6. Co jsou zač?

8. července 2009 v 17:34 | Aironella |  Tajemství nesmrtelných


Celý den jsem nikoho z Chaceových už neviděla. Jen párkrát jsem měla dojem, že jsem je zahlédla na chodbě ale okamžitě zmizeli. Na to varování co mi dal Matt jsem skoro zapomněla. Nebrala jsem ho příliš vážně. Svůj sen? Ten už se mi pomale vytrácel z paměti. Jen další možnost mojí smrti kde mě zabije můj bratr s kamarády. Vím. Každému se o tom nezdá. Jsem asi nějaká divná.
Naopak jsem měl pocit, že se kolem mě nějak často objevovali právě jeho kamarádi. Na chodbě jsem je ve svojí blízkosti zahlédla daleko častěji než kdy jindy. Možná to byla ale jen schoda náhod. už začínám být vážně paranoidní.
Po škole jsme jeli s Tobim ke mně domů. Teresa si našla nového kluka takže s námi nejela. Nebyla jsem ale moc ráda, že jela s tím svým novým. Jmenoval se Clim. Už jen to jméno by mě odradilo. Byl hezký, samozřejmě. Taky patřil do Mattovi partičky. Ale já nevím, sama bych se s ním bála někam jít. Natož aby mě vezl domů. Být s ním sama v autě, napospas osudu. Jenže Teresa má prostě svoji hlavu a vymluvit si to nenechala.
"Co chce tvůj táta řešit?" zeptal se mě Tobi. Vystoupili jsme z auta před naším domem. Nenápadně jsem se podívala k sousedům. Na jejich příjezdové cestě stálo auto v němž jsem poznala to Zacharyho. Jinak nebyl ani náznak života v tom domě.
"Ahoj." přivítala nás máma. To že jsme se dali s Tobim dohromady ji nesmírně potěšilo. Vlastně všechny to potěšilo. Táta byl šťastný že já jsem šťastná a Matt měl Tobiho rád. Kdysi se dost kamarádili když jsme byli malý. On sám mi ho pár posledních let dohazoval a předváděl mi jeho kvality. Prostě jsem byla celý život vychovávána pro něho tak proč se s ním nedát konečně dohromady. Nebyl důvod to oddalovat. "Jděte do obýváku, táta s Mattem už tam jsou."
Sedli jsme si vedle sebe na pohovku. Myslím, že nám ji schválně nechali volnou. Máma nám donesla nějakou šťávu na pití a táta začal s tím co nám chtěl říct.
"Takže, každý rok jezdíme pravidelně o prázdninách na rodinnou dovolenou. Tenhle rok to už ale nepůjde. Nepojedeme všichni. Já mám moc práce a Matt mi s něčím bude přes prázdniny pomáhat. Takže pojedeš jen ty," podíval se na mě, "s Nicolsnnovými. Maminka totiž kvůli Tylerovi nemůže nikam jezdit. Prostě se nám to tento rok nějak moc zkomplikovalo. Ale příští rok si to vynahradíme." snažil se mě uklidnit.
S Nicolsnovými jet mi nevadilo. Měla jsem je ráda. Byla to moje druhá rodina. Jenže nechtělo se mi jet když ostatní zůstávají. "To je dobré. Nemusím jet. Ráda pomůžu mámě." zavrtěla jsem hlavou.
"Ne zlatíčko. Myslím, že si to zasloužíš. Trochu si od nás odpočnout." zavrhla moji nabídku máma.
"Bude to super." zašeptal mi do ucha Tobi. Dokázala jsem si živě představit na co tak asi myslí.
"Všechno už je zařízené. Jsme domluveni." zakončil rodinnou poradu táta. Vypadalo to jakoby někam spěchal. Matt odešel chvilku po něm. S Tobim jsme se přesunuli do mého pokoje.
"Co přesně by ses chtěl naučit?" zeptala jsem se ho a sahala pro učebnici dějepisu ležící na stole.
"Nějak nemám studijní náladu." stáhl si mě na sebe na postel na níž si sedl jakmile přišel a převalil se na mě. Moje postel byla dost velká. Nehrozila možnost že bychom mohli spadnout.
"Jsme tu abys se něco naučil do dějepisu. Zítra máš být zkoušený." upozornila jsem ho.
"Enie." zaskučel a přitiskl své rty na mé. Neprotestovala jsem. Líbali jsme se čím dál vášnivěji až to překročilo určité hranice jež jsem rozhodně překráčet chtěla.
Jeho vtíravá ruka mi vjela pod tričko a blížila se k mým prsům. "Může někdo přijít." zašeptala jsem. Jeho dotyky mi rozhodně nebyli lhostejné. Měla jsem ho opravdu ráda a dokázala jsem si představit, že to s ním prožije svoje poprvé ale rozhodně né takto. V domě kde je máma a může kdykoliv přijít a nachytat nás.
"Zamčel jsem." špitl mi u ucha ještě než se rty přitiskla na můj krk. Vzdychla jsem. Bylo to tak krásné. V břiše mi začala poletovat snad stovka motýlů, moje vzrušení narůstalo.
Sundal mi tričko a hladovýma rukama klouzal po záhybech mého těla. Už jsem se mu nedokázala vzpírat. Chtěla jsem to stejně jako on a nejspíš by k to mu i došlo jenomže, to bych nesměla mít věčně uplakaného bratříčka. Domem se ozval jeho pláč, jež mě vrátil do reality.
"Ne, dost." vyvlékla jsem se z pod Robino a rychle si oblékla tričko. Vypadal zklamaně. "Promiň ale já nemůžu když vím, že je tady máma." zavrtěla jsem hlavou.
"Jo, jasně."přikývl a zvedl se.
Přemístili jsme se ke stolu a opravdu se začali učit do školy.

Tu noc se mi žádný sen nezdál. Spala jsem jako zabitá. Ráno jsem se probudila s dobrou náladou. Dokonce jsem si i přivstala abych se upravila a s výsledkem jsem byla vážně spokojená. Oblékla jsem si černé úzké rifle, smaragdový top a lodičky. Vlasy jsem si trochu navlnila. Místo do batohu jsem si hodila učebnice do černé kabelky která se mi k celku hodila daleko více.
Do školy jsem jela opět autobusem. Teresa jela do školy s tím svým novým objevem, Climem. Takže jsem musela jet sama. Nijak mi to ovšem nevadilo. Mohla jsem aspoň přemýšlet.
Ve škole jsem byla většinu času s Tobim, měl se mnou většinu hodin. Dneska byl krátký den. Mělajsem jen čtyři a hned po obědě jsem šla domů. Poslední byl dějepis kde jsem seděla se Zacharym.
"Ahoj." usmála jsem se na něj.
Vypadal jako by bojoval sám se sebou. Nakonec ze sebe vysoukal strohý pozdrav. Celou hodinu seděl bez pohnutí. Díval se všude jinam jen né na mě. Ruce měl zaťaté v pěst. Mnohokrát za hodinu si kousl do rtu. Jakoby už chtěl promluvit ale nakonec si to rozmyslel.
Se zazvoněním se zvedl a co nejrychleji vyběhl ze třídy. Nechápala jsem jeho odměřenost. Vždyť ten první den se choval tak jinak.
Robino čekala ještě jedna hodina. Na oběd jsem neměla chuť a tak jsem šla rovnou na autobus. Mířila jsem přes školní pozemky k bráně.
"Proč jsi mi to neřekla rovnou? Musela jsi ze mě dělat blbce." objevil se vedle mě Zachary.
"To už se se mnou bavíš?" stoupla jsem si naproti němu abych mu viděla do obličeje. "Všechno je v pohodě, pak se najednou něco stane a začneš mě naprosto ignorovat a ještě ti dělá problémy říct mi obyčejné ahoj?"
"Proč jsi se se mnou první den bavila když jsi moc dobře věděla co jsem zač? chtěla jsi ze mě vytahat nějaké informace aby pro vás bylo lehčí nás-"
"Co? O čem to mluvíš?" nechápala jsem. On si ze mě snad dělá srandu.
"Nedělej že nevíš. Nejsi takovej andílek jakého ze sebe před všema děláš." zavrčel mi vztekle do obličeje.
"Však ty taky nejsi takový za jakého tě všichni máme." oplatila jsem mu. Rozhodně si nenechám na sebe bezdůvodně ječet nějakého frajírka co si o sobě myslí že je neodolatelný.
"Ano, každý máme tajemství. Sama moc dobře víš, že?" mluvil už tišeji aby nás nikdo neslyšel ale přesto stále rozhněvaně a zraněně.
"Nevím o čem mluvíš." stála jsem si na svém. Souviselo to snad s tím tajemstvím?
"Nepovídej." střelil pohledem někam za mě. Otočila jsem se abych věděla na co se dívá. Nikoho zajímavého jsem tam ovšem nepostřehla, jen pár studentů procházejících kolem, a když jsem se podívala zpět už jsem viděla jen jeho záda jak odchází k parkovišti.
Jen jsem zavrtěla hlavou abych z hlavy vytřepala všechny myšlenky a šla jsem na parkoviště. Teresu dneska vezl domů opět Clim, takže jsem neměla žádnou společnost.
Autobusem nejelo zrovna moc lidí. Většinou měli všichni ještě školu. Zato zítra pojedou domů všicni brzo a to já zase budu ve škole dlouho. Nechápala jsem proč v pátek mám nejvíc hodin. Měl by to být nejkratší den. Jenže já jsem měla dnešek a tak nemůžu být doma brzo i zítra.
Mezi domovními dveřmi jsem se srazila s Mattem, zrovna někam odcházel. "Počkej." zastavila jsem ho ještě než stihl nastoupit do auta.
"Chci s tebou mluvit."
"Promiň, nemám teď čas."
"Matte, stůj. Chci vysvětlení. Rozumíš. Teď hned mi řekneš co jsou Chaceovi zač." udeřila jsem na něj nekompromisně. Nenechám ze sebe dělat blbce.
"Nechápu o čem to mluvíš." znervózněl. Poznala jsem to podle tónu jakým mluvil.
"Nelži! Já příjdu na to co se tady děje ať už mi to řekneš nebo ne."
"Nepleť se do toho. Je to pro tvoje dobro." zabouchl za sebou dveře a odjel.
Takže se přeci jen něco děje. Sám mi to řekl. Možná bych o nich mohla něco najít na internetu.
Máma nebyla doma. Jela s malým Tylerem nakupovat. Hádala jsem že se vrátí nejdřív tak za hodinu, což mi poskytovalo dostatečný čas.
Sedla jsem si k počítači u sebe v pokoji a zapla ho. Naštěstí jsem neměla moc starý model a nebyl zaplácaný blbostmi takže byl hned naběhlý a já zadala do vyhledávače jejich jméno. Nic mi to ovšem nenašlo. Jen nějaké odkazy podobné jménu co jsem zadala. Nebo jednu firmu jejíž název jsem nikdy neslyšela. Nic jiného. Měla jsem tušit že to nebude zrovna nejlehčí.
Ze zoufalosti jsem zmáčkla na odkaz firmy. Otevřela se mi stránka s deratizéry. "Otravují vás přebytečný hmyz tohoto světa. Neváhejte a objednejte si nás. Zbavíme svět všech pekelných stvoření."
Tak to je vážně lákavý slogan. Kdo pro pána tuhle stránku vymyslel. Na jejím zahlaví byl obrázek vlka, upíra a mezi nimi stálo něco co vypadalo jako člověk jen neměl bělmo. Jeho oči byli čistě černé. Na obě stvoření mířil meči a vypadalo to jako by je chtěl zabít. Pozadí stránky bylo černé a písmo s textem mělo nejspíš připomínat roztékající se krev.
"Zlato už jsem doma." zakřičela ze spodu máma. Vrátila se z nákupu. Okamžitě jsem se vydala za ní abych jí mohla pomoci vytahat potraviny z tašky. Pochybuji, že bych někde na internetu našla to co jsem hledala.
"Jak jsi se měla ve škole?" usmála se na mě. Nedokázala jsem jí ten úsměv neopětovat.
"Celkem to šlo." pokrčila jsem rameny a vytahovala jogurty do ledničky. Jeden z nich jsem si nechala položený venku abych si ho mohla vzít.
"Slyšela jsem, že máš nové spolužáky?"
"No, jo." připustila jsem. Pochybovala jsem ovšem, že by o nich už dávno nevěděla. "Jsou zvláštní."
"Vážně? Co je na nich tak zvláštního." v matčině hlase jsem jednoznačně vycítila nervozitu. Napovědělo mi to že jdu správným směrem a tak jsem pokračovala. "Ano, něco mi o sobě řekli."
"Co?"
"Víš o nich něco mami?"
"Já? Samozřejmě že ne. Ještě jsem je ani neviděla. Jen jsem jednoho z nich náhodou zahlédla ve městě ale jinak nic."
"Aha. Já myslela, že už je znáte déle, když se tak nemáte rádi." pokrčila jsem rameny.
"Jakpak jsi přišla na to, že je nemáme rádi. To je nesmysl zlatíčko." promluvila už trochu klidněji.
"Tak to je dobře." snědla jsem si jogurt. "Nemám jít s Tylerem na procházku?"
"To by jsi mohla. Já tu zatím trochu poklidím." souhlasila.
Já jsem s malým ráda chodívala ven. Nejraději jsem s ním jezdila po vyšlapaných lesních cestách, jelikož jsme tu neměli žádný park kam bychom mohli chodit. Zdejší lesy jsem měla vcelku ráda nebylo v nich takové horko jako jinde ve městě. I když v nich místy byla pára tak vzduch tam byl na většině místech krásně chladivý.
"Ale prosímtě nechoď nikam daleko a vezmi si sebou mobil abys případně mohla zavolat kdyby něco." požádala mě.
"Jo." souhlasila jsem i když nechápu kde se vzala ta její náhlá přílišná péče. Tolikrát jsem s ním šla ven nikdy mě tak nenapomínala.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 natalka natalka | E-mail | 29. ledna 2010 v 18:08 | Reagovat

musim rict ze te straaaaasne obdivuju z toho co jsem zatim cetla to vypada na super story...
ps:pdkud beres inspiraci???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama