8. Procházka s příchutí pravdy

9. července 2009 v 8:55 | Aironella |  Tajemství nesmrtelných

Vyrazili jsme společně s Tylerem ven. Potřebovala jsem na čerství vzduch, zvlášť po dnešním ránu. Nebe bylo jako vždy pod mrakem ovšem bylo hodně dusno jako před bouřkou. Hodně silnou bouřkou.
Tyler se netrpělivě zavrtěl v kočárku. Z pusinky mu vypadl dudlík. Nahla jsem se a vrátila mu ho do pusy přičemž spokojeně zavrněl. Dudlík byl něco jako jeho talisman. Bez něho neusl. Jeden musel mít v pusince a druhý v ruce jinak byl neklidný.
Cesta k lesu mi netrvala dlouho. Byla jsem v něm za pár minut když jsem šla po chodníku kolem našeho domu, dál až na konec ulice. Jsem asi úplně blbá když jdu do lesa po tom co mi ráno někdo řekne že tam je nějaký medvěd co zabíjí lidi. Jenže já byla zvyklá tam chodit. Navíc tady žádní medvědi nebyli a odsud žádná dívka nezmizela tak proč se přílišně stresovat.
Cesta nebyla nijak kamenitá. Jelo se po ní pěkně a byla dostatečně široká pro to abych tam mohla projet s kočárkem. Vzduch byl jak jsem čekala chladivý a příjemně mrazil na kůži.
Díky tichosti a čistotě jež tu panovala jsem slyšela přírodní lesní zvuky, občas někde zapískal ptáček, praskla větev. Takový čirý ruch zvířecího světa.
Pomale jsem s kočárkem dojela až k malému potůčku asi pět minut cesty od domu. Právě z něho pila laň.
Vzala jsem si brášku do náruče a šla blíž abychom na ni lépe viděli. "Podívej" zašeptala jsem abych laň nevyrušila.
Stáli jsme kousek od ní. Schovaní za jedním z velkých kmenů stromu, stojícímu hned u cesty. Najednou jakoby zvíře pijící poklidně vodu něco zavětřilo. Nepokojně zvedlo hlavu a rozhlédlo se. V černých vypoulených očích se mu zračil strach.
Nejspíš asi zafoukal vítr a ucítil nás. Pomyslela jsem si.
Laň se odrazila a jediným skokem dopadla na druhou stranu břehu potůčku, kopýtka se jí tam lehce zabořila do vodou rozmočené hlíny. Netrvalo dlouho a zmizela nám z dohledu.
"Utekla nám,viď." zhoupla jsem ho ve svých rukou. Vracela jsem se zpátky ke kočárku. Něco bylo ale jinak. I když stál pořád na stejném místě, okolí se stalo jiným.
Zavládlo ticho. Zlověstné ticho nevěstící nic dobrého. Nikde se neozvalo ani prasknutí větvičky. Prostě nic. Dokonce ani vítr nefoukal.
Nervózně jsem se rozhlédla. Měla jsem nepříjemný pocit, že nejsem sama. Zachvátila mě panika že možná přeci jen tu něco je. V duchu jsem si nadávala jaká jsem nepoučitelná kráva. Tylera jsem instinktivně přitiskla víc ke své hrudi. I on pocítil tu změnu a začal, sice jen lehce ale přece, plakat.
"Sama, nikým nechráněná." ozval se ledový hlas za mými zády. Otočila jsem se. Vedle kočárku stál jako bůh pomsty Zachary.
Musím přiznat, že jsem se ho bála. Vypadal nebezpečně, nepříčetně a nevypočitatelně. Ale taky se mi ulevilo že to je jen on. "Vylekal jsi mě." vydechla jsem úlevně.
"Myslíš, že je to dobrý nápad?"
"Co?" Tyler na mé hrudi se vrtěl a plakal.
"Chodit sama po lese. To si tak věříš? Myslíš, že by jsi natolik silná?" pohrdavě se zasmál.
"Jsi divný." v jedné ruce jsem stále držela brášku, druhou jsme chytla kočár a chtěla co nejdřív odtud. Choval se zvláštně. Díval se jako by mě nejraději zabil.
"Chceš mi utéct?" znova se zasmál. Zrychlila jsem svůj krok. Skoro jsem běžela. Víc jak o sebe jsem se bála o brášku. Mohl by mu něco udělat. Vypadal jako by se nedokázal ani ovládat, jako šílený.
Najednou z ničeho nic vyšel ze zatáčky přede mnou. Co nejrychleji jsem se zastavila. Jak dokázal tak rychle běžet?
Zmateně jsem se rozhlédla. Nebylo únikové cesty. "Co je to s tebou?" hysterie v mém hlase byla dost patrná.
" Neumíš běžet rychleji? To se teda váš vývoj za tu dobu dost zhoršil."
"O co ti k sakru jde?"
"O co jde tobě?"
Praskla za ním nějaká větvička. Otočil se a já využila jeho nepozornosti. Kočárek jsem nechala kočárkem a běžela zpátky k potoku. Když bych se dokázala po jeho břehu dostat dostatečně daleko měla bych vyjít u silnice. Snad.
Rozběhla jsem se jak nejrychleji to jen šlo s Tylerem v rukou. Slyšela jsem ho. Byl mi v patách. A pak najednou zase stál přede mnou. Tentokrát už jsem ovšem nedokázala tak rychle zastavit. V plené rychlosti jsem vběhla přímo do něj. Naštěstí jsem před sebe stihla dát volnou ruku abych alespoň zmírnila náraz. Což se pro ni stalo taky osudným. Křuplo mi v zápěstí a projela mi jím šílená bolest. První co mě napadlo bylo to že alespoň Tyler není zraněný. Za to to zápěstí stojí. "Au" stáhla jsem si ruku k tělu a co nejrychleji od něho odstoupila.
"Zlomila sis ruku?" zíral překvapeně na ono natékající místo.
"Mohlo to být horší. Nemusela jsem tam tu ruku dát a zranil by se Tyler." zasyčela jsem na něj nebezpečně. Přísahám, že v té chvíli mi snad šlehaly blesky z očí. "Co jsem ti udělala? Proč mě nenecháš prostě v klidu odejít?"
"Já-ty- to- ty" koktal zmateně. Už nevypadal vůbec nebezpečně. Byl to ten starý Zach. "Já myslel- že ty."
"Myslel? To zřejmě ne." pohoupla jsem si s plačícím Tylerem v náručí. "Ššššt, to bude v pořádku." snažila jsem se ho uklidnit.
"Promiň, já jsem netušil…" omlouval se mi zatímco já jsem se vydala co nejrychleji pryč. Rozhodně nehodlám být na nějakém seznamu nezvěstných.
"Matt mi říkal, že se od tebe mám držet dál, že jste divní. Ty i tvoje celá rodina."mumlala jsem. Šel za mnou, takže bylo jasné, že mě slyší.
"Co ti o nás říkal?" srovnal se mnou krok.
"Jen to že se od vás mám držet dál, že stejně brzy odjedete." zastavila jsem se a podívala se do jeho nádherného obličeje.
"Nic víc?"nadzvedl tázavě obočí.
"Co v tom je? Proč mi to řekl? Proč?" udeřila jsem.
"Ty vážně nic nevíš?"
"Co? Tak mi to řekni."
"Já nejsem ten kdo by ti to měl vysvětlovat. Asi pro tebe bude nejlepší když na to co se tady stalo zapomeneme."
"Ne!" zakřičela jsem za ním. Zastavil se a vrátil se ke mně. "Řekni mi to. Dřív nebo později na to stejně příjdu. Prosím. Udělej aspoň tohle."
"Dobře." podvolil se po chvíli usilovného přemýšlení a ve mně zaplála čistá radost. "Dneska večer, přesně ve dvě hodiny ráno se tady sejdeme. Nikdo z tvojí rodiny ale nesmí vědět že jsi odešla rozumíš? Vznikly by z toho problémy."
"Budu tady." přikývla jsem. Touha znát to co přede mnou skrývají mě naprosto ovládla.
"Jo, a promiň za tu ruku." omluvil se ještě než mi neuvěřitelně rychle a neslyšně zmizel někde mezi mechem porostlýmí stromy.
Domů jsem se vrátila chvilku před setměním. Cesta mi trvala trochu déle než tam. Máma v kuchyni vařila večeři. "Co se ti to stalo?" přiběhla ke mně když viděla moji ruku, která už začínala trochu fialovět.
"No, já jsem jen spadla. Nějak jsem nedávala pozor na cestu a už to bylo." vymluvila jsem se obratně, bez jediného zaškobrtnutí.
"Odvezu tebe do nemocnice." rozvázala si zástěru.
"To není potřeba." protestovala jsem. Nemocnice, tak to v žádným případě. Dneska mi to už stačilo.
"Nevykládej." dostrkala mě do auta. Spícího Tylera posadila do sedačky a už jsme jeli. V nemocnici jsme strávili skoro čtyři hodiny směšným pobíháním mezi ordinacemi. Nakonec mi dali ruku do sádry s tím, že je zlomená a nějakou dobu to prostě musí zůstat zafixované, dokud kost nesroste.
Kolem jedenácté jsme odtamtud konečně vypadli. Za tu dobu co jsme tam byli stihl mámě několikrát zavolat můj bratr a jak jsem mohla podle jeho hlasu, jež jsem z mobilu zaslechla, usoudit byl velmi rozrušený tím kde jsme. No jo, nejspíš přišel domů a na stole neměl teplou večeři. Ne nebudu mu nijak křivdit. Určitě o nás nějakou starost měl.
Táta nám nevolal. Jak jsem zjistila z posledního hovoru už byl doma a Matt mu vylíčil celou situaci.
Dojeli jsme k domu, dole v hale se svítilo takže ještě nespali. Trochu neohrabaně jsem vystoupila z auta s mojí novou ozdobou ruky. Sádra mi vedla od prstů k loktu takže to nebylo zas tak hrozné, nicméně mi nejspíš bude ještě chvilku trvat než si zvyknu zvlášť když je to pravá ruka.
"Panebože co se ti to stalo? Kdo ti to udělal?" vyhrkl na mě táta hned jak jsme vešli do domu.
"Jen jsem spadla." zavrtěla jsem hlavou. Rozhodně jim nehodlám říkat že náš soused je tak tvrdý, že při nárazu do něho si zlomím kost.
"Spadla?" zeptal se podezřívavě Matt. Nevím jak to dělal ale z mojí rodiny to byl on kdo mě dokázal nejlépe odhadnout a přečíst. "Nikdy jsi se nijak nezranila. Ani když jsi byla malá. Na nejvíš jsi se škrábla."
"Vždycky je něco poprvé." snažila jsem se působit co nejpřirozeněji.
"Měla by jsi na sebe dávat větší pozor. Myslím, že od teď bude lepší když tě bude do školy vozit Matt. Nechci abys jezdila sama autobusem. Ze školy tě domů odveze Tobi a kdyby náhodou nemohl řekneš zase Mattovi." rozhodl táta.
"Nestalo se mi to cestou do školy nebo ze školy." protestovala jsem.
"Na tom nezáleží. Takto budeme s maminkou klidnější."
"Jak si přejete." zabrblala jsem a šla k sobě do pokoje. Potřebovala jsem si konečně trochu odpočnout a taky jsem hořela nedočkavostí. Už za několik hodin jsem se měla dozvědět pravdu.
Vykoupala jsem se a lehla si do postele. Věděla jsem, že okamžitě usnu jelikož jsem byla utahaná a tak jsem si nastavila budík.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Les. Tma. Mlha.
Naproti mně stál. Jako vždy naprosto dokonalý. "Už nebude cesty zpět. Jsi si jistá?" zeptal se mě se starostí v hlase. Vypadal jako by váhal. Něco uvnitř něho bojovalo.
"Ano." odpověděla jsem odhodlaně. Já věděla co chci. Věděla jsem o co se jedná. O čem mluvíme. Jen jsem si to nějak nemohla uvědomit. Jediné co zaplňovalo moji mysl bylo slovo chci.
"Svět není takový jednoduchý jak vypadá. Existují tři rasy, zvláštní druhy. Hříčky přírody. Zrodily se už na počátku každá s jiným úkolem." utichl.
"Pokračuj." nabádala jsem ho netrpělivě.
"Musíš si vybrat." překonal tu malou vzdálenost mezi námi.
"Vybrat?" zašeptala jsem.
"Tím, že jsem ti řekl pravdu jsem tě odsoudil. Od teď už nemůžeš žít stejně jako předtím. Jsou tu určité zákony jež to zakazují. Má je každý z nás. Vím že je to pro tebe těžké a pochopím když si zvolíš stát proti mně ale ke svojí rodině už se nesmíš vrátit." pohladil mě rukou po tváři.
"Jak to myslíš. Proč se nesmím vrátit domů."
"Jejich zákony říkají, že musíš zemřít."
Vše se najednou rozmazalo. Hlava se mi zatočila. Když se můj zrak konečně zaostřil byla jsem zase na tom samém místě jako už kdysi a přede mnou místo Zacharyho stál Matt.
"Neublížíme ti. Jen se od něho drž dál. Poslechni mě prosím." naléhal na mě jako již několikrát. "Žij svůj lidský život."

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Probudila jsem se. Právě v čas. Za pár minut by mi stejně zvonil budík. Jediným pohybem ruky jsem ho zaklapla. Nechtěla jsem aby náhodou probudil někoho z domu. Například mého bratra, ten snad nikdy nespí.
Co nejtišeji jsem se oblékla, samozřejmě do černé abych splynula s tmou a nebyla tak lehce viditelná. Přes hlavu jsem si přehodila kapuci od mikiny a vyrazila jsem. Nechtěla jsem procházet celým domem a tak jsem se rozhodla, že půjdu přes zahradu, pomale jsem slezla po točitých schodech dolů na pevnou zem. Skrčená jsem se proplížila po obvodu domu k plotu, který jsem přelezla. Nebyl vysoký takže mi stačilo akorát přehodit nohu.
Na silnici jsme se schválně vyhýbala pouličním světlům. Nechtěla jsem aby mě někdo náhodou viděl. Kdyby náhodou někdo šel jistě by mě považoval za zloděje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

KLIKNI

klik

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama