7. Siriana Violet Blacková

11. července 2009 v 15:31 | Aironella |  Im onia paratus

Tonksová s Hermionou do sebe nalili spoustu lektvaru po kterém se jim konečně udělalo dobře. Ron šel ale pro jistotu do Doupěte alespoň pro jednu další lahvičku. Nevrátil se ale sám, spolu s ním přišla i Ginny.
"Ahoj holky." pozdravila zvesela. "Jdu za Harrym, nevíte kde je?"
"Já jdu do kuchyně." rychle se vypařil Ron.
Hermiona se rychle podívala na Tonksovou. "On se šel projít." vysvětlila jednoduše. Nechtělo se jí to rozebírat dál.
Ginny se nenechala tak rychle odbít. "Vážně? Nevíte kam?"
"Neříkal kam přesně."
"Tak já si tady na něho počkám." sedla si vedle Hermiony.
"Tak to já si taky počkám." usmála se Tonksová celá natěšená na to jak to bude vypadat až uvidí Harryho přijít ve společnosti An. Všimla si toho jak na něho bezdůvodně žárlí a toto by mohla být docela slušná podívaná.

Harry se před domem zastavil. "Můžu dneska v noci přijít?"
"Myslím, že to není dobrý nápad. Potřebujeme čas."
"Toho máme málo." upozornil.
"Dnes večer ne." stáhla obočí do jedné linky. Někdo z těch dvou musel být ten rozumnější.
"Fajn." pohladil ji po tváři. Nejradši by s ní byl navěky aby o ni mohl pečovat a ochraňovat ji. Na druhou stranu on pro ni představoval daleko větší nebezpečí. Co všechno by se jen stalo kdyby ji někdo s ním viděl, kdyby někdo věděl jaké city k ní chová. Nechtěl to ani domyslet.
An s Harrym vešli do domu. Ani jeden z nich se neusmíval, jejich výrazy byli zamyšlené.
"Harry." pronesla Ginny napůl uraženým a napůl naštvaným hlasem.
"Ginn." povzdych si unaveně.
Tonksová měla ze své sedačky skvělý výhled. Zdálo se, že to bude ještě zajímavé.
"Kde jsi byl?" nadzvedla zrzka obočí.
"Venku." pokrčil rameny.
"S ní?" ukázala prstem na An.
"Je to moje chyba." vložila se do toho An. "Je mi líto jestli jsem vám přerušila nějaké plány. Chtěla jsem vidět Londýn a Harryho jsem přemluvila aby šel se mnou."
"Ty buď radši zticha." zakřičela celá rudá rozčílením Ginny.
Tonksová s Hermionou poznali, že už to směřuje někam kam by to určitě směřovat nemělo.
"Ginny" snažila se ji uklidnit Hermiona.
"Copak jste slepí?" nevěřícně se podívala kolem sebe. "Podívejte se na ni. Chce si nás všechny omotat kolem prstu. Tváří se jako andílek zatímco je to ďábel."
"Ginny asi by jsi měla jít domů a vyspat se." snažil se jí Harry navrhnout.
"Já jsem dostatečně vyspaná, nejspíš nejlíp z vás všech." nesouhlasila.
"Nemyslím si."
"Já asi radši půjdu." špitla An. Nechtěla Ginny rozdráždit ještě víc. Nechtěla se jí ani dívat do očí. Vždyť ona měla pravdu, všem jen způsobovala trápení.
"Kam by jsi chodila?" zamračila se? "Copak ty si chceš nechat ujít to co jsi způsobila?"
"Ginny je mi to moc líto." An se jí zaměřila na oči. Snažila se uklidnit její mysl. Vytřídit myšlenky.
"Pojď." chytla Hermiona An za ruku. "Necháme je ať si to vyříkají."
"Ne to je v pořádku." zašeptala v klidu před chvilkou rozčílená dívka. "Půjdu domů, máma už má nejspíš udělanou večeři." vzdychla
Všichni na ni nevěřícně zírali. Najednou se zdála tak klidná. Jako by snad zapomněla na všechno co se událo.Vstoupila do krbu a pomocí letaxu se přemístila domů.
"To bylo zvláštní." zakroutila Hermiona hlavou
"Asi si jen uvědomila jak absurdní byla její reakce." usoudila Tonksová. "Poslední dobou je čím dál žárlivější, měl by sis ji trochu zkrotit." mrkla na Harryho. Ten se jen chabě usmál. Tohle jednání mu k Ginny vůbec nesedělo.
"Půjdu si už lehnout." vyběhla An co nejrychleji do schodů. Chtěla být teď sama. Nebyla si jistá jestli tady má co dělat. Neměla by raději odjed zpátky domů? Ne to nemůže Freu udělat, zůstane tady. přece neuteču hned jak se vyskytne nějaký problém. Všechno se dá snadno vyřešit. Budu se snažit všem vyhýbat. Hlavně Harrymu a Ginny.
Jak se rozhodla tak taky udělala. Každou noc si pokoj zamykala, každý den potom hned ráno odešla s Freu chystat svatbu a vraceli se večer. Na jídlo s ostatními chodila jen pokud tam byla velká část obyvatel domu. Harry se ji snažil mnohokrát vyhledat ale vždycky mu nějak vyklouzla. Po týdnu tady toho schovávání přijela sestra Freu Gabriela. Dostala pokoj hned vedle An. Gabriela se anglicky teprve učila takže byla na Freu nebo An závislá a protože se Freu ve volných chvílích zajímala hlavně Billem, Gabriela se držela An a té se to hodilo. Alespoň nezůstávala v žádné chvíli sama.
Harry byl každým dnem podrážděnější než den předešlí. Všichni si mysleli že je to kvůli jeho hádkám s Ginny a tak si na to za chvíli zvykli. Sírius se ho snažil nějak rozveselit ale nešlo mu to.
An byla každým dnem smutnější ale snažila se aby to na ní nebylo vidět. Harryho společnost jí scházela ale nemohla nic dělat. On jí nepatřil, neměla by s ním být.
An se chystala jít s Freu na zkoušku svatebních šatů, když k ní do pokoje přišel skřítek o němž zjistila že se jmenuje Kratura.
"Jdete pryč paní?" otázal se zdvořile.
An jeho chování překvapilo vzhledem k tomu jak se k ní naposledy choval nezdvořile. "Ano."
"Smím si u vás vzít papír? Chtěl bych si něco napsat."
An se podívala na stůl kde ležela spousta papírů. Na jedné straně leželi pečlivě poskládané ty čisté a nepoužité zatímco na druhé leželi popsané svatebními plány (zasedací pořádek, seznam hostů, faktury, svatební firmy, atd.) "Jistě." odpověděla automaticky aniž by nad tím přemýšlela. "Jenom mi tady potom zavři dveře." vyběhla z pokoje. Měla už totiž mírné zpoždění.
Freu se na svatbu nesmírně těšila. Ale snad jako na každou nevěstu dolehne stres i na ni dolehl. Odcházeli ze zkoušky svatebních šatů. " Co když to dopadne špatně?"
"Freu, proč by to mělo dopadnout špatně. Jestli ho miluješ všechno bude v pořádku." snažila se ji An uklidnit.
"Co když ho nemiluju?" vypískla s trochou hysterie. Lidé co šli po ulici se na ni otočili.
"Pamatuješ co jsme si řekli když jsme byli malá? Přemýšleli jsme nad tím jaké to je někoho milovat. Pamatuješ? Co jsi mi tenkrát řekla."
"Řekla jsem: až se objeví muž co je ti souzen okamžitě to pocítíš. Každý den se stane o něco světlejším a krásnějším. Těšíš se na každou chvíli s ním a chceš aby nikdy neskončila. A i když jsi s ním, nikdy se ho nemůžeš nabažit." vzdychla.
"Cítíš to tak?" nadzvedla An obočí.
Freu se se slzami v očích usmála. "Ano, cítím."
"Tak vidíš." pevně ji objala.
"Bez tebe bych to asi nezvládla." zašeptala.
Draco šel z večeře. Jako vždy se jeho otec ani neukázal. Večeřel jen s matkou.
"Dobrý den pane." uklonil se mu domácí skřítek. "Sehnal jsem pro vás seznam těch hostů jak jste chtěl." podal mu obálku.
"Děkuju ti Krátura." usmál se na něj Draco. Bylo pro něj výhodné být na něj milí. Nebo aspoň zatím.
"Nemáte zač pane. Přejete si ještě něco?"
"Ne, prozatím je to vše. Kdyby se v domě něco dělo přijď mi hned říct. Jo a ještě něco." vzpomněl si náhle. "Kde jsi ten seznam vzal?" nechtěl aby si snad někdo všiml že zmizel a pojal tak podezření. "Nezakázal ti Black něco brát z jeho domu?"
"Zakázal." uznal " Ale Kratura se zeptal." usmál se skřítek nad svou prohnaností. V očích mu zajiskřilo. "Už brzy budu svobodný abych potom mohl sloužit vám."
Draco jeho slova nechápal. Nedávali mu smysl. Copak by ho snad Black nechal klidně odnest seznam hostů, copak by ho nechal klidně odejít z jeho služeb. Na to toho věděl Kratura až příliš zasvěcený. Věděl toho moc. Kdyby ho nechal odejít tak by jim mohl skřítek všechno prozradit. I když je Blafl z Azkabanu rozhodně trochu slaboduchý tak není hloupí. "On ti to dovolil?"
"Kratura je chytrý." pochvaloval se " Dovolil jsem se jedné holky. To ona organizuje svatbu."
"Takže ona se stará o všechno? Třeba i o místo konání?" zajímal se.
"Místo konání vybrali ještě než přijela ale kdyby se něco stalo tak bude hledat nové místo. Všichni ji hloupě důvěřují. Myslím, že kdyby chtěla cokoli změnit tak by jí všichni všechny změny odkývali." zasmál se při vzpomínce jak lehce dokázala ta dívka manipulovat s lidmi, navíc k tomu Freu v ni věřila, ať by už udělala cokoliv.
"Kdo je to?" nadzvedl Draco obočí, v očích mu zajiskřily hvězdičky naděje. Pokud by se mu povedlo tu holku najít mohl by od ní zjistit naprosto všechno. Ba dokonce by ji mohl přesvědčit aby něco změnila v případě, že by se mu to tak více hodilo. Pán zla by ho potom jistě pochválil, důvěra se mu bude hodit zvláště jestli se mu povede najít Violet. Mohl by ho třeba potom přemluvit aby ji nechal žít.
"Všichni jí říkají An. Je z Francie, nejlepší kamarádka Freu. Ale její pravé celé jméno je…" Kratura zaváhal, nebyl si jistý jestli tuhle informaci smí prozradit. Jeho pán mu zakázal mluvit o hostech ale ona na druhou stranu není přece host. Nikdo o tom nemá ani tušení ale ona má tu moc Kraturovi poroučet, takže je Blacková. Navíc neřekne jméno které používá ale to pravé jméno. " …. její pravé jméno je Siriana Violet Blacková."
V Dracovi zamrazilo. Je to vůbec možné? On i jeho otec se ji snaží najít a přitom ji mají přímo před nosem. Co když si ale ten skřítek vymýšlí? Možná mu to poručili, jak se ale mohli dozvědět o tom koho hledají. "Víš to jistě?"
"Kratura to ví určitě. Ona nyní používá jméno Siriana Louseran, ale já poznám svého pána, poznal jsem, že má v sobě krev Blacků. Může mi dávat rozkazy a může mě i osvobodit." usmál se nad svým naprosto dokonalým plánem jak se dostane od toho šílence.
"Takže Violet je tady." uvažoval spíše pro sebe. Popadla ho touha ji vidět. Jak jen asi vypadá. "Kraturo," otočil se ke skřítkovi, "chceš se stát naším domácím skřítkem, že ano?"
Jen přikývl.
"Můj otec už má domácích skřítků spoustu, dostatečně by si tě nevážil ale když se staneš mým skřítkem budu si tě vážit." snažil se ho Draco zlákat na svou stranu. Nemůže dovolit aby se i jeho otec dozvěděl o Violet.
"Rád se stanu vaším skřítkem." prudce pokýval hlavou při té myšlence.
"Dobře takže neříkej nic mému otci. Nejprve se mě budeš muset dovolit než mu něco řekneš."
"Ano, pane." poslušně souhlasil.
"Výborně. A teď mě za ní doveď." vyhrkl bez přemýšlení. Tolik toužil se s ní setkat.
"To já nemohu," zavrtěl hlavou. " nesmím nikoho vodit do toho domu. To já nemůžu."
Draco se zhluboka nadechl. Musel rozumě uvažovat. "Nemohl by jsi nějak zařídit aby šla třeba někam ven, sama. Velice nutně bych se s ní potřeboval setkat."
"To Krátura neví. Většinu dne tráví venku s tou Freu. Odcházejí ráno a vrací se večer. A když není s ní tak je s její sestrou."
"Musíš to nějak zvládnout. Napiš mi co denně dělá a dones mi to na konci týdne. Určitě má diař ve kterém je všechno co má v plánu zapsané." přemýšlel. Byl si tím diařem téměř jistý. Už jako malá si psala co má v programu, většinou si to jen vymýšlela, protože nikam moc nechodili ale i tak.
"Jak si přejete, ještě něco?"
"Už ne, můžeš jít." propustil ho. Slyšel ode dveří svého otce, nejspíš už se vrátil domů. Kratura v tichosti zmizel jen chvilku před tím než se Lucius objevil ve dveřích.
"Draco." kývl hlavou na pozdrav. Hlas měl strohý a ostrý, už dlouho se se svým synem nedokázal bavit jako normální otec. Zhoršovalo se to od doby co se vrátil Voldemort. Lucius na svého syna nebyl nikdy pyšný, považoval ho za slabocha, tím více byl potom překvapen když se přidal před několika měsíci ke Smrtijedům. Mučení Pána zla ho posílilo a zocelilo, stal se schopným a oblíbeným ve světě temna. Ale ani tak se nic nezměnilo. Dokonce to bylo horší. Lucius v něm pociťoval soupeře. Čím více se stával Draco oblíbený tím více byl on zavrhovaný.
"Otče." odpověděl stejně stroze. Kdysi mu bylo líto, že jiní mají otce kterým je naprosto jedno co jejich syn dokázal, kteří jsou na své děti pyšní i když jsou to nuly. Nyní už mu to bylo jedno. Nezáleželo na tom. Čeká ho už jen poslední rok v Bradavicích a potom už nemá v plánu vracet se do tohoto domu. Stejně už ho tu nic nečeká. Nejspíš už by se odstěhoval i na tyto prázdniny ale nechtěl nechávat matku samotnou. Nyní se Dracovi jeho otec přímo hnusil, všechen respekt který k němu choval zmizel a nahradila ho nechuť, po zjištění, že chce zabít Violet. Pro něho a matku byla jako rodina, stejně tak i její matka.
"Kde je tvoje matka?"
"Nejspíš si už šla lehnout." vyšel do poschodí aby se dál nemusel zdržovat v jeho přítomnosti.
"Hermiono, mohla bych s tebou mluvit?" zašeptala An Hremioně u večeře. Potřebovala si s ní promluvit o samotě.
"Jasně." usmála se. "Tady nebo chceš jít někam kde budeme mít větší klid?" nadzvedla v otázce obočí.
"Někam kde bude klid." rozhlédla se kolem sebe. Nikdo by jejich rozhovor v tom ruchu a chaosu stejně nejspíš neslyšel ale co kdyby náhodou.
Dívky se zvedli a vyšli na zahradu. Nikdo si ani jejich odchodu nevšiml. Vzduch venku byl teplý provoněný nějakou zvláštní aromatickou vůní vycházející z nedalekého lesa.
"Co to tak krásně voní?" zhluboka se nadechla An.
"To nevím." Hermiona se taky nadechla. "Můžeme se jít podívat a cestou mi řekneš to o čem jsi chtěla mluvit." nabídla. Dívky se vydali pěšinou k lesu. V lese se stala vůně ještě intenzivnější.
"Chtěla jsem se tě zeptat jestli by jsi mi nepomohla s rozlučkou pro Freu." začala An
"Moc ráda ti pomůžu, jen nevím jak."
"No, já moc dobře Anglii neznám a tak jsem se tě chtěla zeptat jestli by jsi mě tady někde neprovedla po místech kde by se to mohlo uspořádat, o zbytek už bych se dokázala snad nějak postarat sama."
"Znám pár mudlovských klubů v centru." přemýšlela Hermiona.
"Výborně. " zazářila. "Mohla by jsi mi je ukázat?"
"Teď?" podivila se.
"Vzhledem k tomu, že by ta rozlučka měla být přesně za týden tak nechci ztrácet čas. Jestli se ti to nehodí tak samozřejmě můžu počkat."
"To je v pořádku půjdeme dneska. Stejně nemám nic v plánu."
An radostně zavýskla a objala ji. "Moc děkuju Hermi." zářivě se usmála. "Jen jestli ti to nevadí tak o tom prosím nikomu neříkej. Vymluvíme se že jsme unavené a jdeme spát. Nikdo s námi nejspíš nepůjde. Rychle se upravíme, zamkneme pokoje a půjdeme, jo?" zamrkala.
"Jo." souhlasila Hermiona.
Pak se vrátili do domu ani jednu z nich už nezajímalo odkud ta vůně pochází. Soustředili se na svůj plán.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama