6. Někdy je dobré mít tajemství

11. července 2009 v 15:31 | Aironella |  Im onia paratus

Harry celou noc čekal na An, když nepřišla do tří hodin ráno vzdal to a šel spát. Vcelku naspal asi jen tak dvě hodiny. Po zbytek doby se jen převaloval. Měl opět zlé sny ale po probuzení netušil co v nich bylo, jen věděl, že ho děsili.
Ráno se vydal nejprve do pokoje k An. Chtěl jen vědět jestli je v pořádku. Na cestě do schodů potkal Siriuse.
"Ahoj Harry, kam to jdeš?"
"No víš já jsem šel za tebou. Chtěl jsem s tebou o něčem mluvit." vysoukal ze sebe rychle.
"Aha, notak dobře. Pojď se mnou dolů mám strašném hlad. Můžeme to probrat u snídaně."
Harry jen pokýval hlavou, vděčný za to, že má aspoň nějaký čas aby vymyslel o čem si to vlastně chce se svým kmotrem promluvit.
"Cítíš to?" začichal Sirius, už byli jen kousek od kuchyně.
"Co?" nechápal.
"Rum." otevřel dveře od kuchyně a nestačil se divit jaký pohled se mu naskytl.
Hermiona napůl seděla a napůl ležela na stole, vlasy se jí slepily jak je namočila do alkoholu rozlitého na stole. Tonksová ležela na zemi. V jedné ruce svírala skleničku a v druhé prázdnou láhev. An ležela se zavřenýma očima na lavičce, její dlouhé vlasy nyní už nebyli perfektně rovné ale točili se do zlatých prstenců. Všude v místnosti byl štiplavý vzduch.
"Neviděli jste někde…" Remus se zasekl uprostřed věty. Už měl stejný výhled jako Sírius s Harrym. "Asi toho moc neupekli co?" zasmál se. Tonksová se na podlaze přetočila na stranu a dál klidně spala.
"Měli by jsme je dát trochu dohromady než sem příjde někdo další. Molly by je takhle nejspíš neměla vidět. Však ji znáte." pronesl zasmušile Sirius.
Hermiona se probudila. Všechny kosti v těle ji boleli. Pomale zvedla hlavu čehož hned zalitovala protože se jí udělalo strašně špatně. Co nejrychleji vyskočila ze židle a utíkala na záchod.
Sledující by jejímu odchodu spíše řekli dobelhání se. Celou cestu se musela opírat a zeď.
"Fajn, jdu za ní. Vy zatím probuďte ty další dvě květinky." zabroukal Sirius. "Jo a než to uděláte sežeňte si něco kdyby už to nestíhali na záchod."
Harry se pomale přikrčil vedle An. Připadala mu naprosto nádherná a neodolatelná. Hřbetem ruky ji pohladil po tváři. Pomale otevřela oči.
"Och můj bože." zašeptala.
"Asi budu zvracet." Tonksová se co nejrychleji sbírala z podlahy aby mohla jít na záchod, Remus jí pomáhal.
"Jen klid." šeptal k ní Harry. "Je ti špatně?"
"Co myslíš?" pevně se chytla za hlavu a zavřela oči.
"Nechceš pomoct?"
"Kdybys byl tak hodný, potřebuju si lehnout." pomale se zvedala.
"Na záchod nepotřebuješ?" zjišťoval obezřetně.
"Ne, to nebude nutné. Já nikdy z opilosti nezvracím. Vždycky mě jen šíleně bolí hlava a je mi špatně. Ale žádné zvracení." lehce se usmála.
Harry ji podepřel a udělal s ní pár kroků. "Co je? Proč se zastavujeme?" nechápal.
"Není ta podlaha trochu nakřivo?" zamžourala očima k zemi.
"Když myslíš." zasmál se jejímu zjištění. Byla tak roztomilá. Pomale se k ní sehnul a vzal ji do náruče. "Takhle to bude asi lepší."
"Děkuju." zašeptala než usnula.
Probrala se jen chvilku po odpoledni. Cítila se jako znovuzrozená. Rychle se vysprchovala a oblékla. S úsměvem se vydala hledat někoho dalšího kdy byl v domě.
V salonku narazila na Hermionu s Tonksovou. Obě si na hlavě drželi mokrý hadr.
"Podívej se na ni." procedila skrz zuby Tonksová.
Hermiona se opatrně otočila "Jakto?" vypravila ze sebe.
"Spánek léčí." pronesla na vysvětlenou.
"To snad není pravda."
"Zlato už ti nesu lektvar." z krbu vyběhl Ron. "Mělo by se ti po něm udělat líp."
Hermiona se jen vděčně usmála.
"Je v domě ještě někdo?" zajímala se An.
"Jen Harry, všichni ostatní museli někam jít. Měla jsi vidět Freu když zjistila, že jsi mimo." zasmál se Ron. "Začala zmateně pobíhat po domě a křičet nějaké nadávky ve francouzštině. Strašně vyváděla. Nakonec musela jít do toho svatebního studia sama."
"Ach né." zasténala. Dnes měli vybírat kapelu co bude na svatbě hrát. "A kde je Harry?"
"V kuchyni. Vaří ti čaj."
"Jo, je starostlivej."usmála se Tonksová vševědoucně.
"Snaží se jen být milý." odvětila a vydala se za ním do kuchyně. "Ahoj."
Harry sebou cukl. "Ahoj." usmál se. "Už je ti dobře?"
"Je mi mnohem lépe."
"To jsem rád. Dělám ti čaj ale asi ho už nebudeš potřebovat co?"
An se nadechla bylinami provoněného vzduchu. "Voní krásně."
"Takže si ho vypiješ?" nadzvedl obočí.
"Myslím, že ano." sedla si ke stolu.
"Takže máme zbytek dne pro sebe. Všichni se nejspíš vrátí až večer." postavil před no hrnek.
"Mám volný den?"
"Ano. Máme celý den jen jeden pro druhého."
"Myslím, že to není nejlepší nápad. Všimli by si kdybychom se třeba někam zavřeli." vzpomněla si na osoby v hale.
"Nemusíme být v domě."
An nechápala kam tím míří. "A kde by jsme mohli být?"
"Ještě si nikdy nebyla v Londýně tak co kdybychom se prošli? Znám jedno krásné místo."
"Mám s tebou jít na výlet?" zeptala se jestli to pochopila správně.
"Jestli ti to nebude vadit."
"Jsem ráda s tebou." odpověděla upřímě. Harry se zářivě usmál.
"Tak jdem?" přejel pohledem k botám co měla na nohou. "Je to pro tebe ta správná obuv?"
An se taky podívala na boty. Neshledala na nich nic zvláštního. Byli to jednoduché páskové sandálky na podpatku. "Jo. Přece mám s sebou svého rytíře. Jen moment počkej, skočím si pro foťák." co nejrychleji vyběhla nahoru do patra. Ještě se podívala do zrcadla aby se ujistila o svém vzhledu. Venku bylo teplo a proto si oblékla krátkou riflovou minisukni a modrý lehký top s vázáním za krkem. Vlasy si stáhla do něčeho jako drdolu který se jí stejně nejspíš každou chvilku rozpadne.
Harry na ni už čekal u dveří.
"Kampak to dete? Máte rande." popichovala je Tonksová. Ale jen tak z legrace ani by ji nenapadlo co se doopravdy mezi nimi děje.
"No jasně. Hlavně o tom neříkejte Ginny." spiklenecky na ni An mrkla.
Harry se rychle vžil do její hry. "Půjdeme už zlato?"
"Jistě dudlíku." chytla ho za ruku.
Ron s Hermionou a Tonksovou vybuchli smíchy. "Tak se měj dudlíku." zamával Ron na rozloučenou.
Harry s An vyšli ruku v ruce z domu.
"Bylo to celkem jednoduché, ani jsme nemuseli nic předstírat." poznamenal Harry zvesela.
"Je lepší říkat pravdu, ostatní jí stejně mnohdy nevěří." pokrčila jen rameny.
Harry ji vedl přes několik ulic až došli do obrovského parku. Všude kvetla spousta květin. Listnaté stromy se tyčili vysoko k nebi. Na některých místech okolo cesty stály lavičky ale skoro nikdo na nich neseděl. Lidé co tu byli seděli nebo leželi na zeleném měkkém trávníku.
"To je nádhera." vydechla v údivu. Snad nikdy nestála na takovém místě.
"Kdysi jsem si to říkal taky. Myslel jsem si že je to to nejkrásnější co jen na světě je."
"Co může být krásnější než tohle?" kráčeli úzkou štěrkovou cestičkou.
"Na to je hodně jednoduchá odpověď."
"Vážně."
"Ano. Teď ale pojď." vedl ji po klikaté cestičce až k jezírku s labutěmi a lekníny. Okolo byla tráva a sem tam i nějaké listnaté vysoké stromy. Co nejvíc An udivilo bylo to že tam nikdo nebyl.
"Smíme tady být?" znejistěla.
"Jistě že ano." zamířili ke stromu kde si sedli.
"Nikdo tady není."
"Není." pokýval hlavou.
"Co je to za park?"
"Nevím přesně. Říká se že je kouzelný. Stvořil ho kdysi nějaký kouzelník jako útočiště pro lidi co jsou toho hodni."
"Co jsou toho hodni?" nechápala.
"kolem nás je podle legendy co jsem četl obrovský štít co zabraňuje všem lidem co v sobě mají zlo sem vstoupit. Nevím jestli je to pravdivé."zavrtěl hlavou.
"Možná proto je tady tak málo lidí." usoudila An.
"Ano, možná. Tohle je místo kde se ničeho nemusíme bát. Tady jsme v bezpečí."
"Snad." povzdychla si a lehla si do měkké trávy.
Harry si lehl vedle ní. "Co myslíš tím snad?"
"Jsme tu v bezpečí před lidmi co by nám chtěli nějak ublížit ale nejsme tu v bezpečí sami před sebou. My dva si ubližujeme."
"Jak to myslíš?"
"Už brzy odjedu." vyslovila to čeho se oba tak báli. "Čím déle s tebou budu tím více mě to potom bude bolet."
"Nemysli na to." pohladil ji po tváři. "Ještě máme čas a pak se uvidí." Harry by si ji nejradši nechal v Anglii, nechtěl aby odjela. Ale i kdyby zůstala on stejně bude muset po prázdninách do školy.
"Myslím, že by jsme se měli dohodnout. Asi už se neuvidíme a tak tohle bude pro nás oba jen prázdninový románek. Nikdo se o něm nesmí dozvědět." zdůraznila zvlášť poslední větu. Nestála o to aby jí Ginny udělala žárlivou scénu.
"Jestli chceš." zabručel. Na jednu stranu chtěl do světa vykřičet že ji miluje a jeho druhá stranu mu říkala že je to tak lepší, kdyby o ní někdo věděl byla by v nebezpečí.
"Bude to tak nejlepší." usmála se An.
"Takže teď jsem na řadě s otázkami já." promluvil Harry po chvilce ticha. Oba se po celou dobu dívali na modré nebe.
"Asi ano, pokud se máš na co ptát."
"Narodila jsi se v Anglii?"
"Ano, můj otec byl Angličan a moje matka se taky narodila tady ale její maminka pocházela z Francie."
"Proč jste se přestěhovali?"
"Můj otec byl kouzelník, máma o něm nerada mluví. Jediné co jsem se o něm dozvěděla bylo to že to nebyl dobrý člověk. Zemřel a ona zůstala těhotná a sama. Bydlela u svých přátel i se mnou. Nechtěla jim být na obtíž a tak jsme se přestěhovali do Francie."
"Proč rovnou do Francie mohli jste zůstat tady." nechápal.
"Kvůli kouzelníkům. Máma je nemá ráda. Nevím proč. Tady se s nimi přátelila a nemohla by začít jak říká s čistým papírem." vysvětlila.
"Ty neumíš kouzlit?"
An se vyděsila. Nechtěla mu lhát, když on k ní byl tak upřímný. Neměla ovšem na vybranou. "Jsem mudla. Zapomněl jsi?"
"Ne, jen jsem chtěl vědět jestli jsi někdy neudělala něco co sis nedokázala vysvětlit. Možná jsi něco zdědila po otci a ani o tom nevíš. Měli by jsme to vyzkoušet." uvažoval spíš jen tak pro sebe.
An se posadila, možná až moc rychle. Harry nadskočil.
"Já nic zkoušet nechci. Tohle byl hloupí nápad. Já jsem mudla a ty kouzelník, na tom nic nezměníme." navztekaně se postavila. Udělala chybu. Nemělo to zajít takhle daleko.
Harry se zmateně postavil vedle ní. Nechápal co udělal špatně. "An, promiň já.."
"Neomlouvej se."zakroutila hlavou.
"Co jsem udělal? Jestli už mi nechceš na nic odpovídat já se nebudu ptát."
"Je spousta otázek a odpovědí." podívala se Harrymu do očí. "Někdy je ale dobré mít nějaká tajemství."
Harry jen pokýval hlavou. On sám měl spoustu tajemství o nichž by nerad mluvil.
"Už by jsme se měli vrátit." zvedla hlavu ke slunci. Pomale se už blížilo k obzoru.
"Nechci jít." zavrtěl hlavou.
"Nemáme na vybranou. Čas je neúprosný." chytla ho za ruku a společně se vydali po cestě ven z parku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama