1. Hořká čokoláda (Triguetra)

7. října 2013 v 16:06 | Aironella |  Triguetra

1. Hořká čokoláda


Kruci. Kruci. Kruci. Nadávala v duchu, zatímco si do tašky rychle cpala sešity, i když věděla, že je to zbytečné a první hodinu nestihne i kdyby se rozkrájela. Už před půl hodinou měla jít z domu.
Kabelku si nakonec hodila přes rameno, z věšáčku na stěně vzala kabát s šálou, a co nejrychleji běžela ke dveřím. Cestou ještě rychle zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle na stěně. Kudrnaté vlasy jí jako vždy trčely do všech stran, ale na to už byla zvyklá a tak se tím nijak dál nezabývala. Pleť měla snad ještě světlejší než normálně a pod očima, které se jí zdály k obličeji až moc velké, se jí rýsovaly jemné tmavé kruhy. Ale nebylo divu, ani už si nepamatovala, kdy naposledy si našla dostatek času, aby se vyspala. A i když si ho náhodou našla, stejně se jí nepovedlo v klidu usnout.
"Tati, proč si mě nevzbudil!?" vykřikla, když slyšela z kuchyně vycházet zvuk o sebe narážejícího nádobí.
"Protože se potřebuješ konečně pořádně prospat a pod dohledem tvojí matky to nehrozí." Otec se z kuchyně přesunul za ní do předsíně.
Nora popadla válenky, které ležely nejblíže, a navíc se nemusela nějak obtěžovat s jejich zapínáním. I když k elegantnímu kabátku a sukni se příliš nehodily, v té chvíli ji to bylo jedno.
"Pořádně prospat se můžu v hrobě, nebo důchodě." Řekla větu, kterou tak ráda opakovala její matka. A ta věděla, o čem mluví, vzhledem k tomu, že v tom tak zvaném důchodě byla už od Nořina narození. Od té doby se totiž k tanci nevrátila, protože baletka, která už má po porodu si prý v branži ani neškrtne. Navíc, její nejlepší roky, už byly pryč, a s tím i nejlepší nabídky. A nějaké druhořadé role? To nebylo nic pro ni. Chtěla jen to nejlepší, vždy a za každých okolností, a to stejné požadovala i po ní.
Být dobrá nestačilo. Být skvělá nestačilo. Být výjimečná…to bylo dostačující.
"A až se máma dozví, že jsem zaspala, už mě k tobě do konce školního roku nepustí."
Toho si byl Jeremy až moc dobře vědom, zároveň však věděl, že Kristýna žije z jeho štědrosti. Nebýt peněz, které jí dával, i když se spolu rozvedli, by si nemohla žít na tak vysoké noze, jak byla zvyklá. A díky tomu neměla na vybranou a musela souhlasit se střídavou péčí, i když by nejraději Noru měla jen u sebe. Ne však kvůli tomu, jak moc ji milovala, ale aby ji dennodenně mohla naplánovat každou minutu a kdyby jí tam náhodou ještě zbyl nějaký čas, tak aby ho mohla zaplnit dalším nesmyslným tréninkem.
A to i přes to, že Nora toho měla až až. "No, tak to můžeme být rádi, že konec školního roku už se blíží."


Nora si přitáhla kabát těsněji k tělu, když opustila teplo domu a vyšla do sychravého londýnského počasí. Byl začátek května, a sluníčko se zdálo někde daleko v nedohledu. Zatímco mraky a déšť se nad Londýnem nejspíš trvale zabydlely.
Naštěstí její otec bydlel jen deset minut chůze od školy. Dokonce ho podezřívala, že si ten byt po rozvodu vybral schválně, aby to měla do školy blíž než, když chodila z domu. A i tak většinu času trávila u matky a u otce měla povolený jen jeden týden za měsíc. Jeden jediný týden, který se jí vždy připadal spíše, jako prázdniny.
U táty mohla jíst, co chtěla, mohla si ve volném čase číst, mohla jít do kina nebo s kamarádkou nakupovat, ne, že by teda nějakou kamarádku měla. Bohužel.
Chodila na Londýnskou academii umění. Byla to škola, která se zaměřovala na vychování těch nejlepších herců, tanečníků, zpěváků, muzikantů a malířů.
Dalo se tam setkat s dvěma typy lidí. Ti co studovali na základě stipendia, které jim škola udělila, aby si ji mohli dovolit. Aby si školné udrželi, museli mít po celou dobu plnou docházku a nadstandardní výsledky. Proto byly zaměřeni jen na svoji karieru a budoucnost. Nic jiného je nezajímalo.
A ten druhý typ? To byly děti bohatých rodičů, ti, kteří měli školu zaplacenou a tak nepotřebovali tak vysoké výsledky. Proto se často stávalo, že místo na hodině seděli v jídelně. Chodili pozdě, odcházeli dřív, bavili se zesměšňováním spolužáků a čas po škole trávili v nějakém klubu.
Já, měla školu zaplacenou, s tím kolik táta vydělával, by mi stipendium nikdo nedal, a přesto jsem se cítila spíše, jako bych byla oním studentem, který musí mít nadstandardní výsledky, aby se na academii udržel.

"Héj, Petersová!" červený kabriolet zajel blíže k chodníku a zpomalil, tak aby jel zároveň s tím, jak dívka šla. Za jeho volantem seděl blonďatý mladík s dokonalým úsměvem hollywoodské star. "Nejdeš náhodou pozdě?"
Nora pokračovala dál po chodníku. Nemusela se k němu ani otáčet, aby věděla, čí ten hlas je. "A ty jdeš nějak brzo, Halle."
Edward Halle, jeden z té druhé skupinky. Otec právník, žil v Americe, s jeho matkou, doktorkou, se před rokem rozvedl. Ta ovšem, shodou okolností, pracovala ve stejné nemocnici, jako její otec, znali se i ze školy, takže to byli dobří přátelé.
Halle byl stejně starý jako Nora, takže tento rok byl zároveň i jeho posledním. Měl obor se zaměřením na herectví, ale minulý rok částečně experimentoval i s tancem. A rok před tím se zpěvem, a před tím stihl i hru na kytaru. Ale nešlo mu nijak o to, aby něco uměl, spíše se v jednom oboru nudil a tak přecházel z jednoho do druhého.
"Já jdu akorát. Přesně na druhou hodinu s okouzlující slečnou Migael." Volant držel jen jednou rukou, zatímco tu druhou měl frajersky položenou na dveřích.
"Nepovídej, že slečna Migaelsová tě okouzlila natolik, že jsi kvůli ní ochotný vstát dřív než v 10 hodin." Slečna Migaelsová učila společenské základy spolu s politologií, takže jeden z nejnudnějších předmětů a zároveň měla i ten nejnudnější hlas, což byla hrozná kombinace. Ti co na její hodiny museli, usínali v lavicích. Ti co nemuseli, tam ani nechodili.
"Spíš mě okouzlila jedna holka, co na tu hodinu chodí se mnou. Možná sis jí všimla. Sedí v první lavici. Blondýnka s velkýma modrýma očima. Říká ti to něco."
"Hmm…" naoko se zamyslela. "..myslím, že té jsem si nevšimla."

Tohle nebylo poprvé, co s ní Edward flirtoval. Pokoušel se o to už téměř dva roky. K jeho smůle, bezúspěšně. A ze začátku ho to vážně štvalo. Chtěl ji, jako svoji další trofej do sbírky. Ale teď, se mu to zdálo spíše, jako příjemná hra. Ta holka ho bavila. Už si ani nedokázal představit, že by mu na nějaký z jeho návrhů řekla ano, i když neříkal, že by ho to nepotěšilo. Jen by to prostě pak už nebylo ono. Takto se mu to zdálo mnohem lepší. Zajímavější.
"Ví o ní Shannon?" Shannon byla dívka, s níž, se alespoň ještě minulý týden, oblizoval při obědových přestávkách.
Odfrkl si. "Shannon? Má drahá Noro, kdepak to žiješ? S tou už je dávno konec." Edward zaparkoval auto u krajnice. Za rohem byla už škola a nikde před ní by nejspíš nenašel žádné volné místo. Co nejrychleji zamkl a doběhl Noru, která už zatáčela za roh. "Co takhle jít ještě na kafe? Samozřejmě tě zvu."
Otočila se k němu a poprvé za dnešní ráno se na něho opravdu podívala. Musela lehce zaklánět hlavu, protože byl o asi deset centimetrů vyšší než ona. Což nebyl žádná přehnaná výška, zvláště na kluka, jenže ona se svými dobrými sto šedesáti třemi a půl centimetrem, musela vzhlížet ke každému.
Edward byl opravdu hezký, to musela uznat. Trochu jí připadal, jako Danny z pomády, s blonďatými vlasy. Jenže to nebyl ten pravý pro ni. Typ ošustit a opustit vážně nevyhledávala. Vlastně ona nevyhledávala žádný typ, stejně tak, jako nikdo nevyhledával ji. Edward se stal jen světlou výjimkou, jenže jí bylo jasné, že kdyby se jejich rodiče neznali, ani by si jí nevšiml.

Bylo jí 19 let a jedinou pusu, kterou kdy od opačného pohlaví dostala, byla od baculatého kuka ještě ve školce, který se do ní zamiloval, a kterého, chvála bohu, od té chvíle už ani neviděla.
Někdo by jí nejspíš považoval za divnou, ale jí se to divné nezdálo. Jen prostě na nic nespěchala. Zdálo se jí, že ani nemá kam hnát, a že ještě většina života je před ní.
Navíc, ve škole se denně potkávala s dívkami, které na tom byly stejně, nebo si to aspoň o nich myslela. Byly to právě ty, jimž jim šlo o stipendium. V tomto byly stejné, měly tolik starostí s vlastním životem a tak obsáhlý program, že na nikoho dalšího si nenašli místo.
"No tak, druhá hodina nám začíná až za 30 minut a první už bude za 15 minut končit, takže nemá cenu do ní chodit." Začal s přemlouváním, když viděl, že váhá. Poznal, že má šanci. Nora nebyla úplně tupá a moc dobře věděla, že je hloupost jít ještě do první hodiny. Takže by si akorát tak mohla sednout někam na chodbě na lavičku a čekat.

***

O pár minut později už Nora seděla u jednoho ze stolečků v kavárně naproti vysoké budově akademie. V tuhle dobu v ní bylo poměrně prázdno. Největší nával tu byl brzy ráno, když chodili lidé do práce a do školy. Pak nastal útlum a další zákazníci se začali scházet až po 11 hodině.
"Jedna horká hořká čokoláda pro dámu a k ní croasan." Edward položil na stůl kelímek se zmiňovaným nápojem a talířek se dvěma croasany, jeden pro ni, jeden pro něho. Sám si se svou kávou sedl naproti ní.
"Jak si to věděl?" zeptala se překvapeně. Neřekla mu, co jí má přinést, nechala to na něm. A on, i když si sám objednal kávu, pro ni přinesl horkou čokoládu, ještě k tomu hořkou. Pití, které milovala. Jediný sladký hřích, který ji, jako dítěti matka tolerovala. Teď už jí sice podle ní nesměla, aby náhodou nepřibrala, ale i tak, k ní měla díky otci přístup. Ten jí měl totiž plnou poličku v kuchyni, ač jemu nechutnala. Kupoval ji jen a jen pro ni.
"Petersová, snad nepředpokládáš, že před tebou vyzradím všechna svá tajemství."

***

Nora sklouzla pohledem k hodinám na stěně. Byly teprve tři odpoledne, ještě před sebou měla víc, jak polovinu cvičení. Teprve před chvilkou začaly s protahováním, ale ona už i tak měla pocit, jako by tancovala celý den. Kotník i kolena ji příšerně bolely. Ruce už ani nedokázala udržet v základním postoji.
V zrcadle na stěně zahlédla paní Vagerovou, jejich profesorku a zároveň kdysi světoznámou baletku. V době své největší slávy dokonce nemusela ani chodit na konkurzy, sami divadelní režiséři ji kontaktovali, že pro ni udělali roli na míru. Mohla si vybírat, diktovat, co chtěla a nechtěla. Pak o pár let zestárla a na její místa začali dosazovat mladší, hezčí, méně popularitou zkažené tanečnice.
Zrovna peskovala jednu dívku za nedochvilnost.
Nora využila chvilky její nepozornosti, aby zjistila, jak jsou na tom spolužačky s ní chodící na tuto hodinu. K jejímu překvapení, žádná z nich nevypadala unaveně. Všechny byly plné čerstvé energie.
Sama sebe v duchu okřikla. Věděla, že se musí soustředit jen na sebe, ne na své okolí. Začala zhluboka dýchat a ignorovat bolest. Jedna z užitečných věcí, které jí matka neustále vtloukala do hlavy, bylo neukazovat slabost, protože pak by ji ostatní rozcupovaly. Balet, pro diváka jemná podívaná, pro tanečníky tvrdý souboj.
Jenže jak neukazovat slabost, když Vám v hlavě hučí, žaludek máte jako ve svěráku, tak dlouho, že už si ani nepamatujete, kdy jste se pořádně a bez obav najedly a všechny klouby a svaly vám hoří.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama