8. Naše tajemství

11. července 2009 v 15:31 | Aironella |  Im onia paratus

Obě dívky se co nejrychleji upravili. An si na sebe oblékla šaty s flitry a obula si sandále na vysokém podpatku se šňůrkovým vázáním až pod kolena. Vlasy si nechala volně rozpuštěné. Ruce, nohy a obličej si natřela třpytivým krémem takže její pokožka měla krémovou barvu a leskly se na ní drobounké třpytky. Na víčka si dala kouřové stíny a řasy přetřela řasenkou. Rty si natřela perleťovým leskem.
Hermiona si vzala do parády taky. Půjčila jí krátkou riflovou minisukni a stříbrný top. Chtěla jí půjčit i boty ale to Hermiona razantně odmítla. An neměla totiž žádné boty bez podpatku, proto si radši vzala nějaké svoje.
V největší tichosti vyrazili z domu. Hermiona je obě přemístila někam k centru Londýna a pak museli jet tramvají několik zastávek než se ocitli před klubem Aqua. U vchodu stál hlídač, který postupně pouštěl dovnitř. Lidé stáli dlouhou frontu, doufajíc že se snad dočkají.
Hermiona se chtěla zařadit na konec fronty ale An ji chytla za ruku. "Kam to jdeš?" zeptala se nechápavě.
"No přece do fronty."
"Hermi, proč myslíš že jsem si s náma oběma dala tolik práce? Rozhodně ne pro to abychom celou noc stáli na ulici a nestihli obejít všechny kluby co mi chceš ukázat." věnovala ji jeden poučný pohled a vedla ji ke vchodu. Hermiona za ní jen zmateně klopýtala.
"Kampak děvčata?" zeptal se jich jeden z hlídačů. Přitom ale nevypadal vůbec nebezpečně. Usmíval se na ně zvláštním zářivým úsměvem tak že odhaloval všechny své čistě bílé zuby.
"Za zábavou." zamrkala An dlouhýma řasama. Hlídač se chvíli tvářil jako omámený, vypadal jako socha. "Tak doufám že se budete dobře bavit." usmál se ještě víc když se probral ze svého transu. Dívky proklouzly dveřmi a ocitli se na galerii. Klub byl zaplněn lidmi k prasknutí.
Takhle to pokračovalo. Za asi půl hodiny dívky šli do jiného klubu. Chtěli jich obhlédnout co nejvíc aby potom měli z čeho vybírat. Všude je dovnitř pustili bez problémů.
"Já už jsem zničená." vzdychla si Hermiona když vyšli na ulici.
"To já ani ne. Docela mě to baví." usmála se An. Na takovýhle život byla zvyklá z Francie takže si to užívala. "No tak Hermi, ještě aspoň jeden." zatvářila se smutně.
"Vždyť už jsou tři hodiny. Co když se po nás bude někdo shánět."
"Kdo by nás sháněl?"
"Tak dobře, ale už je to vážně poslední." ustoupila.
Draco se nemohl spát. Pořád se jen převaloval v posteli. Nakonec svého snažení usnout nechal a zvedl se z postele. Netušil co má dělat. Hodiny ukazovali něco málo po jedné hodině ráno. Rozhodl se že se oblékne a vyrazí ven, pobavit se. Často už o minulých prázdninách chodíval do mudlovských klubů. Bral to jako dobrou zábavu, zjistil totiž že mudlovské ženy reagují na kouzelníky daleko intenzivněji než kouzelnice. Draco to naprosto nechápal. Ale bavilo ho sledovat ty ženy jak se ho snaží uchvátit svým šarmem. Připadali mu jako hračky, tak bezbranné a důvěřivé. Stačilo by jediné kouzlo a….
An s Hermionou vešli do klubu s názvem Peklo a vevnitř to tak opravdu vypadalo. Stěny se skládali ze zrcadel dlouhých až ke stropu. Všude okolo nich se rozprostírala lehce narudlá mlha. Všechno bylo naprosto chaotické. Sešli dolů po schodech a ocitli se na tanečním parketu. Ladně propluli lidmi až se dostali ke schodišti na druhé straně. To vedlo k malým kulatým stolečkům s židlemi. Většina z nich byla obsazena. Lidé mezi sebou hlasitě pokřikovali, smáli se a pili. Přes červeň bylo vidět jen díky ostrým blikajícím světlům. Hermiona se posadila a An jim šla koupit něco k pití. Musela chvilku čekat než si na ni barman udělal čas. "Co to bude?" usmál se na ni.
"Dvakrát perlivou vodu, prosím." rozhodla rychle.
Barman se skrčil pro skleničky.
Draco seděl u baru, kolem něho kroužili dvě dívky, kamarádky. Odhadoval že se nejspíš vsadily která z nich ho dostane. Ani jednu z nich neodmítal ale ani jedné nedával větší šanci než té druhé. Nemusel jim věnovat přílíš velkou pozornost, jen otupěle zíral. Jedna překřikovala druhou. Obě byli hodně umluvené, nezastavila se jim pusa. Každou asi půl minutu buďto přikývl nebo jen zamručel.
Pak se do jeho zorného obzoru dostalo něco co upoutalo jeho pozornost. Lehký zlatavý odlesk. Zamžoural očima aby lépe zaostřil. Kousek od něj stála u baru dívka s dlouhými světlými vlasy. To jejich odlesky upoutali jeho pozornost. Rychle ji přejel zběžným pohledem. Byla střední výšky se štíhlou postavou. Víc zezadu zhodnotit nemohl. Pocítil nutkání vidět její obličej. Lehce v pomalém gestu se zvedl. Jeho společnice to nezpozorovali, hádali se o něčem mezi sebou, nejspíš o tom která z nich je ta hezčí. Draco si povzdechl, jejich inteligence nebyla zrovna na největší úrovni.
Přesunul se tak aby dívce viděl do obličeje. Pohled na ni ho naprosto ochromil. Najednou se v jeho hlavě vyrojilo tolik pocitů a všechny se vytratili když mu dívka věnovala jeden krátký pohled. V moment kdy se její oči vpili do těch jeho pocítil jen úlevu. Uklidnění. Nevěděl proč. Něco jako by mu říkalo to je ona. Ale kdo ona? Jaké mělo být dokončení? Ten jediný pohled se stal příliš krátkým na to aby to zjistil. Barman mu zastínil výhled když jí podával její objednávku.
V ten moment by ho Draco nejradši vzal přes hlavu železnou palicí nebo lépe, použil by na něho nějaké z kouzel která se nepromíjí. Když se barman přesunul k dalšímu zákazníkovi jeho objekt zájmu už tam nebyl.
"Tak co tady tomu říkáš?" zeptala se An Hermiony a podala jí sklenici s vodou.
"Já nevím. Už jsem ale unavená." povzdychla si.
"Tak jo." rezignovala. "Půjdeme už domů. Ale já jdu ještě na záchod, sejdeme se venku."
"Jasně." usmála se, šťastná že už za chvilku bude ležet ve své měkké postýlce. Při té myšlence se ale trošku zarazila. Nebyla to přece její postel. Ani nevěděla kde teď její postel je. S rodiči strávila jen pár dnů na začátku prázdnin, stýskalo se jí po nich ale už si začínala zvykat že je bez nich. V Siriusově domě měla svůj přechodný pokoj. Nejdelší část roku trávila v Bradavicívh. Ty teď byli jejím domovem. Tam ji už ovšem čekal jen jeden poslední rok a co pak? Zatřepala hlavou aby uklidnila pochod svých myšlenek. Nebyl čas nad tím uvažovat. Vydala se ven z klubu na čerstvý vzduch.
An co nejrychleji opustila klubovou toaletu. Čistý záchod byl jen jeden, zbytek obsazený nebo zatřísněný zvratky. Vylétal ven a spěchala za Hemionou. V tom spěchu narazila do nějakého muže. Byl o hlavu vyšší než ona se světlými vlasy. "Promiňte já nechtěla." omluvila se a snažila se všechnu svou sílu vynaložit na to aby nespadla na tu špinavou podlahu.
Blonďák se na ni otočil. "To je v pořádku." promluvil sametovým hlasem plným něžnosti. Byla to ona, ta dívka co ji prve viděl. Nadšením se usmál. Většině mudlovských dívek na něž se usmál se podlamovala kolena, ve skrytu duše doufal, že to v tomto případě nebude jinak.
"Jo, hmm tak ahoj." oplatila mu mile úsměv a chtěla ho obejít aby mohla jít ven.
Draco se na ni s úžasem zahleděl. Nepodlehla mu. Jakto, nemožné, nepravděpodobné. Běhalo mu hlavou. Nejspíš to s ní bude mít o něco těžší ale nehodlal ji nechat odejít dokud o ní nezjistí víc. "Počkej." dohonil ji. "Nechceš koupit něco k pití?"
"Ne děkuji." zakroutila hlavou. "Já už musím jít."
"Proč?"
"Já-no" zarazila se nad tou otázkou. Vždyť ji ani neznal a už se jí ptal proč chce odejít. "To je moje osobní věc." zamračila se na něj nakonec. Něco ji na tom chlapci fascinovalo, něco jí připomínal ale netušila co. Jedna její půlka to chtěla zjistit a ta druhá, ta rozumnější jí radila aby co nejrychleji šla za Hermionou.
Draco si nebyl jistý co má říct, s takovýmto chováním se ještě nesetkal a to ani u kouzelnických žen. Ty se k němu báli takhle chovat, spíše byli nadšené když jim něco nabídl, samozřejmě vyjímaje dívek z jiných kolejí, těch si nevšímal. "Promiň, nechtěl jsem- byla to hloupá otázka." pokýval hlavou. "Jen jsem si říkal-"
"Že by jsi mě mohl třeba dostat do postele?" doplnila za něj větu. Potkala už několik takových takže by to nebylo nic překvapivého.
"Ne to ne!" ohradil se. "Jen jsme si mohli popovídat."
An se zaměřila na emoce v jeho šedých studených očích. Nejsilnější se stala zvědavost, jediná emoce jíž byl naprosto naplněný jeho pohled. Zableskl tam možná i chtíč ale jen hodně slabě a skoro nezřetelně. "Je mi to líto, já vážně spěchám." smutně se usmála na rozloučenou.
"Jen pět minut." zaprosil.
"Minuta."
"Přijdeš zítra?"
"Malá pravděpodobnost." zapochybovala, nejspíš by se sem ani nedokázala dostat. Netušila v jaké části Londýna je.
"Tak někam jinam. Kam?" nadzvedl obočí. Tolik stál o to ji ještě vidět.
An zapřemýšlela a pak ji něco napadlo, jestli opravdu strašně stojí o to ji vidět jak se zdá. " Za dva týdny, v pravé poledne v Paříži na vrchu Eifelovi (nejsem si jistá jak se to píše) věži." věnovala mu ještě jeden poslední pohled a zmizela mu v davu lidí.
"Budu tam." zašeptal si Draco pro sebe. Byla tak zvláštní, tak jiná. A ještě k tomu to místo jejich schůzky. Usmál se.
"Už jdu." usmála se An. Hermiona na ni čekala venku.
"Dobře, musíme si teď najít nějaké místo odkud ty víš co."
"Jasně." přikývla.
Hned o pár kroků dál ležela ulička s malým výklenkem ve stěně. Dívky si do něj zalezli a přemístili se před dům. Co nejtišeji se dostali do svých pokojů tak aby nikoho nevzbudili.
"Kde jsi byla?" ozval se z temnoty Harryho hlas. Nezněl naštvaně nebo zvědavě. Spíš byl plný strachu.
"Vylekal jsi mne!" zašeptala k němu. Netušila kde je jen to odhadovala. V pokoji se rozprostírala naprostá tma. "Jak jsi se sem vůbec dostal?"
"Měl jsem o tebe strach. Když jste odešli šel Ron potom ještě za Hermionou a její pokoj byl zamčený. Na rozdíl od tebe ho ale zamkla kouzlem takže se do jejího pokoje nedalo dostat lehce. Ron to vzdal a odešel domů, já jsem se pro jistotu šel podívat na tebe. Tvůj pokoj byl jako vždy samozřejmě zamčený ale jen klíčem takže stačilo jen jedno jednoduché kouzlo. Nebyla jsi tu." stoupl si z místa kde doteď seděl a prošel přes místnost k ní.
Anniny oči si pomale začali zvykat na temnotu a tak mohla rozeznat jeho siluetu. "Nebyla." přikývla. Harryho blízkost jí lehce rozechvěla hlas.
"Neměla by jsi se v noci toulat po Londýně bez ochrany."
"Byla se mnou Hermiona." zaprotestovala.
"Ovšem. Hermiona je dobrá čarodějka." uznale pokýval hlavou. "Ale i tak, na dvě holky si spíš nějací násilníci troufnou. Než by stačila zareagovat….." nechal konec věty nedokončený. Nechtěl myslet na to co by se mohlo stát.
"Nic se ale nestalo, vrátili jsme se bez jediného zkřiveného vlasu."
"Ano." pohladil ji po vlasech jako by si snad chtěl ověřit její tvrzení.
"Neměl by jsi." zašeptala ale neodstoupila od něj. Stála jako socha a čekala.
"Vím, vystavuji tě příliš velkému nebezpečí. Ale je to tak silné." přistoupil ještě o kousek k ní. Nedokázal to ovládat. Věděl co by se jí mohlo stát ve Voldemortových rukou, ale nikdo o ní nemusí vědět. Ve Francii bude v bezpečí.
Na očích mu viděla na co myslí. "Naše tajemství."
"Nikdo nebude mít ani tušení."
An sklopila pohled. Má na tohle přistoupit? Nebude to cesta rovnou do pekel? Co když se do něho zamiluje natolik že bez něho nebude moci žít? Co když to zajde až tak daleko že radši obětuje i svůj vlastní život než aby se stalo něco jemu? Chce takhle riskovat? Vždyť jsou jejich životní cesty tak rozdílné, není jim souzeno žít spolu. Ale mohla by jím být souzena tahle chvíle. Jen tak pro sebe si přikývla. "Zůstaneš tu?"
"Pokud ti to nebude vadit." usmál se lehce Harry.
"Dobře, tak já se jdu převléknout." zalezla do koupelny kde leželo její tílko s kraťasy na spaní. V rychlosti se převlékla, rozčesala vlasy a odlíčila.
Když se vrátila do pokoje Harry ležel v její posteli, když ji uviděl zářivě se usmál a posunul se aby jí uvolnil místo. An aniž by nad tím přemýšlela vklouzla pod deku a přitulila se k němu. I když bylo celkem teplo bylo příjemné cítit vedle sebe lidské teplo, slyšet bušící srdce. Ležet vedle Harryho jí připadalo naprosto přirozené.
"Tak kam jsi se to vydala?" vrátil se k úplně první otázce.
"To je tajemství."
Harry se zhluboka nadechl. Tajemství. Co taky jiného. "Chci znát všechna tvoje tajemství." vyslovil tu největší tužbu "A chci aby ty jsi znala všechna moje. Nechci před tebou nic tajit."
"Takže žádná tajemství." souhlasila, nevěděla proč ale nějakým zvláštním způsobem se jí to takto zdálo správné, cítila že před Harrym nemusí nic tajit. Sedla si aby mu viděla do očí. Harry ji napodobil. Seděli proti sobě a čekali který z nich začne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama