7. Edward Cullen

2. srpna 2009 v 12:55 | Aironella |  Forevermore
No, nevím. Tuhle kapitolu jsem psala na rychlo a ani ji po sobě nepřekontrovola. Celkově s ní nejsem moc spokojená ale co se dá dělat. Budu se snažit aby pokračování bylo o něco lepší a i delší.
Vaše Aironella

Bella:
Ve škole mi zbývala už jen poslední hodina. Tělocvik. Toho jsem se děsila nejvíc. Při každé tělovýchovné hodině trnu, zda náhodou nepřeženu svůj odpal míčku a někoho nezraním. Či snad do někoho při agresivnější hře nežďuchnu a nezlomím mu tím něco.
Šla jsem tam jako na popravu. Měla jsme perfektně vymyšlené co udělám abych nemusela cvičit, ještě to ale závisí na tom co budeme hrát.
V tělocvičně jsem se připojila ke svojí skupině, vyučovala nás žena. Poměrně mladá. Po nástupu si mě vzala k sobě na lavičku, zatímco ostatní se rozcvičovali.
"Tvoje jméno."
"Isabella Swanová."
"Máš nějaký handicap nebo cokoli jiného kvůli čemu nemůžeš cvičit?" psala si údaje o mě do svého deníčku.
"Ne." zavrtěla jsem hlavou.
"Nějaké jiné osvobození od tělocviku?"
"Taky ne."
"Výborně." zaklapla sešit. "Pojďte všichni sem." zavolala i na ostatní co se rozcvičovali. "Blíží se šampionát ve volejbalu mezi zdejšími středními školami. Koná se každý rok a naše škola už pět let po sobě vyhrála. Tenhle rok chceme samozřejmě taky vyhrát a já dostala na starost složit dívčí družstvo." volejbal jsem nesnášela ze všeho nejvíc, bude se muset hodně rychle ulít abych náhodou někomu něco neudělala. "Domluvila jsem se s panem Caarsem, on má na starosti vybírání chlapeckého družstva, že si dnes uděláme společný tělocvik a zahrajeme si volejbal proti klukům." zářivě se usmála zatímco většina holek začala skučet. Nedivím se jim. Kdybych byla člověk taky bych se bála. Máme to předem prohrané, když pomyslím na chlapecké smeče mířené přímo proti nám.
Přesunuli jsme se do vedlejší tělocvičny, určené k hraní volejbalu nebo přehazky. Chlapci tam už celý natěšení čekali. A mezi mimi byl i jeden co měl rezavé vlasy.
Jessica si všimla mého pohledu a rozhodla se mě okamžitě zabavit svým přihlouplým bleptáním. "Umíš hrát dobře?"
"Ani ne." zavrtěla jsem hlavou. Postavili jsme se po hřišti podle toho jak nás učitelka rozestavěla. Já dostala místo přímo u sítě naproti Edwardovi. Zářivě se na mě usmál a já nemohla jinak než mu úsměv opětovat i když dost pochybuji, že má stejně tak okouzlující účinek jako ten jeho.
Netušila jsem jestli hodlá hrát. Copak to se snad nebojí, že někomu ublíží? Já svůj plán hodlala uskutečnit a příležitost k tomu se mi vyskytla hned na začátku hry. Míč letěl přímo na mě a já sehrála svoje zranění. Už jsem v tom měla praxi z minulých škol. Udělala jsem jako, že se snažím dosáhnout na míč a špatně jsem došlápla. Spadla jsem na zem.
"Jste v pořádku?" přistoupil ke mně pan Caarsen, který byl u mě nejblíže.
"Asi jsem si vyvrkla kotník." nahodila jsem bolestivý výraz.
"Dobře, pan-"
"Já ji doprovodím." ozval se z ničehož nic Edward aniž by učitel dokončil svou větu.
"Pan Culleno vás doprovodí na ošetřovnu."doplnil Edwardovo jméno.
Jakožto zraněná, jsem musela hrát hodně přesvědčivě a tak jsem nechala Edwarda aby mi pomohl vstát. Chtěl mě vzít do náruče ale to si nakonec po mém radikálním protestu rozmyslel a jen mě podpíral.
"Nechápu tě." připustil, když jsme vyšli z budovy do mrholivého počasí. "Proč děláš zraněnou?"
"Nechci hrát. Vždycky se strašně bojím, že bych někoho mohla zranit." vysvětlila jsem.
"Tak raději ublížíš sobě?" zachichotal se. Nevím co mu na tom příšlo směšného.
"Copak ty nemáš někdy strach že někoho zraníš?"
"Je pravda, že jsou lidé dost křehcí, nicméně se snažím svoje zapojení do hry krotit, nemám s tím žádný problém." pokrčil rameny.
"To Derek taky ne, ale já se prostě moc bojím.galantně mi otevřel dveře do budovy kde byla ošetřovna. "A co bude teď? Počkáš až skončí tělocvik?" nadzvedl tázavě obočí.
"Nechám se vyšetřit a napsat si omluvenku, že kvůli zranění nemohu cvičit ještě pár týdnů."
"Vždyť s tou nohou nic nemáš. Zdejší ošetřovatelka to pozná."
"Tak mi s ní něco uděláš ty." napadlo mě. To bylo naprosto úžasné. Kdybych s ní něco opravdu měla třeba bych dostala omluvenku na delší dobu.
"To ne." vyděsil se.
"Proč? Jen mi na ni hodně silně dupneš nebo něco takového aby mi trochu otekla a za chvilku se to uzdraví." přesvědčovala jsem ho.
"Nic takového." zamračil se.
"Prosím." nahodila jsem psí kukuč. "Udělej to pro mě." dívala jsem se mu do očí a snažila se ho tak obměkčit.
Jenže to se ani mě samotné nevyplatilo. Najednou, ani nevím kde se to ve mně vzalo mě popadla šílená chuť se ho dotknout, políbit ho. On na tom byl zřejmě stejně jelikož se ke mně začal pomale naklánět, jako by váhal a bojoval sám se sebou zda to má udělat. Oba jsem se ale vzpamatovali ještě než jsme stihli udělat nějakou blbost jíž by jsme možná potom litovali.
"Ne." zavrtěl hlavou.
"Fajn." zavrčela jsem naštvaně a vešla do ordinace, rozladěná tím co jsem málem udělala.. Zdravotnice mi moje zranění moc nevěřila ale na ni můj přesvědčovací talent fungoval lépe než na Edwarda a tak mi napsala omluvenku na dva týdny.
"Tak co?" zeptal se mě když jsem se kulhavě vybelhala z tělocvičny.
"Dva týdny." pořád jsem byla naštvaná a nějak tak jsem nevěděla jak se k němu chovat. Rozhodla jsem se dělat jako by nic.
"Chceš odvést domů?" opět mi otevřel dveře. Trochu jsem se nad tím pousmála. Připomnělo mi to staré dobré časy kdy jsem ještě byla člověkem a každý muž byl gentlemanem. V dnešní době se to už tak nebere jako dříve. Bohužel. Někdy mi ta doba chyběla.
"Raději ne." zavrhla jsem to. Dovedla jsem si představit bratrův obličej když by zjistil, že jsem jela s ním.
"Nikdo nás neuvidí. Ještě je hodina."
"Jenže jakmile ta hodina skončí všichni vyjdou na parkoviště a zjistí, že je tady moje auto a tvoje ne, z čehož si dokážou vyvodit závěr."
"Tak poběžíme." navrhl.
"Jsi příliš nerozumný Edwarde Cullene." zasmála se.
"Možná." zasmál se taky. "Tak mi alespoň něco dovol."
"A co to má být?" nadzvedla jsem obočí.
"Řekla jsi mi, že mimo školu se klidně scházet můžeme."
"To řekla." připustila jsem.
"Půjdeš se mnou dneska ven? Chci se tě na něco zeptat."
"Můžeš se mě zeptat i tady." nechápala jsem na co chce vědět a ani to proč to chce řešit až po škole i když bych se s ním velice ráda viděla.
Rozhlédl se jako by se ujišťoval zda nás nemůže nikdo vidět a pak udělal to nejneuvěřitelnější a nejméně čekané.
Naklonil se ke mně a přitiskl své rty k mým. Jednu ruku mi obmotal kolem pasu a druhou mi chytil krk. Pevně si mě k sobě přitiskl jako by se snad bál, že se mu budu chtít vykroutit ale to jsem rozhodně neměla v plánu. Jako by snad ve mně něco vyburcoval jsem se k němu ještě víc přitiskla a polibek prohloubila. Jazykem mi obkresloval rty a já jsme je otevřela aby jím mohl prozkoumat i má ústa.
Nikdy jsem nic takového nezažila, celým mým tělem lomcovala touha, touha po něm.
Po chvíli jsme se od sebe odtrhli. Opřel si čelo o moje a díval se mi do očí. Oba jsme zklidňovali svůj dech.
"Ve čtyři?" zeptal se mě.
"Budu čekat." přikývla jsem stále omámená jeho blízkostí.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Angel Angel | 2. srpna 2009 v 16:24 | Reagovat

Wauuuuuuuuu. To se nedá vydržet. Dokonalá kapitolka, už se těším na pokračování.

2 Ajvi Ajvi | E-mail | Web | 2. srpna 2009 v 17:13 | Reagovat

Fakt moc hezké:)

3 Jasmína Jasmína | E-mail | 2. srpna 2009 v 20:47 | Reagovat

:) krasny (:

4 lucik lucik | 3. srpna 2009 v 11:22 | Reagovat

kráása:)

5 Jeanne Jeanne | Web | 3. srpna 2009 v 12:26 | Reagovat

Super! Na Edwardovo kouzlo osobnosti nemá ani Bella xD Pěkné, těším se na další kapču :)

6 wladka wladka | Web | 4. srpna 2009 v 14:38 | Reagovat

ahoj nechcela by si sa spriatelit????
ak ano tak plsky ozvy sa na moj blog
papik

7 Tinushka Tinushka | Web | 9. srpna 2009 v 22:27 | Reagovat

no thak tho jhe naozaj veľmi krásne... veľmi sa mi tho páči:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama