22. První lov

22. srpna 2009 v 9:26 | Aironella |  Tajemství nesmrtelných 2


Po snídani jsem se odebrala do tělocvičny. Začala jsem jako vždy rozcvičkou.
S mým učitelem jsme se hlavně zaměřovali na mrštnost a obratnost, protože žena může mít jen těžko takovou ohromnou sílu jako muž a když bych proti nějakému stála v boji tak se musí umět jeho ranám vyhýbat.
"Naše divoženka se nám už upravila?"
Polekaně jsem se otočila. Neslyšela jsem nikoho přicházet. "Alexi." co ten tady proboha dělá. Vždyť mě nemá rád. To se mi přišel vysmívat? "Přeješ si něco?" ke členům královské rodiny jsem nesměla být hrubá a tak jsem zvolila neutrální tón.
"Získala jsi si moji matku i sestru. Jen by mě zajímalo čím?" volným krokem se ke mně přibližoval. "Čím jsi je´tak okouzlila?"
"Se Susi jsme kamarádky a královna je prostě moc milá žena."
Rozesmál se. "Moje matka je milá žena? To jsi ji pořádně nepoznala. Ona si jde jen za svým cílem."
"Já jsem její cíl?" nadzvedla jsem obočí. Snad by mi mohl něco říct.
"Ano." přikývl. "A abych odpověděl na tvoji první otázku. Přeji si něco. Jsem tvůj nový trenér."
"Co?" nemohla jsem uvěřit vlastním uším. "To nejde." zavrtěla jsem hlavou. "Svého učitele už mám."
"Je to přání královny." dělalo mu radost že nesouhlasím. "Budeš se s tím prostě muset smířit."
"Proč?"
"Už-" na chvilku se zamyslel, "nebude mít čas. Já dokončím tvůj výcvik a složíš přísahu."
Ještě před pár dyn bych bez problémů souhlasila, přísahu bych klidně složila okamžitě ale za téhle situace se mi do toho moc nechtělo. Alespoň prozatím ne. Potřebovala jsem ještě čas.
"Fajn. Co přesně to pro mě znamená." vzdala jsem to. Už se nedalo nic dělat. Budu to muset nějak vydržet a výcvik prodloužit na neurčito.
"Skoro nic. Jen mě budeš na slovo poslouchat a plnit každý můj příkaz." potěšeně se usmál.
"Každý?" to slovo se mi nějak nezamlouvalo.
"Každý." přikývl. "Začneme dneska večer. Je čas abys konečně poznala co je to pravý boj. Půjdeš se mnou na lov."
"Lov čeho?" nějak tak tajně jsem doufala, že třeba půjdeme střílet zvířata abych se procvičila.
"Vlkodlaků přece." pronesl jako samozřejmost. "S upíry to nebudeme riskovat. Jsou příliš záludní." při vzpomínce na moje první setkání s upírem jsem se otřásla odporem. Byli nebezpeční díky svojí schopnosti naprosto omámit."Ale nikomu to neříkej, je ti to jasné. Kdyby se někdo ptal jdeme prostě trénovat." upozornil mě.
"Královně by se to nelíbilo?" hádala jsem.
"Tak trochu. Ona se o tebe příliš bojí. Ale ty snad nejsi porcelánová panenka ne?" byl ode mě jen na pár centimetrů. "Copak tě baví ty nudné hodiny v tělocvičně? Nechceš konečně zažít jaké to opravdu je? Cítit adrenalin. Sílu co ti pulzuje celým tělem." šeptal mi. "Já ti ukážu jaké to je." pohladil mě po tváři. Nechala jsem ho. Ani mě nenapadlo uhýbat. Prostě se mi to zdálo přirozené. "V sedm hodin se sejdeme u brány." nadlidskou rychlostí zmizel z prostorů tělocvičny. Ještě chvíli jsem za ním omámeně hleděla.
Něco takového se mi nestalo už dlouho, aby mě nějaký kluk takhle vyvedl z míry. Naposledy se to povedlo Zacharymu ale to byli jiné okolnosti. Možná se to stalo proto že poslední dobou nejsem tak často v pánské společnosti když nepočítám sluhy, tátu a bratra. Chodím do katolické dívčí školy, pak jsem už jen doma.
Jak mi poručil, nikomu jsem o ničem neřekla. Se Susi jsem strávila odpoledne. Většinu času mluvila ona. Brebentila o svých spolužácích, o tom jak byla nakupovat nebo co si v obchodě vyhlédla, že chce být starší aby si mohla udělat řidičák atd. Prostě samé holčičí neopodstatněné starosti. Někdy jsem jí to záviděla. Její matka jí všechno tolerovala. Nesnažila se ji moc vychovávat. Jejím nástupcem byl prostě Alex. Druhé dítě už se nekladly povinnosti ani nároky.
Ani si nevšimla toho jak jsem nervózní a často pokukuji po hodinách. Prostě byla tak zabraná svým životem že nevnímala okolí.
Večer se blížil. Vymluvila jsem se Susi, že už jsem unavená a dnes večer plánuji jít spát.
"Tak brzy?" divila se.
"No jo, když už si potřebuji odpočinout tak pořádně." vysvětlila jsem jí to a tak se zbavila jí i všech ostatních. Byla jsem si jistá, že když si všichni budou myslet, že spím nikdo mě nebude hledat ani rušit.
Osprchovala jsem se a jen omotaná ručníkem jsem vešla do pokoje. Zděsila jsem se. Na mojí posteli seděl Alex a pobaveně pozoroval moje počínání. Ručník jsem si chytla o něco pevněji aby náhodou nespadl. "Co tady děláš?" vyjela jsem na něj. Co kdybych se náhodu rozhodla jít do pokoje nahá?
"Snad se přede mnou nestydíš?" sjel mě pohledem.
Nervózně jsem přešlápla. "Mohl by jsi jít prosím pryč, chtěla bych se převléknout." požádala jsem ho.
"Právě proto jsem tady." kývl hlavou k hromádce vedle sebe. "Tohle si oblékni. Sám jsem to vybral." tak to bude nejspíš něco hrozného, když to vybral a ještě se u toho tak divně šklebí.
Čekala jsem, že odejde ale pořád jen seděl a pozoroval mě.
Pořádně jsem si na sobě připevnila ručník a vzala si saténovou hromádku. "Jsou to šaty." rozevřela jsem tmavě modrou látku s bílými fleky před sebou.
"Ano." vypadalo to že se dobře baví.
"To si mám obléct?" ujišťovala jsem se. Začínala jsem pochybovat o jeho zdravém rozumu.
"Ano tak to bývá. Copak tě tvůj trenér nenaučil strategie v lovu?"
Rychle jsem si v hlavě proběhla všechno co mi říkal. Na obyčejný lov se většinou chodilo jen ve dvojicích. Dvojice tvořili stálí partneři, kteří spolu dobře vycházeli, sehraní v boji nebo se nějak navzájem doplňovali. Například táta byl s Mattem, ale většinou se dávala dohromady žena s mužem. Tohle bylo nejlepší řešení. Muž zajistil sílu, žena mrštnost. "Mám být návnada?" došlo mi.
"Správně."
"Nikdy." zamračila jsem se.
"Tak to je mi líto, že ti to budu muset přikázat. Za prvé jsem tvůj nový učitel, za druhé i tvůj partner a ve dvojici rozhoduje ten kdo je služebně starší a za třetí mě prostě musíš poslouchat, jsem tvůj budoucí vládce." shrnul to se samolibým úsměvem, do kterého bych mu nejraději narvala hodně smradlavou botu.
Nejhorší na tom bylo, že měl pravdu. Nemohla jsem nic dělat. Naštvaně jsem popadla tu zpropadenou látku a odkráčela zpátky do koupelny. Pochybovala jsem o tom, že by z pokoje jen tak na požádání odešel.
Šaty byly na úzká ramínka, stáhnuté mašlí, sahali mi asi do půli stehen.
Stále naštvaná jsem prolétla pokojem aniž bych mu věnovala jediný pohled do šatny kde jsem si vzala boty. Nejraději bych si obula tenisky, jenže ty mi k tomu moc neseděly. Zrak mi padl na stříbrné páskové sandálky na podpatku.
Samovolně jsem se usmála. Kdysi jsem takovéhle boty nosila ráda. Jenže v poslední době jsem neměla příležitost ani náladu si je vzít. A ani teď bych si je neměla brát. Daleko lepší bude když zvolím něco na menším podpatku v čem bych se lépe ubránila. Třeba balerinky.
Odvrátila jsem se od nich a začala hledat dál.
"Proč si je nevezmeš?"
"Mohl by jsi mě laskavě přestat děsit?" obořila jsem se na Alexe, ležérně se opírajícího o rám dveří. Ta jeho suverénnost mě začínala štvát.
"Omlouvám se." prošel kolem mě a vzal sandálky z police.
"Jsou nepraktické." odůvodnila jsem.
"Klidně si je vezmi." podal mi je. "Nejsem hlupák abych tě zavedl do doupěte vlkodlaků. Tohle je jen taková malá ukázka. Podle mých informací tam bude jen jeden vlkodlak. Zvládnu ho sám."
"Tak proč musím mít na sobě tohle."
Pokrčil rameny. " Jen tak. Musíme zapadnout."
Aniž by nás někdo viděl jsme se dostali do garáže k jeho autu a jeli do města.
"Proč se se Susi nemáte rádi." ta otázka mě pálila na jazyku a já ji prostě musela říct.
"Máme se se Susi rádi, kdyby se jí například něco stalo bylo by mi to líto." odpověděl aniž by odtrhl oči od silnice.
"Mě by bylo líto kdyby mi umřel pes." líto jsou člověku i maličkosti, líto je člověku když prší, když někoho zklame ale když se stane něco jeho blízkému? To by měl truchlit. Já jsem si nedokázala představit, že by Matt umřel.
"Nemáš psa."
"Ty ano?"
"Ne."
"Tak vidíš."
"Co to má s tím co společného?"
"Možná nic a možná všechno." pokračovala jsem. Tahle slovní přestřelka mi začínala lézt na nervi.
"Nechápu tě." svraštil čelo.
"Já tebe taky ne." přiznala jsem.
"Jsme tady." zastavil před nějakým parkem. Už byla tma a ulici osvětlovali jen pouliční lampy. "Měl by se pohybovat někde v tom parku."
"Takže co. Půjdeš tam, zabiješ ho a jedeme zpátky?" hádala jsem jeho plán.
"Ne. Jen tak za mnou nepřijde. Musí sí myslet, že jsem normální člověk."
"Jistě, to bude věrohodný. Chlap potulující se v noci jen tak po parku." pokývla jsem hlavou. Kdo by si někoho jako je on nevšiml? I když jsem ještě na lovu nebyla, byla jsem si jistá, že jen tak nezapadne.
"Co takhle chlap potulující se se svou holkou v noci po parku. Věrohodnější?"
"Tomu už by se dalo lépe uvěřit ale kde………..Ne." pochopila jsem co tím myslí. Nechtěla jsem hrát jeho přítelkyni. Stačilo mi, že jsem si musela obléci ty šaty.
"Jdeme." zavelel. Do kapsy si strčil kapesní nůž se slovy "Kdyby náhodu." i když si nedokážu dostatečně představit jak by se tím malým nožíkem mohl ubránit.
Propletl naše ruce a vedl mě po cestě. "Tvař se trochu příjemněji, lásko." napomenul mě a schválně použil to hnusné slovo.
Ostře jsem vydechla. "Jistě, lásko."
Za chvilku jsme si sedli na lavičku odstrčenou od všeho ostatního, přes velký keř na nás nebylo z hlavní cesty vidět.
"Musíme dělat zamilované." přitáhl si mě těsně k sobě.
Trochu jsem se ošila. Tohle mi nebylo zrovna příjemné, byl mi moc blízko.
"Uvolni se." zastrčil mi vlasy za ucho. Už jsem se chystala protestovat. Ať si tady ty doteky nechá pro sebe ale nestihla jsem to.
Alex mě odstrčil. Nad ním přeskočil ohromný muž a jeho strhl sebou na zem. Párkrát se otočili než se oba v oblacích prachu zvedli a pustili se do sebe.
Bylo to tak zvláštní vidět to na vlastní oči. Úplně jiné než když jsem viděla různé filmy nebo dokumenty které mi učitel pouštěl a které mě na tohle měli z části připravit.
Všechno bylo tak strašně rychlé. Oči obyčejného člověka by ani nestíhali zaznamenávat co se vlastně děje. Viděli by jen oblak prachu a šmouhy.
I když byl Alex asi o hlavu menší, měl jasně navrch. Bez sebemenších problémů se vyhýbal jeho útokům. Zato ten druhý se tak rychle vyhýbat nedokázal.
A pak se stalo něco co se stát nemělo, rozhodně to nebylo v plánu a nějak tak se s tím nepočítalo.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 martinka martinka | 22. srpna 2009 v 11:25 | Reagovat

skvělá kapitola ale takhle to utnout:-D..doufám že brzo přibude nova kapitola,protože jinak se zblázním..dřív jsem tuhle povídku moc nekomentovala ale ona si to vážně zaslouží tak se ted budu snažit psát komentáře pravidelně..

2 Jeanne Jeanne | Web | 22. srpna 2009 v 13:29 | Reagovat

Ach ne, jak jsi to mohla takhle useknout, doufám, že bude brzy pokráčko, jinak se zblázním...
Kapitola je super napsaná a začínám mít ráda Alexe xD těším se na další 8)

3 Domča Domča | 22. srpna 2009 v 13:59 | Reagovat

supeeer, těšim se na další!!!!!

4 Angel Angel | 22. srpna 2009 v 19:22 | Reagovat

Wau, dooost napínavý. Nemusim říkat, že pokračování by bodlo.

5 sandy sandy | Web | 22. srpna 2009 v 22:31 | Reagovat

jeee...ďalšia super kapitolka! :D ach, ale teraz znova nebudem môcť zaspať, lebo budem rozmýšľať, čo sa vlastne stalo! :D tak dúfam, že pokračko pribudne čo najskôr....a aj mne sa pomaly začína ten alex páčiť :-) dúfam, že sa mu nič nastalo!

6 martinka martinka | 24. srpna 2009 v 21:52 | Reagovat

kdy tady bude nová kapitolaaa:-D

7 Aironella Aironella | 25. srpna 2009 v 18:59 | Reagovat

milá martinko, další kapitolu už mám napsanou. dokonce už jsem začala psát 24, nicméně přidám ji sem až zítra. Dnes už se mi nějak nechce. Jinak moc děkuji za komentář

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama