7. Na pytevně

9. července 2009 v 8:50 | Aironella |  Tajemství nesmrtelných

Dny běželi jako voda. Do konce školního roku zbývali pouhé dva týdny. Zachary se mě snažil okázale ignorovat, jen občas po mě hodil pohledem, pokaždé jiným a pokaždé jsem se v něm nevyznala.
Jednou se na mě díval jako bych ho zranila podruhé zas jako by měl chuť na mě skočit a na místě uškrtit. S jeho sourozenci jsem neměla společnou žádnou hodinu takže jsem je viděla jedině na obědě.
Matt už byl ve škole klidnější, nehlídal mě tolik. Nejspíš to bylo zjištěním, že si se Zacharym a ani žádným jiným z jeho rodiny nepovídám.
Naši novou učitelku tance nám vzali a dali ji ke skupině začátečníků, nás opět učila naše bývalá učitelka.
Tobi se snažil samozřejmě trávit co nejvíc času se mnou ale čím déle jsem s ním byla tím více jsem viděla jeho chyby kterých jsem si předtím nevšimla.
Teresa už se mnou trávila jen málo času a když jsme spolu náhodou někde byli nebylo to jako dřív. Nedokázala se bavit o ničem jiném než o Climovi. Clim to, Clim tamto. Prostě se do něj zbláznila. Začínala jsem mít dokonce podezření, že ji ten kluk něčím uhranul.
Úkol do občanky jsem samozřejmě ještě neudělala a vypadalo to že ani můj partner nemá zájem ho udělat. Vypustila jsem ho z hlavy. Prostě jsem počítala s tím, že mi to učitel nějak promine.
Nenechali by mě propadnout, ze všech předmětů budu mít jedničku, tak proč by mě kazil vysvědčení jen kvůli neodevzdání nějakého videa o životě.
Určitě mi to nějak projde, s mojí pověstí hodné holčičky plnící každý úkol.
Co na to řeknou Zacharymu jsem nevěděla a bylo mi to jedno. To on se chová jako hlupák, ne já.
Konečně jsem se taky dokopala přihlásit se do kurzů autoškoly.
Dnes byla sobota, a každou sobotu vstávám už v pět hodin ráno abych mohla jít do nemocnice na brigádu. Táta v tu dobu jede akorát do práce takže mě vždycky ochotně sveze. S mámou jsou samozřejmě šťastní, že jsem si našla práci která mě baví a které se chci jednou věnovat. Zprvu mi to ale vymlouvali, říkali že si mám užívat svobodného mladého života dokud mohu. Já jsem byla tvrdohlavá a prosadila si prostě svou.
Brzké vstávání mi nijak nevadilo. Zvykla jsem si.
V nemocnici jsem si dokonce vysloužila svoji vlastní skříňku. Sice malou a snad v tom nejzapadlejším koutu ale byli tu i tací, kteří ji neměli.
Převlékla jsem se od pracovního úboru. Bílých tříčtvrtečních kalhot a bílé košile s krátkým rukávem na níž jsem si připevnila vizitku s mým jménem.
"Tak co mě čeká dneska?"přišla jsem k recepci kde seděla milá postarší dáma která mi říkala kam mám zrovna jít, kde by mohla být moje pomoc za potřebí.
"Ahoj En." usmála se na mě. "Dneska tě nečeká nic zrovna pěkného." projížděla si záznamy v počítači. "Někdo je potřeba na pitevně. Zkusím to nějak změnit. Možná by snad Eric mohl…"
"To je v pořádku. Já to zvládnu." řekla jsem jí i když jsem si tím nebyla vůbec jistá. Spíš naopak, nechtěla jsem tam. Děsila jsem se mrtvých těl lidí.
"Víš to jistě?" zeptala se mě s obavou v hlase.
"Jo." přikývla jsem a vydala se k výtahu abych jím dojela do pater pod zemí kam jsme ukládali zesnulé. Už jen z těch stěn tam jsem měla hrůzu.
Chodbami jsem došla až do místnosti s názvem patologie. Naposledy jsem se zhluboka nadechla a vešla. Místnost byla holá, s velkým kulatým světlem nad jediným kovovým stolem na němž se prováděla pitva. Divně to tu páchlo, ne jako v jiném operačním sále. Tam jsem cítila dezinfekci ale tady bylo ještě něco jiného.
"Dobrý den slečinko."přivítal mě muž podsadité postavy v bílém plášti. "Mohla by jste mi prosím zajít pro číslo1845? Abychom mohli začít a měli to hned za sebou." podal mi bílé rukavice.
Tak a je to tady, jen se vzchop. Jsou mrtví, nic ti neudělají. Běhalo mi hlavou když jsem šla přímo k dveřím do vedlejší místnosti kde ležely.
Bylo to tam jen velmi slabě osvětlené, mrtvá těla ležela v řadách na speciálních stolech s kolečky, zakrytá jen lehkou bílou plachtou. Jediné co z nich vylézalo byli nohy na nichž byla přivázána cedulka s číslem.
Zdálo se mi přímo nepřístojné s nimi takto zacházet. Byli to přeci lidé se jmény, rodinou a pro nás jsou to jen pouhá čísla která jdou na řadu.
Byla jsem překvapena jejich vysokým počtem. V Deanwoodu tolik lidí rozhodně neumíralo, nejspíš to bylo způsobeno tím, že naše nemocnice je v okolí několika mil tou největší a sem se vozí mrtví.
Vydala jsem se hledat tělo s číslem jež mi řekl ten doktor. Šla jsem pomalu a co nejtišeji. Nevím ani proč. Snad to byl reflex, nechtěla jsem je vyrušit z posmrtného spánku.
Naštěstí ono číslo vlastnila osoba hned na začátku takže jsem nemusela jít moc daleko. Chytla jsem lehátko a s námaho se mi ho povedlo dostat k tomu muži co si nechává říkat doktore.
"Výborně, teď mi pomoz." oba jsme vzali dva rohy prostěradla jež bylo pod tělem a přendali ho na vedlejší stůl. "Obleč si to, pomůžeš mi s tím." podal mi plášť, roušku na ústa a na vlasy jsem si musela dát síťku.
Začal jsem litovat svého rozhodnutí sem jít. Proč já jen musím ze sebe dělat hrdinku. Vždyť ten chlap ho chce pitvat přímo přede mnou a ještě k tomu mu mám pomáhat.
"Zvládneš to?" podíval se na mě.
Jen jsem přikývla, bála jsem se že když promluvím tak bych mohla začít panikařit a on by to poznal. Chci přeci dělat v zdravotnictví, tohle zvládnu. Uklidňovala jsem se.
"Tak mi podávej co ti řeknu."
Stoupla jsem si mezi něj a stoleček na němž byli nástroje. On oddělal plachtu a mě se poprvé za tu dobu opravdu zvedl žalůdek.
Na stole ležela dívka asi v mém věku. Tělo měla plné modřin a rozdrásané snad od nějakých drápů. Naštěstí se mi povedlo udržet snídani v žalůdku ale musela jsem se podívat jinam.
Chtěl po mě skalpel a já mu ho podala. Radši jsem se ani nedívala co s ním dělá, dokázala jsem si to živě představit.
Ošetřovnou se roznesl nepříjemný zápach. Něco jako hniloba ale o dost horší. "Nezbyla jí žádná krev chudince." nenechal se ničím rozházet muž a dál se věnoval svojí činnosti. "Je jich čím dál víc."brblal si pro sebe zatímco jí vytahoval vnitřnosti. "Asi se tu moc přemnožili medvědi a nemají žádnou potravu."
Chtěla jsem poznamenat, že v blízkosti našeho města žádný medvěd nežije ale pak jsem to zavrhla. Kdybych začala mluvit spotřebovávala bych víc kyslíku a nejsem si jistá zda by se můj žalůdek s tím zápachem vypořádal.
"Za poslední měsíc je tohle už pátá taková. Nikdo nic neřeší. Podle mě se jim to ale brzy vymstí. Něco v těch lesích je a medvědi to rozhodně nejsou." řešil si dál svoje záhadné vraždy.
Byla jsem zaražena tím co jsem slyšela, pět obětí během měsíce a všechny roztrhané. To by se o tom muselo psát v novinách, bylo by to v televizi. Lidé by se to dozvěděli. Nikomu by se něco takového nepovedlo udělat.
Té dívky ale rozhodně lituji, mohla jsem to být místo ní klidně já či snad Teresa. Co jen udělala tak špatného, že musela takto zemřít? Nejspíš trpěla než zemřela.
"Odnes toto do laboratoře ve čtverce." podal mi asi po hodině malý chladící box kam uložil její vnitřnosti. Co nejrychleji jsem ho chytla a skoro s ním běžela. Potřebovala jsem z té místnosti páchnoucí rozkládajícím se masem pryč. Podruhé jsem tam už naštěstí jít nemusela, poslali tam místo mě někoho mužského pohlaví s tím, že on je fyzicky zdatnější a bude se mu lépe manipulovat s nebožtíky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sandy sandy | Web | 17. srpna 2009 v 19:38 | Reagovat

hmmm..zaujímavá poviedka :-))...táto časť mi trochu pripomína jeden seriál (tru calling) :D....vrr ale ja by som asi do márnice nešla :D....ale začína to by fakt zaujímavé, som zvedavá, ako sa to vyvinie a aké je tajomstvo tých rodín :D...idem ďalej! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama