20. Moudrý učitel

16. srpna 2009 v 18:18 | Aironella |  Tajemství nesmrtelných 2
Přidávám TN a doufám, že se vám bude líbit. Trochu jsem zase posunula děj. Enie začíná nová etapa života. V téhle kapitole to ještě není nějak moc rozepsané ale jakmile odjede už se to snad trochu rozhýbe.
Budu vděčna zajakýkoli komentář, ať už kladný nebo záporný.
Vaše Aironella

Jak moc mi tehdy lhal. Předstíral, že mě chtějí dostat vlastní rodiče jen proto abych nemohla ohrozit jeho. Jen proto aby s ním v hloupých představách štěstí odjela a on mě pak mohl zničit.
Otevřela jsem oči. Všude kolem byla tma.
Nevím jak dlouho jsem byla pod vodou. Mohla to být klidně jen chvilka ale pro mě to byla celá věčnost. Čekala jsem až mi dojde vzduch a já se budu muset nadechnout, jenže já se stále nadechnout nepotřebovala.
Vydechla jsem do vody a jediný kyslík co mi zbýval se v bublinách vracel nad hladinu. Jenže se stále nic nedělo. Jako bych snad ani dýchat nepotřebovala.
A tehdy se to stalo poprvé. Tehdy, kdy jsem chtěl a umřít kvůli jedinému koho jsem milovala a kdo mě zradil jsem si uvědomila, že to nejde. Stala jsem se jednou z nesmrtelných.
Samozřejmě, jsou způsoby jak opustit ten to svět. Upálit se. Nic jiného nefunguje.
Čekala jsem co se bude dít. Voda mě sama zanesla ke břehu.
Znovu jsem se narodila, do nového života. Života kde není nic tak jak vás to učí. Kde se nereálné stává reálným. Vždyť ani já bych správně neměla existovat. Já sama jsem zvláštní úkaz. Moje nevlastní babička říká, že jsem dílem ďábla. Zrozena ze samotného temna. Možná má pravdu. Snad jsem opravdu vzešla z temnoty, proto abych splnila úkol, který mi Saintové uložili.
Začínám tomu věřit. Asi jsem se nenarodila, proto abych byla šťastná ale proto abych byla užitečná.


......................O ROK A PŮL POZDĚJI...........................

Stejně tak jako plyne voda v potoce plynou i naše životy. Čas chvátá neuvěřitelným tempem.
Všechno šlo ve stále stejně zaběhnutých kolejích. Škola, trénink a občas i spánek.
O Zacharym už se mi naštěstí nezdálo. Přes den jsem si na něho sotva vzpomněla. Prostě jsem žila dál. V jisté otupělosti ale i tak jsem dokázala fungovat.
Ve snech se mi občas vyjevovaly momenty, které jsem si nikdy já sama neprožila. Alespoň myslím. Vystupovala v nich světlovlasá žena, moc krásná. Mluvila ke mně nebo mi ukazovala něco ze svého života. Většinou jsem si to ale stejně po probuzení nepamatovala.
Trénink pro mě byl už lehčí. Dokonce jsem se stala lepší než můj učitel.
Co se týče školy. Nic moc. Známky jsme měla výborné. To bylo snad jediné. V hodinách jsem se snažila na sebe co nejméně upozorňovat. Nepoutat příliš pozornosti a celkem se mi to i dařilo. Občas jsem prohodila pár slov se svými spolužačkami.
Dokonce musím říct, že mi to v té škole vyhovovalo mnohem víc než v Deanwoodu. Za prvé byla jen dívčí a za druhé křesťanská. Všechny holky byli milé a klidné. Nevládl tu o přestávkách nebo obědech ruch. Na druhou stranu nebyla škola až tak moc přísná. Nemuseli jste se modlit před jídlem nebo něco takového. Prostě jen stačilo pravidelně docházet na hodiny náboženství a dodržovat pravidla.
Začínal květen. Jedno z nejkrásnějších ročních období. Miluji ho. Hlavně proto, že už se otepluje. Nemám ráda zimu. Musíte se navléct do tlustých bund a těžkých bot než vůbec můžete vyjít ven, na jaře a v létě na rozdíl od toho můžete jít ven jen na lehko, slunce vás krásně hřeje, zpívají ptáci, kvetou kytky. Prostě nádhera.
"Už na tebe nestačím." zvedal se ze země můj učitel. Muž středního věku (něco kolem 50), velmi milý a ochotný. Cvičili jsme v tělocvičně. "Jsi silnější, rychlejší a hlavně mladší než já."
"Stále je toho spousta co by jste mě mohl naučit." nesouhlasila jsem s ním.
"Už není nic má drahá. Tvůj výcvik je téměř u konce. Znáš všechno. Jsi připravená plnit svoje poslání jen jedno jediné zbývá." věnoval mi zvláštní starostlivý pohled. "Musíš dát slib věrnosti naší rase."
"Co je to za slib?" zajímala jsem se.
"Skládá se na začátku nového roku, zůčastňují se jí jen zasvěcovaní a královna. Děti se stávají plnohodnotnými členy rodu. Stávají se z nich dospělí."
"Kolik je každoročně zasvěcovaných."
"Jak kdy. Pohybuje se to kolem deseti osob."
"Takže budu čekat do konce roku?" zjišťovala jsem.
"Ne." zavrtěl hlavou. "ty jsi jistá vyjímka. Královna si přeje abys složila slib ihned jakmile dokončíš výcvik."
"Tak kdy ho složím?"
"Neměla by jsi se do toho tak hrnout." upozornil mě. "Jakmile se jednou zavážeš slibem už nejde porušit. Když by jsi mu vzdorovala zemřela by jsi."
"Jsem připravená bojovat proti krvelačným démonům v tomhle i jiných státech."pronesla jsem chladně.
"En." zavrtěl bezmocně hlavou. "Jsi zaslepena touhou po pomstě."
"To není pravda." bránila jsem se.
"Znám dost dobře tvůj příběh. Vím co tě přivedlo až sem."
Trhla jsem sebou. Zrovna o tomhle jsem se nechtěla bavit. Chytil mě za ramena. "Rozmysli si dobře co děláš. Mohla by jsi litovat. Tohle není život pro tebe. Zabíjet. Copak to opravdu chceš?"
"Ano." přikývla jsem. "Tohle je přesně to co chci."
Povzdechl si. "Dám ti ještě čas. To je to jediné co ti mohu dopřát. Ještě si to všechno dobře promysli." zakončil náš rozhovor a opustil tělocvičnu.
Přiznávám, že z části měl pravdu. To co mě stále drželo nad vodou a nutilo pokračovat ve výcviku byla touha pomstít se. Z celé svojí duše jsem proklínala Zacharyho. Nenáviděla jsem ho za to jak si se mnou zahrával.
Venku už byla tma. Sedla jsem si k zrcadlu v pokoji a rozčesávala si vlasy. Právě dnes byl ten den v týdnu kdy jsem chodila pravidelně spát. Jiné večery jsem se učila nebo trénovala. Pohledem jsem ve svém odrazu zabloudila k ruce s prstenem. Nesundala jsem ho. Ještě nikdy i přes to že jsem se chtěla odpoutat od minulosti nedokázala jsem to. Nějaká neviditelná síla mi v tom bránila. Kdykoli jsem jen pomyslela na to, že bych si ho snad sundala okamžitě mě zachvátila vlna paniky, která mi v tom bránila.
Časem jsem na něj přestala myslet. Už jsem si ani neuvědomovala, že ho na ruce mám, stal se mojí součástí.
Jakmile jsem si lehla do měkké postele okamžitě jsem usnula.


"Jakpak jsi se dnes měla?" usmála se na mě světlovlasá žena.
"Jako by jsi to nevěděla." pronesla jsem suše. Doufala jsem že jsem se jí už zbavila. Několik posledních měsíců se mi ve snu nezjevila. Ani jsem nevěděla kdo to vlastně je. Jestli výplod mojí fantazie, který se mnou snaží manipulovat. Či snad moje druhé rozumnější já? Pokaždé přesně věděla všechno co já. Jako by snad se mnou prožila celý život. Byla mojí součástí.
"Nevím jaké jsi měla pocity. Jen vím co jsi dělala." mile se usmála.
"Jsi můj stín?"
"Něco takového. Hlídám tě aby se ti náhodu nestalo něco zlého moje drahá. Mám o tebe strach." pohladila mě po tváři.
"Nemusíš se o mě bát. Dobře vím co dělám." zamračila jsem se na ni.
"Bojím se, že nevíš. Z ničeho tě neobviňuji. Nemůžeš za to. Řídíš se jen okolnostmi ale už brzy poznáš jaká strana je ta dobrá. Postarám se o to."
"Tak mi to řekni. Která strana?"
"Nevěříš mi co?" posmutněla.
"Jsi jen výplod mojí fantazie. Tohle je můj sen." rozhlédla jsem se okolo a začala měnit okolí. Ze země vylezly květiny, slunce se rozzářilo.
"Máš pravdu je to tvůj sen ale já nejsem pouhý výplod. Se mnou nic nenaděláš. Sama to moc dobře víš. Už jsi se pokoušela mě vymazat ale nešlo ti to. Já jednám za sebe."
"Tak proč nepřijdeš když jsem vzhůru?" zeptala jsem se pohrdavě.
"Ráda bych." sklopila hlavu."Nemůžu. Už nepatřím do světa živých a proto s tebou mohu promlouvat jen prostřednictvím snu. To jediné je mi dovoleno." její postava se začala rozpouštět ve vzduchu. "Náš čas už vypršel." naposledy se usmála než zmizela a já začala pomale procitat ze spánku.


"Kolik je hodin?" zeptala jsem se mámy když jsem vešla do kuchyně. Měla jsem takové neblahé tušení, že jsem ve skluzu.
"Ještě máš pět minut." položila přede mě snídani.
"Děkuji, ale to už bych nestihla." vzala jsem si tašku s věcmi a běžela do garáže kde jsem se srazila s Mattem. Už do školy nechodil. Původně když jsme ještě žili v Americe měl v plánu jít na vysokou ale ty plány se jaks i změnily. Musel zůstat tady v Anglii. Stejně jako já podstupoval výcvik. Byl z rodu Saintů a tak prostě musel bojovat. On na rozdíl ode mě už složil i přísahu a občas ho vyslali někam na nějakou misi. "Hodila by jsi mě cestou do města?"
"Jasně." přikývla jsem. Zdálo se mi že už není tak šťastný jako býval. Stejně jako moje matka. Snad jako jediný byl spokojený otec. On byl v tomhle prostředí vychován a tak když odjel chybělo mu to. Dokonce i teď přes protesty matky chodil na výpravy za upíry.
Mám a to nesla asi ze všech nejhůř. Pokaždé když byl některý z nich někam vyslaný, celou dobu se bála toho co všechno by se jim jen mohlo stát. klidně by mohli zemřít a o to těší pro ni bylo, že za chvíli přijde i o mě.
"Kdy jsi se včera vrátil?" pomale jsem vyjela z garáže. I když byly moje reflexi o dost rychlejší a já mohla vyjet o dost rychleji stále jsem se bála. A to hlavně když se mnou byl někdo v autě. Když bych riskovala svůj život je to moje věc ale nemůžu ohrozit i někoho jiného.
"Nedošlo k přímému boji. Ti zmetci nám utekli." sdělil mi.
"Upíři nebo vlkodlaci?"
"Malá skupinka potulných vlkodlaků. Nesnáším ty zmetky. Jsou rychlejší než se zdá. Upíři se lvoí líp. Mezi lidmi se lehko poznají a nejsou tak rychlí." postěžoval si unaveně.
"Někteří z nich umí létat."nesouhlasila jsem s ním. Byla pravda, že vlkodlak se lehce schoval v davu lidí. Jediné co nás na ně mohlo upozornit byl jejich pach. Upíří jsou zvláštním způsobem spanilý. Bělostná lehce třpytící se kůže. Ostré rysy.
"Jen starší. Ti co mají méně jak pětiset let to nezvládnou."
Zastavila jsem v centru města. "Tady ti to stačí."
"JO, dík." vstoupil z auta a já jela do školy.
Den byl jako každý jiný, po návratu domů jsem se celou noc trénovala v boji a těsně před ránem napsala úkoly a naučila se na další den.
"En!" zavolala mě máma když už jsem vycházela z domu. "Dneska nejdeš do školy."
"Proč?"
"Jedeme pryč. Keira nás pozvala na svoje letní sídlo. Běž si zatím zabalit, odpoledne odjíždíme."oznámila mi.
S povzdechem jsem se vrátila do pokoje a začala balit.
"Stalo se něco?" do mého pokoje vešel můj učitel. To se jen tak nestávalo. Setkávali jsme se jen v tělocvičně.
"Dozvěděl jsem se, že odjíždíš."
"No, ano." přikývla jsem.
"Už tě nebudu trénovat."
"Jak to myslíte, že nebudete? " zarazila jsem se.
"Naučil jsem tě všechno, nepotřebuješ mě. Navíc královna si myslí, že už pro tebe nejsem tím nejlepším příkladem." vysvětlil mi. "Dávej na sebe pozor. Královna jde hlavně za svým cílem doba bývala kdysi jiná ale vše se změnilo." zašeptal jako by se bál jako by nás snad mohl někdo slyšet.
"Jak to myslíte?" nechápala jsem jeho varování.
Obezřetně se rozhlédl váhajíc zda má pokračovat. "Tam kam jedeš je knihovna. Tamní svazky knih jsou originální, neupravené. Dopisují se každý rok takže jsou i aktuální. To co jsi se učila o naší minulosti bylo zmanipulované, pozměněné." z chodby byli slyšet přicházející kroky. "Nenápadně se vytrať a přečti si to co ti bylo skryto."
Dveře do pokoje se rozletěly. "Pane Solou, netušila jsem, že jste přišel na návštěvu." vkročila do pokoje babička. Z jejího tónu bylo jasné, že ho tu nevidí ráda.
"Jen jsem se chtěl rozloučit se svojí žákyní, je na tom snad něco špatného?" ani on nebyl zrovna nadšený.
"Jistě, že ne." propalovala ho pohledem.
"Nuže, už jsem řekl vše co řečeno být mělo." usmál se na mě. "Tak snad abych šel."
"To ano. Ráda jsem vás opět viděla." ani se nesnažila o přívětivý tón. Vlastně když se tak nad tím zamyslím nikdy jsem ji neslyšela mluvit jinak než s povýšeným tónem. Dokonce ani k tátovi se nechovala lépe. Vyčítala mu, že si vzal mámu a pak odjel.
"Hodně štěstí En."
"Naschle." počkala jsem až odejde. "Potřebuješ něco?" zaměřila jsem se na ženu v mém pokoji.
"Ten tón si laskavě odpusť." napomenula mě. "Nejsi tu žádnou královnou na to abys se mnou takto mohla mluvit."
"Kdybych byla královnou tak bych s tebou tak mohla mluvit?" nadzvedla jsem obočí.
"Samozřejmě. Jenže ty jí nikdy nebudeš." pohrdavě mě přejela pohledem než odešla.
Vložila jsem si do kufru ještě pár věcí. Ano, královnou nikdy nebudu. To bylo jasné. Tento titul se dědil a naše rodina, i když byla vážená rozhodně s královskou nijak spřízněná nebyla. Podle toho co jsem tu stihla za tu dobu pochopit se králem stane Alex, zdědí titul jakmile se ožení. Jen doufám, že to bude za hodně dlouhou dobu. Na vybírání své budoucí partnerky má ještě hodně času vzhledem k tomu, že stárne jinak než ostatní Saintové. Děti královské krve žily mnohem déle. Proto královna vládla sama, její muž už dávno zestárl a zemřel a ona stále vypadala maximálně na třicet pět. Z tohoto hlediska jsem je litovala, zatímco jejich druh stárl a umíral oni byli pořád zdánlivě mladí.
Já sama jsem občas měla obavy ohledně mého stárnutí. Nevěděli jsme jak se budou moje buňky chovat a vyvíjet. Byla tu možnost, že už nezestárnu, nezměním se. Nebo jsem mohla vypadat maldě po určitou dobu a pak bych najednou zestárla, stejně tak rychle jako jsem dospěla. Vůbec jsem nevypadala na sedmnáct. Spíš na ženu co jí je lehce přes dvacet.
Podívala jsem se z okna abych zjistila jak jsou na tom ostatní členové mojí rodiny s balením. Táta právě nakládal svoje a máminy kufry do auta. Kolem nich se motal Tyler s malým modelem letadýlka. Za ten rok a půl neuvěřitelně vyrostl. Strašně rád chodil a křičel. Dokázal říct pár slov ale ještě to nebyl kdoví jaký zázrak. Domluvit se s ním ovšem občas dalo, pokud ho nechytl jeho záchvat dětskosti a umíněnosti.
Z postele jsem vzala svoje sbalené tašky a sešla dolů. Nikam se mi moc nechtělo. Hlavně jsem doufala, že tam nepotkám nikoho z Nixnů. Jediný koho mám opravdu ráda je Susan. S tou se občas setkávám ve škole nebo jedeme společně do města na nákupy.
Z druhé strany jsem byla zvědavá co mě tam čeká a hlavně, v hlavě se mi už nořily výmluvy jak se na nějakou dobu ztratit, dostatečně dlouhou na to abych mohla probádat tamní knihovnu.

PROSÍM, NAPIŠTE MI NĚJAKÝ TEN KOMENTÁŘ
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Angel Angel | 16. srpna 2009 v 20:26 | Reagovat

No je to super kapitola. Rychle pokračuj. Jsem zvědavá, co najde v knihovně.

2 Jeanne Jeanne | Web | 16. srpna 2009 v 21:07 | Reagovat

Dokonalý! Nemůžu se dočkat další kapitoli! Doufám, že bude hodně brzy... Asi to do tý doby nevydržím xD

3 Artemis Artemis | E-mail | Web | 17. srpna 2009 v 22:33 | Reagovat

Skvele dufam ze pokracko bude co najskor!

4 sandy sandy | Web | 17. srpna 2009 v 23:52 | Reagovat

pekne :-))...len mi je trochu ľúto Zachariho, neverím, že by jej klamal :(...no, som zvedavá, ako to nakoniec skončí...a takisto by ma zaujímalo, kto je tá žena zo snov, aj keď typujem, že je to jej mama :-))...teším sa na pokračovanie, táto poviedka ma chytila, lebo je taká odlišná od ostatných čo som doteraz čítala...totiž mám rada poviedky o upíroch a vlkolakoch, ale ty si vymyslela ešte aj tú tretiu rasu...a to sa mi páči...tým pádom to nie je také otrepané :D...a takisto sa mi páči aj ako píšeš, máš pekné opisy a proste všetko :D...dúfam, že čoskoro pribudne to pokračovanie :-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama