4. Tvoje srdce bije rychleji

11. července 2009 v 15:30 | Aironella |  Im onia paratus

"Frede, mohla bych s tebou mluvit?" požádala An Freda. Byla v Doupěti na večeři, měla ještě chvilku než bude jídlo hotové a tak se rozhodla,že musí konečně zarazit jeho fantazii. Fred se celý rozzářil.
"Samozřejmě." vyskočil a odvedl ji do zahrady aby měli soukromí.
"Víš, Frede já nevím jak bych měla začít ale dozvěděla jsem se o tom co vykládáš."
"Co to má být. Já toho navykládám spoustu. Třeba o tvojí nevýslovné kráse." chtěl pohladit blondýnku po vlasech ale ona mu uhnula.
"Toho se to týká taky. Já tě mám ráda, moc ráda." Fredova tvář se roztahovala do velkého úsměvu, An se to ale rozhodla rychle ukončit. "Jsi pro mě moc dobrým kamarádem."
Fred ztuhl, "Kamarád?"
"Ano, kamarád. Frede pochop mě. Já-"
"Já tě chápu moc dobře." zakřičel rozzlobeně. "Proč by jsi se taky o někoho jako já zajímala že? Vždyť máš na dosah mnohem zajímavější kousky. Harry to je celebrita, nebo Sirius, sice je trošku starej zato má peníze, a co třeba Remus, nejlepší roky už má za sebou ale s vlkodlakem jsi to určitě ještě nedělala co!?" celý zrudl rozčílením.
"Co to vykládáš? Radši by ses měl uklidnit než řekneš nebo uděláš něco čeho budeš potom litovat."
"Ty mě ještě budeš poučovat?" zavřískal. An ani nevěděla jak se to seběhlo. Fred na ni namířil hůlkou a vypustil nějaké zaklínadlo. An netušila jak moc je kouzlo silné, proto nevěděla jaký štít by měla použít. Zvolila tedy jeden z nejsilnějších a nejúčinnějších. Jen lehce mávla rukou a před ní se objevilo něco jako průsvitné sklo. Kouzlo se od něj odrazilo, udeřilo Freda do hrudi a odhodilo několik metrů dozadu. Štít byl nejspíš moc silný, neukázala se na něm jediná prasklina. An co nejrychleji běžela k chlapci ležícímu na trávě, ven se začali sbíhat obyvatelé domu, přivolal je Fredův předešlí křik.
"Co se stalo?" ptali se.
"Já nevím, seběhlo se to strašně rychle. Najednou vytáhl hůlku."
"Je mi to tak líto An." pevně ji objala Freu. "Kdybych tohle jen tušila nepřemlouvala bych tě. Tak moc mě to mrzí."
"Nemohla jsi to tušit. Nikdo nemohl." snažila se ji An uklidnit.
Všichni věděli co se mezi těma dvěma stalo, nebylo těžké to uhodnout. Navíc Fredův vzteklý křik byl slyšet až do domu.
"Nestalo se ti nic?" ptal se starostlivě Bill, tvářil se provinile jako by snad za všechno co se stalo byl zodpovědný.
"Je to v pohodě." ujistila ho An.
Fred se na moment probudil, potom upadl zase do bezvědomí. Všichni se usnesli na tom že by bylo pro Freda nejlepší kdyby An radši odešla. Bill a Freu ji chtěli doprovodit.
"Já to zvládnu sama, radši tu zůstaňte s ním." kývla An k Fredovi.
"Ach, je mi to tak líto, nedovedu si představit co by se stalo kdyby ti něco udělal. Ještě štěstí, že to není zas tak dobrý kouzelník." povzdychl Bill.
"Pá zlato," Freu ho políbila na rozloučenou, "zůstaň tu s bratrem já půjdu s An, už jsem docela dost utahaná tak si půjdu lehnout."
Jakmile se dívky letaxem přenesly do domu kde byli jejich pokoje rozloučili se a každá se vydala do své postele.
An se rychle osprchovala a převlékla do tílka a kraťásků, jejího nynějšího úboru na spaní. Mokré vlasy si jen učesala ale nevyfénovala si je, na to už byla příliš unavená. Nemohla usnout, hlavou se jí honili různé myšlenky a vzpomínky. Jak to myslel Fred s tím vlkodlakem? Pamatuje si co se stalo, ví že jsem si před sebou vykouzlila štít? Myšlenky se jí ubíraly různými směry až nakonec přece jen usnula.
"An?"
Do pokoje pronikl spolu s návštěvníkem pramínek žlutého světla. Dívka se probudila z lehkého spánku. "No?"
"Promiň jestli jsem tě probudil." vešel Harry do pokoje, "Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku."
"Jo, jsem v pořádku a jak je na tom Fred." posadila se na posteli.
"Trápí se." Harry si sedl na kraj postele.
"Trápí?"
"Je mu líto toho jak se zachoval, stydí se za to. Bill je na něho kvůli tomu pořádně naštvaný. Freu a paní Weyzliová s ním nemluví."
"To jsem ale nechtěla." povzdychla si An.
"Není to tvoje vina, časem se to všechno urovná. Uvidíš. Fred si to ale zaslouží, neměl na tebe posílat kouzla. Ani nevíš jaké máš štěstí."
"Asi ano." An se podívala do peřiny. Fred si nejspíš nevzpomněl co se stalo.
"Tak já půjdu." začal se Harry zvedat z postele. An ho chytla za ruku a stáhla ho nazpět.
"Ještě tady prosím chvilku zůstaň. Chci se tě na něco zeptat."
Chlapec se jen bezstarostně usmál. "Tak se ptej.". netušil čím to je ale vždycky když byl v blízkosti téhle dívky všechny starosti se jako mávnutím kouzelného proutku rozplynuly. Cítil se jako obyčejný kluk.
"Fred jen tak zmínil Remuse a k němu připojil vlkodlaka. Co to znamenalo?"
Harryho tvář v ten okamžik zvážněla. Jak jen to mohl Fred vypustit z pusy. Teď už je to stejně jedno, dříve nebo později se to stejně dozví. Běhalo mu hlavou. "Kdysi, když byl Remus ještě dítě kousl ho vlkodlak. Od té chvíle se i on sám každý úplněk mění ve vlkodlaka. Nemusíš mít ale strach. Není nebezpečný, pije lektvary."
"Chudák Remus."
"Takhle by jsi to neměla vidět." zakroutil Harry hlavou. "Nevím jak tobě to mám přesně vysvětlit ale,…..tak třeba si představ, že by jsi vyrůstala i s otcem. Tvůj život by byl jiný než jaký je teď. Takhle to musíš brát i u Remuse, kdyby se nestal vlkodlakem kdoví co by se s ním dnes dělo."
"Takže to co se mu stalo je podle tebe správné?" podivila se An nad tou úvahou.
"Ne, to neříkám. Já říkám, že je to nezbytné proto aby teď byl tady, je zase šťastný. Má Tonksovou."
"Takže bylo nezbytné aby tvoji rodiče umřeli proto abys mohl být teď v tuhle chvíli se mnou v pokoji?"
Harry se zhluboka nadechl, tohle téma pro něj nebylo zrovna nejlehčí. "Ano. Kdyby nezemřeli nebydlel bych u Siriuse, nejspíš by jsme s Ronem nebyli takoví dobří kamarádi a jeho rodinu bych asi neznal protože bych měl svou vlastní." připustil se smutkem v očích.
"Takže nit života není podle tebe rovnou bezchybnou čarou předem pečlivě upředenou ale je navazovaná, má spoustu uzlů a je roztřepená." nadhodila dívka.
"Tak nějak." usmál se Harry nad jejím přirovnáním života k niti. Jeho nit je nejspíš celá rozedraná kousek před roztrháním.
"Nad čím přemýšlíš?"
"Nad ničím." zavrtěl hlavou. "Nechce se ti už spát."
"Víš, že ani ne." prohrábla si světlé vlasy. "V mojí hlavě je nyní až moc zvědavých otázek na to abych usnula."
"Jen se ptej."
"Dobře, takže jak jsi se dozvěděl, že jsi kouzelník?" začala An s pokládáním otázek. Všechny se týkaly kouzelnického světa, jaký je, jaká je škola, když se dostali k tématu Lord Voldemort Harry mírně znejistěl. Nevěděl co všechno by měl říct a jak moc by měl na její otázky odpovídat. Bál se aby ji nevyděsil.
"Nemusíš se bát mi říct to co provádí. Já to snesu." snažila se vypáčit z něho víc.
"Neměla by jsi to vidět, není to nic pro….." odmlčel se. Najednou nevěděl co by měl říct.
"Není to nic pro mou křehkou hlavičku viď? To si myslí všichni. Ta ubohá holka bez tatínka, nebudeme ničím zatěžovat. Proč taky?" nasupeně rozhodila rukama. Lidé jí často chtěli říkat jen to dobré.
"Ne tak to není." snažil se Harry zachránit situaci.
"Tak jak to je?"
"No víš…já nevím jak to mám vysvětlit ale…mám takové zvláštní nutkání ochraňovat tě." vysoukal ze sebe Harry nakonec.
An se na něj jen lehce usmála. "Asi už půjdu spát." sklopila pohled.
"Jasně." Harry to pochopil jako, že by už měl vyklidit pole a jít si po svém. V duchu se proklínal za to že si radši něco nevymyslel.
"Nemusíš chodit." zašeptala k němu. "Moje postel je dost velká na to abychom se do ní vešli oba." posunula se ke kraji postele tak, že uvolnila jednu půlku.
Harry na chvilku zaváhal. "Jen doufám, že sebou přes noc moc neházíš." lehl si vedle ní.
"Snad ne." s úsměvem si položila hlavu na jeho teplý ovšem trochu tvrdý hrudník.
Harry ji s trochou ostychu objal. Nyní si v duchu děkoval za to že hrál famfrpál a díky tomu měl pevnou postavu. Neměl zase nějak moc svalů ale nebyl ani žádná vyhublina. Nechtěl si to připustit ale bylo krásné ji držet, mít ji u sebe.
"Tvoje srdce bije rychleji." poznamenala An ještě předtím než usnula.
Chlapec se spát ani nesnažil. Nedokázal odtrhnout oči od dívky co ležela vedle něho, bylo to pro něj jako sen. Ještě nikdy nic takového necítil. Snad by si myslel, že si s ním zahrává jen jeho mysl kdyby neviděl jak pravidelně oddechuje, necítil tlukot jejího srdce. Nechtěl aby tento okamžik někdy skončil.
Asi o dvě hodiny později začali do pokoje vnikat první sluneční paprsky. An pootevřela oči.
"Ještě spi." zašeptal něžně Harry a přitáhl si ji k sobě ještě blíže.
"Kolik je hodin?"
"Sedm."
An se uvelebila v jeho náručí. "Ty jsi nespal?"
"Ne."
"Proč? Je ti to nepohodlné." chtěla se zvednout aby měl prostor.
"Ne, zůstaň ležet. Není to tím."
"Čím tedy?" zase se na něm uvelebila.
"Nechci spát."
"Proč?"
"Nechce se mi o tom mluvit." zavrtěl se.
"Proč."
"Není jednoduché to vysvětlit."
"Proč?"
Harry se zasmál. "Znáš i jiné slovo?"
An se taky zasmála ale po chvili zvážněla. "Nemáme už moc času."
"Proč?" nechápal. Pak se usmál při pomyšlení jaké slovo použil.
"Myslím, že by pro nás bylo lepší kdyby nikdo nevěděl o…." nechala větu nedokončenou, věděla že to pochopí. "Nechtěla bych ublížit dalším lidem, Ginny."
Harry se zase vrátil do reality. Měla pravdu. Na druhou stranu se mu nechtělo odcházet.
"Bude ještě spousta času." zvedla se aby mu umožnila vstát.
"Třeba dneska večer?" nadhodil.
"Třeba, když o tom tak přemýšlím ještě jsem neviděla tvůj pokoj."
"Tak to musíme napravit, ale otázky budu pokládat já."
"Nejsem moc zajímavá." upozornila.
"Uvidíme." zvedl se Harry z postele. "Tak zatím ahoj." co nejtišeji vyklouzl z pokoje.
An se s úsměvem položila zpátky do peřin. Věděla že by tohle neměla dělat, pro ni to bylo zakázané, příliš nebezpečné. Nesmí se zamilovat do kouzelníka, nesmí si k nim dělat žádné vazby. Vždyť odjede a už je možná nikdy neuvidí.
Harry sešel o patro níž. Celou cestu se blaženě usmíval. Už dlouho nebyl tak šťastný. Myslel na její zářivý úsměv, na zářivé krásné oči plné života, na její nemotornost. Všechno na té dívce mu připadalo tak kouzelné, nádherné. Věděl ale že by na ni neměl myslet. Co kdyby se mu náhodou dostal do hlavy Voldemort. Co by udělal? Nejspíš by ji zabil, pomalu. Jen proto aby ranil Harryho. Jen proto aby mu ublížil.
Potřásl hlavou aby tu myšlenku vyhnal z mysli.



"Jaké mi neseš zprávy?" zasyčel Pán zla na jednoho ze svých Smrtijedů. Konalo se shromáždění, jen těch nejvěrnějších.
"Můj Pane," poklonil se na důkaz pokory, "chystá se svatba, bude se konat v domě Weyzleiových, žení se jeden z nich. Bude tam spousta lidí z ministerstva. Nevěsta je Francie, takže předpokládám, že tam budou i kouzelníci z Francie. Nejspíš se bude účastnit i Potter."
"Výborně. Děláš mi radost Draco. Rozhodně větší než tvůj otec." mrskl opovržným pohledem po Lucousovi. "Ta svatba by mohla být skvělou příležitostí k tomu abychom jim ukázali co všechno umím. Snaž se sehnat seznam hostů." pověřil Draca.
Draco byl v jeho službách jen krátce ale za tu dobu si ho Voldemort velmi oblíbil.
Vyslechl všechny své služebníky a porozdával jim úkoly, jediný koho si nezavolal a nevyptával se ho byl Lucius. Toho si k sobě zavolal až po poradě, nechtěl aby byl snad někdo svědkem jejich rozhovoru.
"Co jsi zjistil?" vyzval ho.
Lucius se nepatrně ošil. " Narazil jsem na určitou stopu říkající, že by se snad mohla odstěhovat do Francie. Ještě jsem ale neměl možnost to prověřit."
"Jsem rád že děláš pokroky." pokýval Voldemort hlavou. "Co tvoje žena?" změnil náhle téma.
"Nevím co myslíte můj pane." znejistěl Lucius.
"Neví náhodou něco, s mojí dcerou byli dost dobré kamarádky pokud si dobře pamatuji."
"To ano, ale od chvíle co od nás odešla se jí neozvala."
"Myslím, že by bylo vhodné zapojit do toho i Narcisu, ať ti pomůže hledat." navrhl.
"Jak si přejete." poklonil se světlovlasý muž.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama