaké ty výhody."
"Jaké?"
"Nemusíš se bát že na tebe kdokoli pošle nějakou zlou kletbu." nadhodila An první co ji napadlo.
"To je dost směšná výhoda nemyslíš?" usmála se Freu.
"To možná ano ale je taky pravdivá."
"Jo, jasně. Ale už bychom měli jít. Venku se začíná stmívat."
"Kolik je vůbec hodin?" zděsila se An, vždyť jim to nemohlo trvat tak dlouho.
"Už je devět."
An s Freu vyšli z obchodu, ulice už byli skoro prázdné, zamířili k Děravému kotli odkud se měli pomocí letaxu dostat do Doupěte. Cestou se dívali do výloh různých obchodů a Freu popisovala co se tam prodává a co ty předměty ve výloze jsou. Pro An to bylo nové, ještě nikdy nebyla v žádném kouzelnickém obchodě a ani netušila kolik toho kouzelníci potřebují.
Nejvíc ji překvapilo, že kouzelníci ke kouzlení potřebují hůlku, párkrát někoho kouzlit viděla ale myslela si že hůlku vytahují jen proto, že je tak jejich kouzlo třeba silnější a né proto, že většina z nich bez hůlky neudělá žádné kouzlo. Matka ji vždy učila kouzlit bez hůlky a i když to byla jen jednodušší kouzla až na nějaké složité štíty, myslela si že i ostatní kouzelníci zvládají kouzlení bez hůlky.
"Ne, všichni hůlku potřebujeme, je jen málo vyjímek které hůlku nepotřebují. Ale samozřejmě jsou i tací. Záleží na tom jak moc je kouzelník mocný."
"Kdo jsou ty vyjímky?" zvědavě se zeptala An.
"Tady v Anglii je to Brumbál ředitel Bradavické školy čar a kouzel, pak Ty víš kdo a možná i Harry ten myslím taky zvládá nějaké to kouzlo bez hůlky ale jsou to většinou jen ty jednodušší. Nejspíš jich je o něco víc ale o těchhle třech vím."
"Kdo je ten třetí, nevím kdo to je."
"Co?" nepochopila Freu otázku An.
"No říkala jsi že vím kdo to je, ale já to nevím."
Freu propukla v hlasitý smích. "Promiň já zapomněla, my mu tak říkáme. Doopravdy se jmenuje-" odmlčela se a rozhlédla se po ulici, když se ujistila že v jejich blízkosti nikdo není pokračovala. " Lord Voldemort ale nikdo jeho jméno nevyslovuje protože se všichni bojí a proto se mu říká Ty víš kdo."
"Ach, jistě něco jsem si o tom četla." zamyslela se An, kdysi když byla ještě mladší a zajímala se o kouzla sehnala si knihu s dějinami kouzel ve světě. Četla o mocném černokněžníkovi kterého porazil jednoroční chlapec.
"Jak to myslíš že jsi něco četla?" podivila se Freu.
"No víš já jsem…" An si uvědomila hlouposti jež se dopustila. "Jednou když jsem byla u vás na návštěvě našla jsem knihu a jen tak ze zvědavosti jsem si kousek přečetla."
"Ach, no jistě. Mohlo mě to napadnout. Jak by jsi se jinak dostala k nějaké kouzelnické knize."
"Já jsem si ale myslela, že ten čaroděj je už mrtví."
"To si mysleli všichni pak se ale vrátil, nevím jak to udělal to by ses musela zeptat Harryho on byl u toho. Ale prostě se vrátil a je docela dost nebezpečný. Bill se bojí aby náhodou nezaútočil při svatbě proto asi polovinu hostů tvoří bystrozorové, to jsou takoví policajti ve světě kouzel."
"Harry byl u toho?"
"Ano, to on byl to dítě co ho porazilo a on byl ten chlapec co ho viděl se znovu vrátit. Jejich životy jsou zvláštním způsobem propojeny, nenávidí se a jeden druhého se snaží zabít. Harry ovšem s menší nadsazeností. Je jim to nejspíš předurčeno. Harry je prý jediný kdo ho dokáže porazit a tak do něho většina kouzelníků vkládá velké naděje. Kdoví ale jak tenhle boj dopadne." zakroutila Freu hlavou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama