8. Louka

4. srpna 2009 v 17:02 | Aironella |  Forevermore
Takže, zase jsem neměla čas to po sobě kontrolovat takže se omlouvám za chyby. Doufám, že se vám kapitola bude líbit. Tahle povídka se pro mě teď stala prioritní a já se ji budu snažit dokončit co nejdřív, protože jsem začala uvažovat nad novou na téma Stmívání která by se věnovala příběhu již dospělé Nessie. No, ještě uvídím jak to nakonec dopadne.
Mějte se krásně
Aironella


Bella
V autě jsem počkala na svého bratra, až mu skončí hodina a společně jsme potom jeli domů.
"Ulila jsi se zase z tělocviku?" zeptal se když nasedal.
"Jo." přikývla jsem.
"Proto máš tak dobrou náladu?"
Zamračila jsem se. Copak to jsem tak čitelná. Podívala jsem se do zpětného zrcátka a zjistila, že má opravdu pravdu. Oči mi tak zvláštně zářily a rty se samovolně kroutily do úsměvu. Budu si muset dávat větší pozor.
"Ne, kvůli tomu ne." nastartovala jsem a vyjeli jsme domů. Doufala jsem že se nebude dál vyptávat.
"Tak proč? To jsi se tak těšila na mě?"
"Taky." budu mu to nejspíš muset vyklopit. I když se mu to asi nebude líbit tak co já s tím. Můžu si dělat co chci, jsme už dost stará.
"A co to tedy způsobilo?"
"Někdo mě pozval ven."
"Kdo? Mike?" hádal.
"Ne ten to nebyl. Pozval mě….." kousla jsem se do rtu a přemýšlela jestli nebude lepší mu to říct až doma. Podívala jsem se na něj. Vypadal zvědavě a čekal co ze mě vypadne.
"On?" nadzvedl obočí.
"Hmm." přikývla jsem.
"To nemyslíš vážně! Odmítla jsi ho?"
"Nekřič na mě laskavě! Můžu si dělat co chci. Je moje věc jestli s ním půjdu nebo ne. Já tobě taky nezakazovala nikdy chodit ven s těma lidskýma holkama. Ty mi taky nemáš právo nic zakazovat."
"Fajn, ale až tě jednou zradí tak za mnou potom nechoď."
"Nezradí mě." toho by nebyl schopný, říkala jsem si v duchu. Derek nikdy nevěřil na upírskou věrnost. Říkal že upíři prostě nemůžou žít celou věčnost jen s jedním partnerem. On sám byl toho příkladem. Snad jednou až pozná lásku změní názor.
Já sama si nebyla jistá co k Edwardovi vlastně cítím, ale táhlo mě to k němu. Když jsem byla v jeho blízkosti cítila jsem se bezstarostná a šťastná.
Derek se se mnou rozhodl nemluvit. Byl na mě naštvaný. Rozhodla jsem se, že se mu omlouvat rozhodně nebudu. Ani jsem neměla za co, to on se chová jako hlupák.
Ihned jak jsme dorazili domů jsem zakotvila v šatně a vybírala si co si vezmu na sebe. Chtěla jsem aby mi to slušelo.
Nakonec jsem si vzala černé rifle, bílé tílko, černou mikinu na zip a černé kozačky na podpatku. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné.
Edward byl u nás přesně na čas. Aby ho někdo neviděl tak si nevzal auto ale běžel.
"Ahoj." přivítala jsem ho se šťastným úsměvem, už jsem se ho nemohla dočkat.
"Ahoj."pozdravil mě tím nádherným sametovým hlasem.
"Čau." stoupl si vedle mě Derek. Netvářil se zrovna nejpřátelštěji.
"Neboj se, dám na ni dobrý pozor." nenechal se rozházet Edward jeho postojem.
"Toho se právě bojím." zavrčel téměř neslyšně. Hodila jsem po něm pohled abych mu naznačila, že jeho chováni je značně nevhodné a má se mírnit. Nikterak si mě ale nevšímal a stále si měřil Edwarda.
"Tak mi půjdeme." chytla jsem svého anděla za ruku a táhla ho pryč. Derek se za námi díval dokud jsme nezašli za roh ulice.
"Promiň, někdy je trochu nevrlý." snažila jsem se bratra omluvit.
"To je v pořádku. Jen se tě snaží chránit. Chápu ho." usmál se na mě. "Už jsem se tě nemohl dočkat." svěřil se mi když jsme se vydali po cestě. Lesy zde byli zvláštní. Působili tak nějak magicky. Udělali na člověka opravdu velký dojem. Zemi pokrývalo měkký mech, stejně tak jako kmeny stromů, všechno se zdálo v lehkém mlžném oparu. "Udělá to dojem co?" sledoval mě jak se rozhlížím. "A to jsi ještě neviděla to hlavní." společně, ruku v ruce jsme se rozběhli upíří rychlostí. Bez sebemenších problémů jsme se vyhýbali každé překážce aniž by jsme se museli pustit. Připadala jsem si šťastná.
Zastavili jsme se na okraji přenádherné louky plné droboučkých zvláštně vonicích květin. Nedaleko tekl potok. Bylo slyšet švitoření ptáků.
"No pání." vydechla jsem. "To je nádhera."
"Kdysi jsem si to taky myslel, než jsem spatřil tebe. Ty dokážeš všechno tohle hravě zastínit."
"Nepřeháněj."
"Nepřeháním." dovedl mě až doprostřed té krásy a sedl si na zem. Sedla jsem si vedle něho.
"Můžu se tě na něco zeptat?"
"Na cokoli." přikývl.
"Proč jsi mě políbil?" vychrlila jsem na něho než jsem si svoji otázku stihla rozmyslet.
"No.." vypadal zaraženě. Zjevně jsem ho překvapila. "…já nevím. Prostě jsem najednou zatoužil to udělat. Nevím co to je ale něco mě k tobě táhne. Pokud to není u tebe stejné budu to respektovat a už to neudě-"
"Ne." zarazila jsem ho. "Chci říct, že to cítím stejně." podívala jsem se do země. Najednou jsem se cítila strašně trapně. Kdybych byla ještě člověk nepochybně bych zrudla jako rajče.
Něžně mě chytil za bradu a zvedl mi obličej. "To jsem rád." zašeptal a mě ovanul jeho sladký dech. Ihned jsem se ocitla ve vězení jeho očí a ta magnetická neviditelná sílá a moje touha mě donutili k němu přitisknout rty.



Edward
Isabella, měl jsem pocit že je to to nejkrásnější stvoření jaké se jen prochází po tomhle světě. Po tom co jsem ji políbil jsem se cítil tak lehce, jako bych se zbavil obrovského břemene které mě tížilo. Jako by mi ze srdce spadl balvan, který mi ho doposud okupoval.
Ona se najednou stala středem celého mého vesmíru. Mohl jsem s jistotou říct, že bych pro ni udělal cokoli, obětoval cokoli jen proto aby byla šťastná. Aby se smála nebo abych ji alespoň ještě jednou směl políbit.
Ona byla dokonalá.
Nevěřil jsem, že někdy někoho takového potkám. Nikdy jsem si nemyslel, že bych se mohl zamilovat. Ale stalo se tak a já děkuji bohu, že mi ji seslal do cesty. Žil jsem bez partnerky skoro sto let ve zdánlivém přesvědčení že právě tak jsem spokojený. Jenže teď vím že už nikdy nebudu spokojený pokud ona nebude se mnou.
To že jsem šťastný já, více než uspokojovalo Esme. Dokázala na mě poznat cokoli stejně jako Alice, která ihned všem vykecala kam to odpoledne jdu, že jsem tak šťastný.
Když jsem přišel domů byl u nás i Darius. S Carlislem přijeli kvůli nějakým knihám a znovu se měli vracet do nemocnice. Darius mu má teď několik dnů pomáhat.
Jemu samozřejmě taky nic neuniklo.
Když jsem odcházel zastavil si mě. "Doslech jsem se, že bereš moji dceru ven."
"Ano." přikývl jsem. "Doufám že ti to nevadí." zeptal jsem se z obavami.
"Bella je ten nejzvláštnější a zároveň nejkouzelnější upír a já jsem pyšný na to, že zrovna já jsem ji stvořil a stal se jejím otcem. Věřím, že tvůj zájem o ni je čistý bez postraních úmyslů."
"To je." ubezpečil jsem ho.
"Pak jsem tedy šťastný i za tebe hochu." otcovsky mě objal. "Hodně štěstí." popřál mi a já se konečně mohl rozběhnout k mojí víle.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

KLIKNI

klik

Komentáře

1 Angel Angel | 4. srpna 2009 v 17:58 | Reagovat

Krásný moooc. A budeš pokračovat v Tajemství nesmrtelných 2? Měj se  Angel

2 Aironella Aironella | 4. srpna 2009 v 18:35 | Reagovat

ano hodlám, jen jsem se teď nějak zasekla tak nevím kdy přibude další kapitola. Jinak moc děkuju za komentář.

3 wladka wladka | Web | 4. srpna 2009 v 20:27 | Reagovat

mam otazku
kto je to dievca(ako jej prave meno) na obrazku HP a nymfa?????
ja viem kto to je len mi nejde meno na jazyk...za odp dakujem

4 Jasmína Jasmína | E-mail | 4. srpna 2009 v 21:37 | Reagovat

moc pěkny dilek :)

5 Tinushka Tinushka | Web | 9. srpna 2009 v 22:34 | Reagovat

krása jednoducho krása

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama