5. Vaření

11. července 2009 v 15:31 | Aironella |  Im onia paratus

An po Harryho odchodě už nedokázala usnout. Jen se převalovala v posteli a přemýšlela.
Jak se k ní budou chovat ostatní po tom co se včera stalo, a co Fred? Jak se má zachovat až se setkají? Měla by se mu raději vyhýbat aby ho nedráždila? Jak se má chovat až se zase uvidí s Harrym? Bude dělat jako že nic?
Všechno bylo najednou tak složité. Zhluboka si povzdechla. Bylo nejspíš na čase vstát. Okamžitě zamířila do koupelny, protože najednou pocítila nutkání být prostě krásná až vyjde z pokoje. Měla ještě čas než se zbytek domu probudí, většinou všichni vstávali tak o osmi.
Nejdříve se vysprchovala, vlasy si pečlivě vyfénovala a narovnala. Na sebe si oblékla lehké letní tmavohnědé šaty se zlatýmí aplikacemi na ramínka pod prsy stažení zlatavým páskem (oblečení 3). Nohu už měla v naprostém pořátku a tak si obula pantofle na vysokém podpatku se zlatou květinou. Rty si lehce přetřela bezbarvým leskem a řasy černou řasenkou.
Když skončila se vším tím zkrášlováním hodiny ukazovaly půl deváté. Vydala se dolů do kuchyně. Všichni obyvatelé domu tam už byli.
Tonksová s Hermionou něco připravovali na kuchyňské lince. Sirius si spolu s Remusem četl noviny. Freu seděla u stolu a probírala se nějakými papíry. Harry seděl naproti ní a jen se bezcílně díval někam do zdi.
"Ahoj An, tak jakpak ses nám vyspala?" zeptala se Freu aniž by zvedla hlavu. Všichni ostatní se na chvilku odtrhli od své činnosti a An pozdravili, pak se zase dál věnovali tomu co dělali až na Harryho. Ten nespustil z An oči. A ani nemusel. Všichni byli zaneprázdnění na to aby si všimli toho jak se na sebe ti dva usmáli.
Harry sváděl se svým tělem vnitřní boj, ona vypadala tak nádherně, vlasy se jí leskly jako nikdy. Stačilo jen natáhnout ruku a dotknout se její světlounké pokožky.
"Vyspala jsem se velmi dobře." odpověděla konečně na otázku Freu.
"Tak to je dobře. Dneska toho máme spoustu na práci." povzdychla si s hlavou stále zabořenou do papírů.
"Chcete s něčím pomoct?" šla An k Tonkové a Hermioně. Obě stále pobíhali okolo a něco připravovali.
Tonksová se na ni s úsměvem otočila "Jestli chceš tak by jsi mohla nakrájet papriku." přisunula k ní prkýnko se zeleninou a nožem. "Jestli ovšem nechceš tak nemusíš."
An se jen usmála, moc dobře věděla proč to řekla. An nevypadala zrovna jako tip co se někdy pokoušel vařit nebo něco jen krájet. "Já to udělám ráda." vzala si do jedné ruky nůž a do druhé zelenou papriku. Zkušeně si papriku přidržela a několika rychlými pohyby ji nakrájela na souměrné dílky.
"No páni." vydechla Tonksová v údivu.
"Kde ses to naučila?" zeptala se Hermiona.
"Ještě na základce jsem chodila do kurzu vaření." pokrčila An rameny jako by to byla snad pro každého samozřejmost. Samozřejmě kromě kouzelníků.
"Takže vaříš ráda?"
"Hmmm, no spíš jak kdy a jak co. Spíš ráda peču dorty a koláče." vzala si další zeleninu a začala krájet.
"Nechtěla by jsi mě něco naučit." zazářili Tonksové v očích jiskřičky.
"Co bych tě měla naučit?" nechápala An.
"Něco upéct, třeba nějaký jednoduchý koláč. Víš já jsem se nikdy neučila péct a chtěla bych to umět. Nemám ale čas abych chodila na nějaké hodiny. No ale když tu jsi ty. Co kdyby jsi třeba dneska večer zůstala se mnou déle vzhůru a něco jednoduššího by jsme upekli." navrhla.
"No.." An nevěděla jak má odpovědět. Co znamenalo trošku déle vzhůru. Mohlo to být tak dlouho, že by potom už s Harrym neměli moc času spolu? Koutkem oka viděla jak se Harry na židli napřímil. Nejspíš uvažoval nad tím stejným.
"Jestli nechceš tak-"
"Ne, ráda ti s tím pomůžu, jen nevím co by jsi tak chtěla péct a taky by jsme na to museli sehnat suroviny."
"Já všechno co potřebuješ nakoupím, jen mi dej seznam." zazářila Tonksová.
"No tak dobře, a co? Jednodušší je třeba tvarohový dort, můžeme taky udělat čokoládové nebo vanilkové řezy. Nebo víš snad o něčem co by jsi chtěla?" vysypala nakrájenou zeleninu do připravené misky.
"Je mi to jedno, co třeba ty čokoládové řezy?"
"Tak já ti napíšu seznam toho co budeme potřebovat." usmála se nad tím nadšením co jí bylo vidět na očích.
Po snídani napsala An seznam surovin pro Tonkovou a hned potom se měli vydat s Freu do svatebního salonu.
"Jdu si pro kabelku." vstala An od stolu a zamířila do svého pokoje. Když se vracela i s taškou na schodech na ni čekal Harry.
"Dneska jsi nádherná." zašeptal.
"Děkuji."
"Proč jsi souhlasila?"
"Tonksová měla radost, nechtěla jsem ji zklamat." lehce se usmála.
"Ale teď jsem zklamaný já."
"Noc je dlouhá. Určitě zbude i nějaká ta chvilka pro tebe."
"Mě jen chvilka nestačí." zakroutil Harry hlavou. Nedokázal si vysvětlit to co se s ním v posledních dnech dělo. Najednou ho každá chvíle kdy ji neměl v blízkosti spalovala. Když ji neviděl myslel jen na ni, přemýšlel nad tím co dělá, jestli je v bezpečí. Když ji měl u sebe chtěl ji obejmout a pevně držet. Nechtěl ji nikdy pustit, nikdy nechat odejít.
"Máme před sebou ještě spoustu nocí." naposledy se na Harryho usmála než sešla dolů za Freu. V hlavě i přesto měla obraz Harryho tváře, tolik toužila s ním zůstat, trávit s ním celé dny. Těchhle svých myšlenek se ale děsila, měla strach z toho co ji bude čekat až odjede a Harry nepojede s ní. Už ho nikdy neuvidí. Děsilo ji to.
"Chtěl si se mnou mluvit Luciusi?" pohledné žena si sedla na křeslo naproti svému manželovi.
"Ano drahá.." otočil se aby se ujistil, že nikdo není v jejich blízkosti.
Draco chtěl právě sejít ze schodů, když ovšem viděl svého otce jak se obezřetně ohlíží jestli je někdo další v místnosti rychle zacouval za stěnu aby si mohl vyslechnout rozhovor svých rodičů.
"Jistě si pamatuješ na Ariadnu."pokračoval Lucius. Narcisa jen přikývla. "Náš Pán mě pověřil úkolem."
"Máš mu ji najít." doplnila za něj. Bylo jí to jasné. Ještě předtím než Ariadna před lety odešla hovořili spolu o tom. Svěřila se jí s úmyslem odejít a taky jí řekla proč chce odejít. Tehdy si o ní myslela, že je to blázen. Nevěřila tomu, že by se Pán zla mohl vrátit. Nyní ale byla ráda že tenkrát odešla. Kdyby tu zůstala kdoví jaký by jí nachystal osud.
"Ano mám ji najít. Ji a její dceru." upřesnil to.
"To si chce zotročit i to dítě?" vyděsila se při vzpomínce na tu malou holčičku se světlími vlásky. Milovala ji jako vlastní dceru.
"Ne tu nepotřebuje." odvětil jen tak jakoby nic.
"Jak to myslíš? On ji chce zabít?" zděsila se nad tou myšlenkou.
Draco nehoře za stěnou ještě víc napnul uši. Moc dobře si na Violet vzpomínal. (Malfoyovi jí říkali jejím prostředním jménem, protože jméno Siriana se jim nezdálo moc dobré, Siriuse neměli rádi.)
Pamatoval si jak si hráli. Byla to jeho první dětská láska. Mockrát si jako malý plánovali svatbu. Violet si vždycky představovala jaké krásné budou její šaty. A potom najednou zmizela. Mockrát se ptal kde je, co se s ní stalo. Máma mu vždycky odpovídala slovy: "Jednou se spolu zase setkáte."
Ale kdy, říkal si Draco. Nyní nemohl uvěřit tomu co slyšel. Jeho otec ji chce nechat zabít.
"Jak jen jsi se mohl k něčemu takovému propůjčit?" vřeštěla Narcisa.
"Narciso uklidni se. Ani mě to není zrovna příjemné ale nemám na vybranou. Pán chce abych se tě zeptal jestli o ní něco nevíš."
"Nevím." odsekla.
Draco se co nejrychleji přesunul jinam. Nechtěl aby ho tam někdo nachytal. V pokoji vytáhl z pod postele krabici. V ní měl spoustu vzpomínek. Už dlouho ji nedržel v rukou. Začal z ní vytahovat spoustu fotek a prohlížet si je. Na všech byla Violet, někdy s Dracem, někdy s mámou a nebo jinými.
Věděl, že ji musí najít dřív než jeho otec. Nemůže ho nechat aby ji poslal na popravu.
An s Freu vybírali celé dopoledne jídlo na svatbu a zbytek dne ubrusy a prostírání s nádobím. Výběr byl opravdu veliký a tak bylo těžké si vybrat. An byla nejvíc zaujatá ubrusy s hýbajícími se motivy. Bylo to pro ni něco nové a krásného. Nejvíce se jí líbil béžový ubrus s vyšívanými růžovými motýlky poletujícími okolo sebe.
Freu tím tak nadšená nebyla, připadalo jí to jako obyčejný ubrus.
Nakonec se dohodli, že výběr budou soustředit hlavně na všechny buď bílé nebo s modrou barvou, protože talíře měli modré okraje a květiny vybrané jako dekorace se také soustředily do modré barvy.
Na večeři se vrátili do domu. U ní byla také většina Billovi rodiny až na Freda.
"Oh, drahoušku." začala Molly okamžitě jak An viděla. "Je mi to tak líto, to co se včera stalo se nedá omluvit. Ani nevíš jak je mi-"
"Molly, nedělejte si s tím starosti. Kromě toho měla bych se omlouvat spíše já. Vždyť to Fred je ten co to schytal nejvíc." zatvářila se omluvně.
"Och." přidušeně vydechla a potom se rozvzlykala.
"Co?" nechápala An. Vždyť neudělala nic aby měla proč brečet. "Udělala jsem něco špatně?" rozhlédla se po ostatních v místnosti.
"Ne, ne drahoušku." vysoukala ze sebe Molly. "Jen ty jsi tak hodná." zase propukla v pláč.
An se usmála. "Kvůli tomu nemusíte plakat."
"Máma má pravdu, ty jsi ten nejsrdečnější člověk kterého jsem potkal." přidal se Bill s úsměvem.
"Tak to moc děkuji ale radši už změníme téma nebo se ještě začnu červenat."
"Aspoň už by jsi nebyla tak bledá, někdy by jsi vážně měla jít ven na slunce." škodolibě poznamenala Ginny.
"Dneska si se nevyspala zrovna do růžova co sestřičko." hodil po ní pohledem Ron.
Ginny se jen zašklebila a chytla Harryho za ruku. "Nechtěl by ses jít projít?" zašeptala k němu.
Harry ji zrovna ale vůbec nevnímal. Díval se na An. Ta mu pohled oplácela jen chvilku, protože pak si všimla pohledu Ginny a tak se radši obrátila jiným směrem.
"Tak co?" trhla rukou Harrymu tak že jí konečně věnoval svou pozornost. Všichni ostatní o něčem diskutovali takže si nikdo nevšímal mladého páru.
"Co?" vzpamatoval se konečně.
"Ptala jsem se jestli se nepůjdeme někam projít?"
"Ne, nějak se mi nechce." vysmekl si ruku z její a zapojil se do hovoru co ho vedli ostatní.
An poslouchala o čem se baví. Mluvili o nějaké poradě co se měla konat. Když jí začel zvonit mobil v kabelce, nejdříve se vylekala a úlekem nadskočila, tím vylekala i nejbližší okruh lidí kolem sebe. "Promiňte." rychle vyšla z místnosti aby slyšela toho kdo jí volá.
(hovor probíhal ve francouzštině)
"Ano?" zvedla mobil.
"Ahoj zlato, tak jak se tam máš? Jsou na tebe všichni hodní?" ozval se hlas její matky.
"Mami!!" vypískla nadšeně.
"Tak povídej." vybídla ji.
"Je to tady pěkné, všichni jsou na mě moc milí."
"Vážně? A jsi v pořádku?"
An moc dobře věděla kam tím její matka míří. "Neboj mami nikdo nemá ani tušení o mých nadpřirozených schopnostech." nebála se to říct. Kdyby ji někdo poslouchal stejně by jí nerozuměli, až na Freu ale ta byla ve společnosti svého snoubence.
"To je dobře. Musíš si dávat pozor aby ses neprozradila. Byla by jsi potom v nebezpečí."
"Já vím. Dávám si pozor." povzdechla si An.
"A co Londýn? Jak se ti líbí?" změnila Ariadna téma.
Teprve teď si uvědomila, že vlastně jediné co tady viděla bylo svatební studio a Příčná ulice. "Abych řekla pravdu moc z jsem toho ještě neviděla. Freu mě zaměstnává přípravami na svatbu."
"Ještě jsem se ani nezeptala jak se má nevěsta."
"Výborně, strašně se těší."
"Tak to jsem ráda. Já už budu muset jít tak na sebe dávej hlavně pozor."
"Neboj mami, vždyť mě znáš. Ahoj." zavěsila telefon. Pak se vrátila zpátky do kuchyně.
Po večeři si ještě chvilku v kuchyni všichni povídali. Jakmile se začali rozcházet asi tak někdy okolo desáté večer děvčata se pustili do pečení. K Tonkové a An se přidala ještě Hermiona. Spíše než pekli se bavili. Po chvilce odněkud Tonksová vytáhla láhev nějakého vína. Jedna sklenička následovala druhou a pak už to přestali i počítat. Když dopili víno vzali si rum co měli koupený do krému. Na pečení dočista zapomněli.
"Achjo, vůbec nevím co mám dělat abych Remuse konečně dokopala k tomu aby si mě vzal." kopla do sebe štamprdle rumu.
"Však on tě určitě už brzy o ruku požádá." utěšovala ji An. Ze všech tří byla asi nejmíň opilá.
"To já s Ronem mám taky problémy. Mám ho ráda a hodně ale on je v některých chvílích naprosto nesnesitelný." kroutila hlavou zatímco dolévala do skleniček alkohol. Docela jí trvalo než všechny skleničky dokázala naplnit. " Někdy je na mě až moc upnutý."
"Tak na zdraví." pozvedly všechny tři svoje skleničky.
Jakmile je vyprázdnili začala je Hermiona opět doplňovat.
"Jak to děláš?" zamžourala Tonksová na An.
"Co?" nechápala, ani se jí nechtělo přemýšlet. Vynakládala už tak dost úsilí aby rovně seděla.
"Jsi zvláštní. Dokážeš člověka uklidnit jen svou přítomností, jsi elegantní a tak zajímavě krásná." podepřela si hlavu rukou.
"Řeknu vám tajemství, ale nesmíte ho nikomu říct." mrkla celá rozveselená k osobám co seděli před ní. "Jsem kouzelník." zahyhňala se.
"Neboj, já jsem jako hrob." zasmála se Tonksová. Hermiona nijak nereagovala, ležela s hlavou na stole a nejspíš už spala.
Chvilku po Hermioně usla i An. Tonksová byla už taky unavená a tak se rozhodla, že by měla jít do pokoje. Zvedla se ze židle ale nohy se jí zamotaly a ona hned při prvním kroku spadla. Nic si z toho ovšem nedělala. Podlaha jí připadala stejně pohodlná jako postel a tak i ona okamžitě usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama