9. Tajemství za tajemství

11. července 2009 v 15:31 | Aironella |  Im onia paratus

"Fajn takže začneme, neumím tančit." přiznal se. Chtěl začít něčím jednoduchým než přejde k tomu závažnějšímu.
"Jsem alergická na jahody. Už odmalička, poprvé kdy jsem snědla jahodu tak jsem strašně otekla a málem se udusila."
Takhle dál pokračovali, svěřovali se jeden druhému a každý se o tom druhém dozvěděl o něco více. Harry jí vyprávěl o svém životě a ona mu na oplátku pověděla o sobě až se začínali dostávat k těm vážnějším tajnostem.
"Chceš vědět všechno a já před tebou nechci nic skrývat. Já- za tohle se stydím. Nevyprávěla jsem to ještě nikomu kromě mámy a Freu. Ty jediné to znají ale ne s úplnými detaily. Prožila jsem dosti bouřlivé dospívání. Trvalo to asi rok. Začalo to v mých dvanácti. Začala jsem natáčet nějaké reklamy a fotila. Byla jsem poměrně hezká a žádaná. Zahrála jsem si i ve filmu a nějak mě do sebe začal tahat svět hvězd. Nemohla jsem jít jen tak ven bez novinářů za zády, nemohla jsem si najít žádnou kamarádku protože všechny se mnou byli jen kvůli tomu že jsem byla v časopisech. Proto jsem se přátelila hlavně s dalšíma slavnýma dětma. Většina z nich byla starší a všichni si užívali života. Každý jim dal co chtěl. Já chtěla zapadnout a tak jsem s nimi jezdila po večírcích, pila, kouřila a dokonce jsem i vyzkoušela drogy. Můj věk na mě nebyl vidět. Vypadala jsem na šestnáct. Skončilo to po mých třináctých narozeninách. Na jednom z těch jejich mejdanů jsem se šíleně opila a,.." hlas se jí zasekl, nechtěla aby znal i její špatnou stránku ale byla si jistá že to pochopí. " potkala jsem tam kluka, byl moc milý a o hodně starší, nejspíš ani neměl tušení že mi je třináct. Dovedl mě nahoru do jednoho z pokojů v domě a- asi víš co se stalo. Já jsem se nebránila. Tak trochu jsem to i chtěla, dělali to všichni tak proč já taky ne. Když jsem se ráno probudila bylo mi jasné co se stalo a začala jsem toho litovat. Toho kluka jsem neznala a přesto jsem s ním klidně vyspala. Otěhotněla jsem. Nemohla jsem si to dítě ale nechat. Bylo mi teprve čtrnáct. A tak jsem šla na potrat." zavřela jsem oči "Byla to chyba a já toho lituji, jen mě za to prosím neodsuzuj." zaprosila jsem a podívala se mu do obličeje. Nyní už nebyli jejich obličeje zahalené ve tmě, venku se rozednívalo a tak na sebe mohli dobře vidět.
"Proč bych tě měl odsuzovat?" zavrtěl Harry hlavou.
"Vždyť jsem se vyspala s někým koho jsem neznala, brala jsem drogy a …" to poslední se mi nechtělo vyslovovat.
"To už je ale dávno pryč, teď jsi jiná." usmál se konejšivě. Jak si jen mohla myslet že ji odsoudí. Hluboce se nadechl. "Teď zase já. Před nějakou dobou jsem se dozvěděl o věštbě. Určitě jsi o mě a Voldemortovi už něco zjistila." počkal až přikývne "Ta věštba říká něco co toužil znát ale nedozvěděl se to. Zná jen její první část ale tu druhou ne a touží po ní. Nechápe jak jsem mohl přežít tolik jeho útoků, jak jen můžu být schopný se mu postavit. Já to taky moc nechápu. Ta věštba byla vyřčena před mým narozením. Zvolila mě jako možným soupeřem Pána zla a tím že na mě zaútočil věštbu potvrdil a vybral si mě jako svého protivníka. Věštba mě označuje jako jediného možného kdo ho může porazit a zároveň říká že oba nemůžeme žít proto musí zabít jeden toho druhého. Svým způsobem je to pravda. Voldemort se bojí té věštby a proto se mě snaží zabít, podle něj jsem to jediné co mu stojí v cestě za vítězstvím a já se bojím toho že mi bude ubližovat přes ty které mám rád." věnoval jí významný pohled.
"Důvěřuješ mi, a proto já budu věřit tobě. Tvoje tajemství neprozradím nikomu a ty zase nesmíš prozradit ty má. Pamatuješ si jak na mě Fred zaútočil?"
Harry se nad tou vzpomínkou zamračil, nechtěl na to vzpomínat. Nejradši by tenkrát utrhl Fredovi hlavu nebo ho za to poslal do Azkabanu.
"Jeho kouzlo bylo přesné, v ničem se nezmýlil. To já jsem způsobila to co se mu stalo. Nechtěla jsem mu nijak ublížit."
"Já nechápu."
"Můj otec byl kouzelník, u mě se malé náznaky jevili už odmalička, plně se projevili v mých devíti. Máma má proti kouzlům určitou averzi. Naučila mě se ovládat, a obranná kouzla, potom ještě nějaké drobnosti jako ohřát vodu. Rozsvítit světlo ale nic víc. Naučila mě že mým světem je svět mudlů a tam budu žít až do smrti. Proto jsem se začala hlavně soustředit na mudlovskou školu. Kouzla téměř nepoužívám, jen v nejnutnějších případech a ne před matkou."
"Ty umíš kouzlit?" žasl.
"Ano, ale nikomu to nesmíš říct. Ani Freu o tom neví."
"Jak? Nikdy jsem u tebe neviděl hůlku?" nechápavě se na ni podíval. V hlavě se mu začali rojit různé myšlenky. Mohla by zůstat, jít do Bradavic, byli by spolu.
"Nepotřebuji hůlku." zamračila se. "Copak ty ke kouzlení potřebuješ bezpodmínečně hůlku?" nadzvedla tázavě obočí.
"Jo, je sice pár kouzel které zvládnu bez hůlky ale to jsou jen ty nejjednodušší."
"Já neumím všechna kouzla." slabě se usmála. Najednou to všechno bylo tak jednoduché, tak přirozené mluvit s ním o tom o čem nikdy s nikým nemluvila.
"Ale mohla by jsi. Můžeš-"
"Ne." utnula jeho fantazie než je mohl rozvinout. "Nemohla bych nic. Já jsem spokojená tam kde jsem stejně tak jako ty." mírně se zamračila aby mu dala jasně najevo, že to myslí vážně. "Ty jsi mi řekl své největší tajemství a já ti řekla to své. Už není co říct."
"Fajn, nechci se s tebou hádat." rozhodl Harry. Nechtěl si čas strávený s ní pokazit hádkami. Zbývalo jim už tak málo času. "Jsem rád že mi důvěřuješ."
"Já jsem ráda že mi důvěřuješ ty."
Jejich hovor byl u konce. Oba se uvelebili do postele a mlčky vedle sebe leželi. Moment kdy se budou muset rozloučit se blížil se stále zvyšující se září slunce linoucí se do pokoje. Z chodby bylo slyšet kroky. Dům se pomale probouzel k životu. Ani jednoho to ale nezajímalo. An měla mít tenhle den volný. Freu totiž plánovala vzít dnes Billa na celodenní výlet.
Harry na dnešek plánoval studium. Brumbál mu dal ještě před koncem školního roku spoustu knih které by podle něj měl mít přečtené. Většina z nich se zabývala dějinami kouzelnického světa, různými pověrami a legendami. Další obsahovala rady na nějaká kouzla.
"Měli bychom jít na snídani každý zvlášť." zašeptala, chtěla být opatrná i když věděla že by si jejich společného příchodu nikdo nevšiml.
"Jo." zlehka se zvedl. "Příjdeš pak za mnou? Knihovna je obrovská. Nikdo do ní navíc nechodí."
"Hermiona."
"Ta bude vyspávat tu vaši noční vycházku." škodolibě se zasmál.
"Myslím, že bych se mohla jen tak náhodou vydat do knihovny a potkat tě tam." laškovně naklonila hlavu na stranu.
"Jasně." zastavil se s rukou na klice a váhavě se otočil.
"Co?" nakrabatila An čelo. Nechápala co se děje.
"Nic jen prostě,…i ta chvilka bez tebe se mi zdá jako několik set let." povzdechl si.
"Uběhne to rychle." konejšivě na něho pohlédla. Snažíc se přesvědčit o tom i sebe.
Jen přikývl a co možná nejtišeji opustil její pokoj.
An neohrabaně vylezla z měkké postele a vyrazila do koupelny. I přesto že celou noc nezavřela oči nebylo na ní nic vidět, vypadala jako každý jiný den jen její vlasy byli o něco děsivější než jindy, připomínali jí slámu. Krabatili se a točili všude kolem jejího světle krémového obličeje.
Vyslékla se a vlezla do sprchy pod příjemně vlažnou vodu. V domě bylo nepříjemně dusno, což znamenalo že venku bude ještě větší horko. Oblékla se do lehkých letních šatů, vlasy si jen učesala ale nesušila si je. Dnes se nelíčila, nechtělo se jí a bála se že by se jí snad řasenka mohla tím horkem roztéci. Rty si natřela bezbarvým balzámem, jenž by měl ochránit před vysušením.
Dole v kuchyni nikdo nebyl. Nikoho nenašla v celém domě. Jako by se po všech slehla zem.
Vešla do knihovny. Za tu dobu co v domě žila se do této místnosti ještě nepodívala. Překvapila ji hlavně její velkost. Byla to velká obdélníková mistnost. Stěny tvořili police s knihami. To ale nebylo všechno, police s knihami vytvářeli i uličky v tom velkém prostoru. Hned na kraji po pravé straně stál stůl s gaučem a křesli.
Všude bylo světlo i přes to že ven nevedlo žádné okno.
Harry seděl na křesle s knihou v ruce. "Ahoj." rty se mu roztáhly do širokého úsměvu.
"Kde jsou všichni?" sedla si do křesla naproti němu.
"Vzhledem k tomu že se večer koná schůze a je pátek tak jsou všichni v práci nebo něco zařizují. No a Hermiona šla s Ronem někam na procházku." zašklebil se.
An nevěnovala jeho úšklebku pozornost a spíše se zaměřila na něco jiného. "Schůzka? Jaká?" tázavě nadzvedla jedno dokonalé obočí.
"Schůze Fénixova řádu, tajného společenství organizovaného proti Voldemortovi." vysvětlil stručně.
"Co to znamená přesně." vyzvídala dál.
"Je to společenství, založené už před mnoha lety kdy se Voldemort ujal vlády poprvé. Jeho členové jsou tajní. Ministerstvo kouzel o tom nic neví a ani vědět nesmí. Při schůzích se diskutuje o tom jaké útoky se chystají, co se děje ve světě kouzel nebo se chystá strategie proti němu." pokrčil rameny jako by se o nic nejednalo a byla to naprostá samozřejmost.
"Ty jsi členem?"
"Ne." nakrabatil čelo.
"Já myslela.."
"Ano," pokýval hlavou. "mám Voldemorta zabít ale nejsem v řádu." výsměšně se usmál. "Já to taky nechápu. Tak to rozhodl Brumbál. Řekl že dokud mi nebude sedmnáct do řádu vstoupit prostě nemůžu."
"Co Hermiona a Ron?"
"Těm už sedmnáct bylo ale v řádu taky nejsou. Příjmou je zároveň se mnou."
"Takže nemáš vůbec tušení co tvůj protivník chystá." konstatovala.
"Ne tak úplně. Něco málo se dozvím od Siriuse ale je to jen málo. On má až takovou tu otcovskou starost. Věří že když nebudu vědět co Voldemort provádí tak se nebudu znepokojovat." povzdechl si.
"Ty to ovšem víš že?" hádala An. Z jeho výrazu to v tu chvíli bylo dost čitelné ale nemohla si tím být naprosto jistá.
"To jsem tak čitelný?" klekl si k jejímu křeslu na zem.
"Jsi pro mě méně čitelný než ostatní lidé jež jsem potkala." pročesávala mu rukou černé husté vlasy.
"Vážně?" něžně si ji přitáhl k sobě takže teď klečela na zemi proti němu.
"Ano, tvoje mysl je mi uzamčená." obtočila mu ruce kolem krku.
Pomale k ní naklonil hlavu. Chvilku těsně před jejím obličejem počkal kdyby se snad ještě chtěla vyvléknout, nechtěl totiž aby toho potom litovala. Tep se jim oběma zrychlil. An ale nehodlala couvnout. Vzdálenost mezi nimi překonala sama. Jejich rty se spojili v polibku, pomalém a něžném. Nikam nespěchali. Odtáhli se od sebe až když jim nezbýval kyslík.
"Miluji tě." zašeptal k ní. Překvapený tím jak ty slova šly lehce. Tak přirozeně, jako by to tak mělo být.
An se zarazila. Nečekala něco takového a nevěděla co na to odpovědět. Jen mlčky Harrymu hleděla do očí. Po chvilce jako by jí něco v hlavě překlaplo. Tohle nemůžou, není to správné. Nesmí nechat to zajít dál. Co nejrychleji se vymanila z jeho sevření a klopýtavě se vydala ke dveřím.
"Co se děje?" nechápal Harry.
" Tohle nejde." zavrtěla prudce hlavou. "My dva nemůžeme být spolu, nemůžeme se milovat." zakopla o svoje vlastní nohy a zhroutila se na zem. Před nárazem na podlahu ji uchránila její vlastní pohotovost. Zašeptala kouzelnou formuli a pod ní se zjevila tlustá duchna plná měkkého peří. Nyní neměla proč před Harrym předstírat. Mohla v klidu kouzlit. Zachvátila ji vlna úlevy že se mu přiznala alespoň ji to ochránilo před několika bolestivými modřinami.
"Jsi v pořádku." obrátil ji tělem nahoru tak že už ležela na zádech.
"Ano." vytrhla se mu.
"Jak jsi to dokázala tak rychle." žasl nad její pohotovostí.
"Pud sebezáchovy. Copak jsi to někdy nezažil?" mluvila odměřeně.
"Jo." vzpomněl si na střetnutí s Voldemortem kdy reagoval s rychlostí jakou si ani nepředstavoval.
"Harry.." vrátila se k původnímu tématu "…my dva nemůžeme být spolu. Když na sebe příliš přilneme tím bolestivějším se stane loučení." věnovala mu pohled plný beznaděje.
"Na to je už pozdě. Mám pocit že mě k tobě poutá tisíce lan jež se nedají přetrhnout. Toužím s tebou strávit všechen čas mého života. Bojím se chvíle kdy mi budeš muset odjed, děsím se momentu kdy se střetnu s Voldemortem a on tě uvidí v mé mysli. V noci mě trápí noční můry. Přes všechen ten strach o tebe je ta touha zůstat s tebou o dost silnější." chrlil ze sebe bez přemýšlení. Všechny jeho myšlenky se formovali ve slova. "Nyní mám konečně pocit že mám pro co žít, mám proč bojovat a proč vyhrát."
"Harry." zašeptala něžně. Už nebylo návratu. Co nejpevněji ho objala. Chtěla cítit teplo sálající z jeho těla. Mít ho v náručí.
Harry svoje paže ovinul kolem jejího těla. Věděl co tohle znamená. Znamená to ano. Už žádné schovávání.
"Takže jsi teď moje holka?" zašeptal jí rozverně do ucha.
"Už to tak vypadá." lehce se zasmála. "Ovšem" odtáhla se " tajně." upozornila.
S touhle podmínkou Harry souhlasil. Dokonce se mu zdála jako dosti dobrá a rozumná. Když o nich nikdo nebude vědět nemůže to ani nikdo nikomu říct. "Jak jinak."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ajvi Ajvi | E-mail | Web | 11. července 2009 v 22:14 | Reagovat

Ahoj... máš moc hezký blog:) Moc ráda se s tebou spřátelím:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama