4. Zdání klame

8. července 2009 v 17:29 | Aironella |  Tajemství nesmrtelných

Po škole jsem jak jsem slíbila čekala u parkoviště na Tobiho. Už byl u pana Samuelse víc jak půl hodiny a já měla být za deset minut v baletním studiu. I přes to, že bylo naše městečko malé tak bych to tam pěšky nejspíše nestihla, škola stála na samém okraji města a než bych se dostala kam potřebuji tak by to bylo dvacet minut. Možná patnáct když bych utíkala.
Už jsem to předem vzdala. Poraženecky jsem se posadila na lavičku a čekala. Na druhou stranu mi to nějak nevadilo. Pár minut sem, pár minut tam. Mnohem horší bude vysvětlování mojí učitelce. Je strašně přísná. Jakmile nepříjdeme včas už volá rodičům kde jsme.
"Na co tady čekáš?" stoupl si přede mě kluk s dokonalou postavou manekýna.
"Na Tobiho. Nějak se zaseknul." povzdychla jsem si.
"Aha. Tak nechceš odvézt. Klidně tě hodím domů. Cestou bys mi aspoň mohla ukázat město." usmál se nejkouzelněji jak jen mohl. Musela jsem několikrát zamrkat abych se nějak dostala z toho tranzu a mohla mu odpovědět.
"Slíbila jsem že tu na něj počkám. Navíc bych ti toho moc neukázala. Musím do kroužku." smutně jsem se usmála.
"No tak to by jsi spíš měla přijmout moji nabídku abys ho stihla. A jemu můžeš napsat smsku."
Na jednu stranu jse mi chtělo s ním jet. Nechtěla jsem poslouchat řeči mojí učitelky. Jenže už bych tam nejspíš i tak přijela pozdě.
"Já…" všechno v hlavě mi šrotovalo. Jenže stačil jediný jeho naléhavý pohled a já se mu poddala. "…tak dobře." zvedla jsem se a šla s ním k jeho autu.
Cestou jsme narazila na mého bratra s ještě několika, asi pěti kluky. Stáli u Mattova auta.
"En." oslovil mě bratr což mě dokonale vyvedlo z míry. Většinou když jsou tam jeho kamarádi tak si se mnou nepovídá.
"No?" váhavě jsem se na něj otočila. Zachary si stoupl vedle mě. Jeho oči už nebyli tak laskavé jako před chvílí ale studené. Jakoby bez života.
"Myslel jsem, že tě odveze Tobias, jako vždycky."
"Něco ho zdrželo a já pospíchám tak se Zachary nabídl, že mě odveze."
"Tak to je od něho velmi milé." oddělil se od kamarádů a popošel k nám. Stál přímo naproti mně. "Ale nebudeme ,ho zatěžovat. Já tě odvezu." tvářil se stejně chladně jako můj společník. Jeho slova mi stále nějak nedocházela. Choval se úplne jinak než v jiné dny.
"Mě tím nijak nezatěžuje. Rád ji odvezu sám." odporoval mu Zachary.
"Potřebuji s tebou mluvit o něčem vážném En." zabodl do mě svůj pohled.
"Fajn." přikývla jsem. "Moc ti děkuju za nabídku ale pojedu s Mattem." omluvně jsem se usmála k Zacharymu.
"Jak chceš." pokrčil rameny, teď už s uvolněnějším obličejem. "Tak zítra." šel ke svému autu.
S Mattem jsem šla k jeho autu. Kluci co kolem něho stáli se rozešli k dvou autům co stáli na každé straně a posedali si do nich.
"Měla by jsi se od něho držet dál." vyjížděl z parkoviště. Celou dobu se díval na mě místo na cestu.
"Mohl by jsi se prosím dívat před sebe?" napomenula jsem ho nervózně. Nechtěla jsem skončit někde v příkopě.
"Uděláš to pro mě?" díval se na silnici před sebou.
"Co?"
"Budeš se mu i jeho rodině co nejvíc vyhýbat?"
"Proč? Zdají se mi jako celkem milí, nevy-"
"Zdání někdy klame. Věř mi. Bude pro tebe bezpečnější když se od nich budeš držet dál." stál si na svém.
Zamračeně jsem se dívala na cestu před sebou. Ve zpětném zrcátku jsem si všimla že hned za námi jedou auta s jeho kamarády. "Já tě nechápu."
"En víš že tě mám rád i když nejsme zrovna ukázkovým příkladem sourozenců. Jsi moje mladší sestra a já jako tvůj starší bratr trpím ochranářskými komplexi vůči tobě. Nebudou tu dlouho. Za chvíli zase odjedou." nervózně se po mě ohlédl.
"Co o nich víš? Proč by měli za chvíli zase odcházet" pojala jsem podezření, že se děje něco o čem já nevím. Muselo se mezi nimi něco stát. proč by se po sobě jinak tak dívali.
"Pusť to z hlavy En, jen se od nich prostě drž dál." zastavil před baletním studiem v centru městečka. Díval se na silnici před sebe což znamenalo, že se se mnou už o ničem nebude bavit ani kdybych to z něho chtěla tahat.
Vystoupila jsem a pomale se vydala do schodů. Budova byla dvojpatrová. V přízemí byl kulturní sál a v patře se rozkládala velká tělocvična obklopená zrcadli a vedle ní malá šatna na převlékání. Ani už jsem se nesnažila spěchat, i když můj bratr jezdil šílene rychle, prostě jsem přijela pozdě.
V šatne už nikdo nebyl, z tělocvičny se linul zvuk pomalé líbezné hudby. Převlékla jsem se do kraťasů a tílka. Ještě jsem napsala mamce smsku. AHOJ MAMI, PŘIŠLA JSEM TROCHU POZDĚJI DO BALETU TAK SE NEDIV KDYBY TI VOLALA UČITELKA. Zaklapla jsem mobil a vydala se vstříc osudu.
Když jsem vešla do sálku čekalo mě překvapení. Moje spolutanečnice se nerozcvičovali u tyčí jak jsem čekala ale seděli v kroužku, měli zavřené oči a drželi za ruku jedna druhou jak seděli vedle sebe. Zarazila jsem se v půli pohybu. Přes hudbu co byla puštěna by mě neměli slyšet nicméně mladá žena jíž jsem doposud neznala otevřela oči a hbitě vyskočila.
Její pohyby byli tak zvláštní a elegantní, pískové vlasy jí v chůzi poskakovali v prstencích kolem obličeje.
"Vítám tě, předpokládám, že jsi Enie viď?" mile se usmála. Dívala jsem se jí zpříma do očí takže byla tak stejně vysoká jako já.
"Ano, Enie Deantová." představila jsem se.
"Moc mě těší Enie, já jsem Evelin Chaceová." podala mi ruku.
Konečně mi svitlo, je to Zacharyho máma. Říkal přeci, že se nechala zaměstnat tady. "Och ano, jistě. Znám ze školy vašeho syna."
"No, moc se omlouvám jestli si k tobě něco dovoloval. Derek je moc po svém otci, snaž-"
"Ale já nemyslím Dereka, toho vůbec neznám." přerušila jsem ji.
"Zachary?" povytáhla nevěřícně obočí.
"Říkal, že jste prý byla výborná tanečnice."
"Nesmíš mu všechno věřit." uvolnila se. "Pojď." chytla mě kolem ramen a odvedla ke kroužku. "Meditace." zašeptala. Obě jsme si sedli, zavřeli oči a jak řekla meditovali.

"Ahoj" zakřičela jsem když jsem přišla domů. Z kuchyně jsem slyšela rádio. Máma nejspíš vařila večeři. Položila jsem si batoh na botník, vyzula boty a šla za ní. "Ahoj"
"Já to dodělám, běž si na chvilku odpočnout." vzala jsem jí z rukou nůž. Vypadala hodně unaveně. Ani se jí nedivím když se celý den musí starat o mého malého brášku a k tomu ještě o domácnost. Vděčně se na mě usmála a posadila se na sedačku v hale. Netrvalo to ani minutu a už byla tuhá. Usnula.
Dokrájela jsem zeleninu do salátu a šla jí zakrýt dekou. Vedle gauče ležel v postýlce Tyler. Podle toho jak se převaloval jsem uhodla, že se každou chvíli probudí. Taky že ano, otevřel svoje po mámě hnědé oči.
"Šššt." vzala jsem si ho do náruče. Nechtěla jsem aby náhodou nezačal plakat a neprobudil mámu. Vzala jsem si ho s sebou do kuchyně. "Uvaříme spolu něco dobrýho co říkáš." položila jsem ho do kolíbky kterou sem máma dala právě pro případy když bude vařit a Tyler bude vzhůru. Zakolíbala jsem s ním abych ho uklidnila. Tohle dítě se totiž nerado vzdávalo lidské náruče. Strašně rádo se chovalo a jakmile jste ho položili a přestali se mu věnovat začal se dost hlasitě projevovat.
"Ahoj." přišel domů Matt. Vždycky dorazil na večeři po níž se zase někde zdechnul. Jídlo už jsem měla hotové a tak jsem ho mu a sobě nachystala. "Mámu necháme spát, potřebuje to." vysvětlila jsem na nevyřčenou otázku.
Jedli jsme celou dobu v klidu. O ničem jako byli naši sousedi se nezmiňoval. Zajímalo by mě jestli se jeho varování týká jen některých Chaceových nebo všech. Ví vůbec o tom že mě jeden člen jejich rodiny učí? Hádala jsem že nejspíš jen některých členů. Co by si asi tak mohl udělat s rodiči Zacharyho. Nedokázala jsem si Evelin představit jak se s někým hádá.
Typovala bych to tak ne to, že příjezdem nových krásných chlapců do školy utrpěla Mattova sebedůvěra. Možná že jim dokonce nabídl členství v tom jejich klubu neodolatelných a oni odmítli. Možná se jich prostě jen bojí jako konkurence.
Co ovšem ale potom znamenala poznámka že stejně brzy odjedou. To je chce nějak vystrnadit? To by snad neudělal. Není schopný někomu vyhrožovat, i když co já vím. Zas tak dobře ho neznám.
Po tom co dojedl jsem sklidila nádobí a umyla ho. Hodiny ukazovali, že je právě tak akorát čas na Tyllerovo vykoupání a nakrmení předtím než půjde spát.
Tyller vodu miloval. Koupala jsem ho trošku déle než bylo nutné aby se pořádně vydováděla potom aspoň dříve usnul.
Máma se probudila po tom co jsem uložila brášku. Poslala jsem ji aby šla do postele. Stejně by zase za chvíli někde usla. Poklidila jsem ještě dům a sama se šla osprchovat.
Táta se vrátil někdy pozdě večer. Slyšela jsem ho ještě přijít když jsem usínala. Bratr netuším kdy se vrátil. Je dost možné že byl celý večer někde venku.


Stála jsem v lese. Kolem byla dost hustá mlha. Vzduch byl vlhký a těžký. Nohy s mi bořili do bláta na zemi. Opatrně jsem našlapovala. Nechtěla jsem zakopnout o nějaký z kořenů na zemi. Šla jsem stále hlouběji do lesa a tím se mlha kolem mě ztrácela. Nechápala jsem kam to jdu. Jednala jsem naprosto bezmyšlenkovitě a impulsivně.
Zahlédla jsem svého bratra. Pokojně seděl opíral o strom až do chvíle kdy mě uviděl. Oči mu zčernali. "Varoval jsem tě, prosil. Chtěl jsem tě zachránit, ještě si mohla mít naději na normální život" v očích se mu na moment zaleskly slzy než mu zkameněl obličej do nelítostné masky. "Neposlechla jsi. Nikdy neposloucháš. Máma s tátou udělali chybu, že tě adoptovali. Jsi prokletá."
"Co?" nechápala jsem. Proč je jen tak krutý. Nic jsem mu neudělala. Do očí se mi nahrnuly slzy. Hlava se mi motala. Nechtěla jsem už poslouchat co mi řekne. Musela jsem pryč. Klopýtavě jsem couvala s pohledem upřeným na Mattovi černé vzteklé oči. Neměl v nich žádné bělmo. Byli čistě černé.
Zády jsem do něčeho narazila. Myslela jsem si, že je to strom ale to jsem se mýlila. Byl to jeden z bratrových kamarádů. Tyčil se na de mnou a pozoroval mě snad ještě horším pohledem.
"Neposlechla jsi a proto musíš zemřít."
"Zemřít?" nechápala jsem. Proč mě jen chtějí zabít. Podívala jsem se zpátky na bratra. Už se neopíral o strom. Stál kousek ode mě. Rozhlédla jsem se. Dýchalo se mi snad ještě hůř než předtím. Zrak se mi mlžil slanou vodou řinoucích se mí v potůčcích po tvářích. Uvědomovala jsem si co mi chtějí udělat a bála se. Bála smrti. Co bude pak? Prostě jen tak přestanu existovat?
"Je mi to líto Enie." zašeptal někdo napravo ode mě. Byl to taky Mattův kamarád. Pohledný. Jak jinak. Na něm jediném bylo vidět, že nechce udělat to co musí.
"Proč Miku?" nevím kde jsem přišla na to jméno. Prostě jsem ho tak oslovila ani nevím proč. Neznala jsem ho. Jen jsem ho párkrát viděla ve škole a pochybuji že on by si mě jen všimnul.
"Sama víš. My jen plníme svůj úkol potrestat tě." nevím kdo to řekl. Který z nich. Najednou stáli kolem mě v kruhu. Bylo jich sedm, neměla jsem šanci utéct. Ani jsem se o to nechtěla pokoušet.
Zavřela jsem oči a čekala na smrt. Přišla. Něco velmi ostrého a studeného se mi zabodlo do břicha. Byla to nesnesitelná bolest.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama