9. Teresa je zamilovaná

9. července 2009 v 8:58 | Aironella |  Tajemství nesmrtelných

Došla jsem po lesní cestě na ono místo. Zachary už tam seděl a zářivě se na mě usmál. "Vypadáš jako kdybys šla k někomu kradst." zhodnotil mi můj vzhled.
"Budu to brát jako kompliment."
"Tak to taky bylo myšleno. Já bych byl moc rád kdyby mě okradl někdo jako ty."
"To děkuji, ale mohl by jsi mi říct to co chci vědět?" okamžitě jsem na něj udeřila, už jsem byla šíleně nedočkavá.
"Neslíbil jsem ti pravdu. Nemůžu ti ji ani říct ale mohu ti něco ukázat a je jen na tobě co si o tom budeš potom myslet." najednou, ani nevím jak jsem se ocitla v jeho náručí. "Jen doufám, že toho nebudu litovat."Ještě jsem se ani nestihla rozkoukat a už se rozběhl. Neběžel ale jako normální člověk, byl o dost rychlejší. Vypadalo jak by jsme se vznášeli těsně nad zemí.
Omámeně jsem hleděla na ubíhající krajinu kolem. Neměla jsem slov. Připadalo mi to tak nadpřirozené a neskutečné. Okolí se měnilo jen do jedné šmouhy.
Zastavili jsme na nějaké skále. Pod ní se rozprostíralo nevelké město plné světel. Nad námi svítil měsíc. Připadala jsem si jako v nějakém filmu.
"Páni." vydechla jsem omámeně. "Jak?"
"Neptej se mě. Řekl jsem ti že ti nemohu dát odpovědi. Můžu ti na nejvíš ukázat co by jsi chtěla vidět." zasmál se mému výrazu.
"Ty nejsi člověk." spíš to bylo konstatování než otázka. Ani mě to nijak neděsilo, což bylo překvapivé. Měla bych utíkat a křičet ale já nechtěla. Cítila jsem se daleko lépe než kdy jindy.
"Nevypadáš překvapeně."
"Jen to nedávám tak najevo. Co ještě umíš?"
"Já nevím." pokrčil rameny. "Jsem rychlejší než normální člověk, silnější a taky…" zasekl se. Viděla jsem na něm že váhá. Nevěděl zda mi to smí říct.
"Já dokážu udržet tajemství." ujistila jsem ho.
"Roky pro mě plynou trochu jinak." sedl si na kraj skály.
"Radši se ani nemám ptát jak viď?" sedla jsem si vedle něho.
"Nechci tě zahltit tou spoustou informací hned první den. Dám ti čas abys se mě nemusela bát" usmál se na mě.
"Takže budou další?"
"Do té chvíle než s křikem neutečeš a nebo dokud nám to někdo nezatrhne." uhnul pohledem.
"Nezatrhne? To máš na mysli mého bratra? On dokáže to samé co ty?"
"Na dnešek už jsme vyčerpali dávku otázek." lehl si do trávy a mě stáhl k sobě. "Relaxuj." zaměřil pohled na hvězdy na nebi. "Vstřebej to co víš."
Společně jsme se dívali na hvězdy na nebi. Bylo zvláštní, že není zatažené. "Víš, že jsem hvězdy už dlouho neviděla?"
"Proto jsem tě sem vzal."
"Kde to vlastně jsme?" vzpomněla jsem si. Podepřela jsem se na loktu abych mu viděla do obličeje.
"Nedohodli jsme se na něčem?"
"Tak já už jsem potichu." zase jsem si lehla. Ještě chvilku jsem se dívala na hvězdy a pak jsem ani nevím jak, usnula.
"Enie." zašeptal mi něčí hlas u ucha. Jen jsem něco nesrozumitelného zamručela, převalila se a spala dál. Tady je to nějak divné. Napadlo mě. Nikdy jsem neležela na tak neforemném polštáři. "En."
Otevřela jsem oči. Co jen ten hlas mohl chtít? "Ach." došlo mi kde to jsem, s kým tam jsem a že to on je ten neforemný polštář. "Promiň." zvedla jsem se z něho. Cítila jsem jak se mi do tváří vlévá horkost.
"To nic, jsi roztomilá když spíš." zasmál se.
Já jsem jen v duchu doufala, že jsem nemluvila ze spaní. Jestli ano tak to se radši propadnu do země. Kdoví co jsem mu mohla říct ale radši to vědět nechci. S mojí smůlou to bylo to nejhorší. "Kolik je?" rozhlédla jsem se po obloze. Hvězdy zmizely. Začalo se rozednívat.
"Neboj. Stihneme to včas. Nikdo se o našem nočním výletu nedozví." už jsem byla v jeho náruči a vítr mi cuchal jistě už hodně zacuckané vlasy.
Zastavil se těsně za naším domu u vysokého stromu který jsme měli za zahradou. Byli jsme tak chráněni před zraky kohokoli.
V té chvíli jsem se radši nechtěla ani vidět, určitě jsem měla vlasy všude kolem hlavy, špinavé oblečení a možná i obličej když jsem se tak pěkně válela přes noc venku. Zato Zachary vypadal naprosto dokonale.
Raději jsem se podívala do země, cítila jsem se dost trapně za to jak jistě vypadám oproti porovnání s ním.
"Nikdo se o tom nesmí dozvědět rozumíš? Jinak by jsme mohli skončit hodně špatně."
"Já vím. Bude to tajemství." přikývla jsem.
"Chytrá holka." pohladil mě potvoři než se rozplynul jako vzduch. Ovál mě jen lehký vánek s jeho vůní jak proběhl kolem.
Co nejtišeji jsem se dostala do pokoje. Než jsem měla vstávat do školy mi zbývala hodina a půl. Spát se mi už nechtělo a proto jsem se rovnou zavřela do koupelny kde jsem ze sebe hodlala udělat člověka.
Bylo zvláštní dělat že nic neví. Předstírat že jsem celou noc spala v pokoji.
Moje rodina je jiná, máma táta i Matt. Jen nevím jak se jim to stalo. Co to jen mohlo způsobit? Bude snad i Tyler jednou jak oni? A co ostatní lidé v tomto městě, jsou snad i oni něčím zvláštní?
Měla jsem spoustu otázek. Doufala jsem že odpovědi dostanu tento večer.
Do školy mě vezl bratr tou svou nadrychlostí, už jsem se ovšem neznepokojovala kdykoli se podíval jinam než na silnici, kdykoli se začal hrabat v Cdčkách aby vybral nějaké jaké chce pustit zatímco druhou rukou řídil.
Byla jsem taková klidnější když jsem věděla, že je nadpozemské stvoření které snad má rychlejší reflexi a schopnosti o níž mě se ani nesnilo.
"Copak dneska mě nebudeš napomínat?" všiml si mého dobrého rozpoložení. Tak uvolněná a s úsměvem na rtech jsem v jeho autě nebývala.
"Věřím v tvoje řidičské schopnosti." pokrčila jsem rameny.
"Máš dobrou náladu." okomentoval úsměv na mých rtech. "Co to způsobilo?"
"Já nevím, prostě se mi dneska zdál krásný sen."
Jakmile zastavil na školním parkovišti vyběhla jsem z auta jako splašená. Na první hodinu jsem skoro běžela. Měli jsme dějepis. Věděla jsem, že se se Zacharym nesmím bavit nebo tak něco kdyby nás náhodou někdo viděl bylo by to špatné jak mi vysvětlil přesto jsem se nemohla dočkat až ho uvidím.
Nálada mi poklesla když si mě odchytil hned u brány Tobi a zdržoval mě naším přivítáním. Trochu netrpělivě jsem ho odstrčila. "Měli by jsme jít na hodinu."
"Máme ještě spoustu času." zamumlal než se znovu přisál na mé rty. Po chvilce marné snahy se mu vykroutit jsem se rozhodla pro taktiku držení. Čekala jsem než se dostatečně nabažil mých úst a pak jsme konečně mohli jít na hodinu.
Tobi si sedl do první lavice a já k Zacharymu, který už tam seděl. Na stole mi ležel poskládaný papírek.
"Chovej se jako normálně. Dávej si pozor na toho co sedí dvě lavice za námi." stálo na něm. Nenápadně jsem se otočila abych viděla toho kdo tam je. Byl to jeden z přátelů mého bratra. Pochopila jsem že on s tím má taky co dočinění a tak jsem se snažila chovat naprosto normálně. Rozhodla jsem se celou hodinu na Zacharyho ani nepodívat ale prostě to nešlo. Občas mi k němu pohled ujel a já zjistila že je na tom podobně jako já. Celé mi to ještě komplikoval Tobi, který se na mě neustále otáčel aby se snad ujistil, že sedím v dostatečné vzdálenosti od svého souseda.
V hodině jsme se už moc neučili, jen dolaďovali poslední zbytky toho co by jsme snad mohli ještě okrajově probrat.
Jakmile zazvonilo nespěchala jsem, pomale jsme si balila svoje věci když se mi mezi nimi zase najednou objevil dopis. Usmála jsem se nad tím. Stále mi připadalo to co dokáže tak namyšlené. Připadala jsem si jako ve snu.
"Jdeme?" už byl u mě Tobi. Rychle jsem si papírek strčila do kapsy a přikývla. Doprovodil mě až na další hodinu kterou jsem měla s Teresou. Ta byla dost mrzutá. Pořád se vrtěla. Když jsem se jí zeptala co to s ní je odpověděla mi: "Strašně se mi stýská po Climovi. Už bych s ním chtěla být."
"Viděla jsi ho o přestávce."
"Jo já vím, ale prostě mi už chybí. Když nejsem s ním je to jako bych to ani nebylá já. Určitě jsi to taky někdy cítila když s tebou nebyl Tobi."
"Já, no……"najednou jsem nevěděla co říct. Nikdy jsem nic takového necítila. Samozřejmě jsem si ve svém volném čase někdy řekla co asi tak Tobi dělá ale nikdy se mi po něm nestýskalo. Teresa už si mě nevšímala, takže si ani nevšimla mého váhání.
Tak tohle je ta láska? Když se ti po tom druhém stýská natolik že bez něho nedokáže ani normálně fungovat? Na jednu stranu mi bylo líto, že to není ta stará Teresa ale rozhodně jsem jí to přála a možná i trochu záviděla.
"Ahoj."sedla jsem si na obědě k našemu stolu. Zatím tam byla jen Kate. Magie byla nemocná, Tobimu ještě neskončila hodina a Kevin musel dělat na nějakém projektu do fyziky. Teresa už s námi nesedí, všechen čas je s Climem. S kým jiným samozřejmě. Asi se mi vzdalovala, netrávili jsme už spolu tolik času jako dřív. Nebo se mi to jen zdálo, jen teď se mnou prostě nejezdí do školy.
"Já už musím." zvedla jsem se. V dálce jsem viděla Tobiho jak už jde k jídelně, nějak jsem se s ním prostě nechtěla vidět a tak jsem se rozhodla raději vyklidit pole. Skoro nedotčený oběd jsem vyhodila do koše a mířila si to pryč z jídelny.
Chvilku jsem se jen tak toulala na pozemcích školy, pak jsem si skočila ještě na záchod. Když jsem vycházela ze dveří uslyšela jsem něčí hlasy. Vím že by se poslouchat cizí rozhovory nemělo ale nemohla jsem si pomoci.
"Měli by jsme dávat větší pozor na En. Mám o ni strach." to byl hlas mého bratra. Okamžitě jsem ho poznala.
"Je dost stará aby věděla co je bezpečné." nesouhlasil někdo.
"Nemůže to vědět když nezná pravdu."
"Tak jí ji řekneme. Jednou ji bude muset přijmnout."
"Ne, ještě má čas. Třeba bude mít šanci žít normálně. Zatím aspoň řeknu Tobimu aby na ni dával větší pozor, jen tak pro jistotu."
"Ten lidskej trouba by ji neochránil ale jak chceš. Promluvím si s Teres, je čas jí říct pravdu. Miluji ji, ona je mou vyvolenou." takže to je Clim, došlo mi.
"Jsi si jistý? Jestli jí řekneš o nás a ona se s tebou rozejde nebo to mezi vámi nevyjde víš jak to skončí."
"Vím to jistě. Jen tě žádám o svolení."
"Máš ho tedy mít." rozešli se pryč od záchodů. Slyšela jsem vzdalující se kroky.
Takže za prvé oni mě chtějí chránit před Zacharym protože si myslí, že je špatný. Za druhé je Clim to Teresy vážně zamilovaný a chce jí říci pravdu. Pravdu po níž se já tak dlouho pídím.
Co nejopatrněji jsem nakoukla jestli na chodbě někdo nestojí. Vzduch byl čistý a tak jsem šla k učebně kde jsem měla další hodinu.
Domů mě odvezl Tobi, jako vždy. Stejně jsem neměla na vybranou a jet autobusem jsem nemohla vzhledem k přání mých rodičů.
"Nevyrazíme dneska někam?" zeptal se mě s nadějí v hlase.
"Ne raději ne, nějak mě dneska není dobře." vymluvila jsem se. Nikam se mi s ním nechtělo.
"Třeba to máš z toho že jsi nejedla. Dneska jsem tě neviděl na obědě."
"Jo," podívala jsem se ven z okna na ubíhající krajinu. "Neměla jsem hlad. Není to ale z toho, bolí mě ruka." to byla pravda. Zasádrovaná ruka mě opravdu bolela, ale dalo se to přežít.
"To mě mrzí. Tak co kdybychom byli u vás?" nedal se tak lehko odradit.
"Radši si půjdu lehnout a zítra už budu jako rybička." odmítla jsem ho taktně. V očích jsem mu zahlédla stín pochybností ale už nic neříkal. Bráška už mu nejspíš něco naznačoval, hádala jsem.
Doma ve svém pokoji jsem konečně měla soukromí a tak jsem si mohla přečíst dopis od Zacharyho.
"Dneska večer ve stejnou dobu. Z" stálo tam čitelným úhledným písmem. Nadšením jsem vyskočila ze židle. Ani nevím kde se ve mně bere tolik radosti. Dopis jsem si schovala mezi knížky aby ho jen tak někdo nenašel.
Abych si zkrátila čas, který se už tak vlekl jako hlemýžď, jsem šla pomoct mámě. Večeři jsem do sebe netrpělivě vházela, nikdo si toho nevšiml až na mého bratra, samozřejmě. Poslední dobou mě pozoruje až nějak moc. "Jsi nějaká netrpělivá, ty snad někam jdeš?"
"Jistěže ne, jen mám udělat ještě něco do školy." zalhala jsem bravurně. Měla bych si asi dávat lepší pozor na svoje chování jinak mě prokoukne.
K mojí smůle dneska zůstal doma. Nikam nešel což znamenalo že pro mě bude těžší se odsud dostat. Ještě k tomu řekl, že dneska večer hodlá být hodně dlouho vzhůru kvůli nějakému filmu. Moc dobře jsem věděla, že mě zkouši a tak jsem na době nedala nic znát a chovala se naprosto přirozeně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama