2. Tři dívky (Triguetra)

12. října 2013 v 17:55 | Aironella |  Triguetra

2. kapitola: Tři dívky




"Ordinace doktorky Marksové, dobrý den, jak Vám mohu pomoci?" ozval se na druhé stranně telefonní linky příjemný hlas mladé ženy.
"Dobrý den, Petersová, byla jsem minulý týden na odběrech, tak jsem se chtěla jen zeptat, jestli už máte výsledky." Řekla Nora. U doktorky Marksové, lékařky, k níž chodila už od dětství, byla minulý týden, kvůli obtížím, které ji trápili. Na bolestivé klouby a svaly byla zvyklá, to ke sportu patřilo, ale nespavost, únava, a zažívací potíže, které ji nově trápily, chtěla vyřešit co nejdříve. A pokud možno bez účasti svých rodičů. Otec by se akorát moc strachoval a matka by jí řekla, že to jen simuluje.
"Jistě slečno Petersová. Moment, hned se na to podívám." V telefonu bylo slyšet klikání do počítačové klávesnice. "A, už to mám. Eleonora Petersová. Všechno máte v normě. V krvi Vám nenašli nic abnormálního ani nezvyklého."
"Ach." Vydechla Nora překvapeně. Tak tohle nečekala. Jistě, asi by měla být ráda, že jí podle doktorky nic není, ale čekala, že jí řekne nějakou diagnózu, která by se dala nějak léčit. Jenže bez diagnózy není možnost léčení. Dopadla na ni tíha smutku. Přeci si to všechno jen nevymyslela. Musela jí něco být, i když nic nenašli. Matka má pravdu, napadlo ji. Sama si to, že jí něco je namluvila.
"Jste s paní doktorkou domluvená na dalším postupu?" zeptala se sestra.
"Nejsme." Přiznala. "Ale to nevadí. Už se to zlepšilo. Myslím, že to bylo jen od nervů." Zalhala Nora. Nechtěla dál chodit na prohlídky a vykládat, jak moc jí je špatně, aby jí nakonec opět řekli, že jí nic není a ona pak vypadala, jako nějaký simulant, jak by její matka řekla. Už teď se cítila dost trapně, po tom co všechno dovykládala, že jí je, a při tom jí po fyzické stránce, jak se zdálo, nic nebylo. "Moc Vám děkuju. Nashledanou."
"Nashledanou."
Odložila telefon na noční stolek a plácla sebou do postele. Prsty si promnula pálící oči.
Nic mi není. Nic mi není. Nic mi není. Opakovala si neustále dokola v duchu doufajíc, že spolu s tím zmizí i všechno co ji trápilo.
V nějakém odborném časopise, který si její otec nosíval domů, kdysi dávno četla, že zdravotní stav ovlivňuje psychika víc než si člověk sám myslí. A pokud si třeba začne namlouvat, že mu něco je, tak mu opravdu začne něco být. A třeba právě tohle je i její případ. Třeba si její podvědomí namlouvá, že je nemocná a tak se tak opravdu cítí.
Velká ručička na hodinách se blížila k 6, zatímco ta malá byla mezi 3 a 4. Zbývalo ji ještě pár minut, než bude muset jít na hodinu klavíru.
Neochotně se zvedla a začala si balit některé věci, které dennodenně potřebovala. Dneska byl poslední den volna, zítra se už probudí doma, pod přísným dohledem své matky.

***

Dnes večer se v jednom z klubů na Brooklynu sešla opravdu zvláštní sestava mužů. Na první pohled svalnaté hory masa s tvrdými výrazy odění jen v černé barvě, vyvolávali respekt.
Všichni kolem stolu patřili ke Strážcům. Nejsilnějším upírům na zemi. Speciální jednotka vycvičená pro boj a zabíjení, vojáci, smrtící zbraně putující po zemi aby udrželi pořádek a zničili vše co je nebezpečné. V této době to byli především vlkodlaci. Ale v minulosti se často potýkali také s démony různého druhu. Mezi svým druhem si vysloužili respekt a slávu. Všichni se jich báli a nikdo před nimi nebyl v bezpečí. Jednu dobu, kdy se Strážci cítili nadřazení, se jich bál i vlastní druh, i samotný král.
To byla ale předešlá generace, s nástupem nové, se vrátilo vše do starých kolejí a zákony vydané královské korunou byly těmito muži respektovány. Možná i především pro to, že Aron, jako zástupce královského rodu, se stal jedním z nich.
Byli to bratři. Bojovali a slavili bok po boku.
Aron několika hlubokými doušky vyprázdnil sklenici tvrdého alkoholu. Od té doby co musel nastoupit na trůn už neměl čas na výpravy se svými bratry, daleko víc se musel zabývat nesmyslným papírováním a soudcovstvím. Nikdy by nedokázal uvěřit, kvůli čemu všemu se dokáží upíři handrkovat a kam jsou schopni to až dohnat.
A tak každá chvíle strávená se Strážci mu byla vzácná. Užíval si té svobody a důvěrnosti mezi přáteli.
Servírka před ním stála sotva prázdnou sklenicí plácl o stůl. "Dáte si ještě něco?" vyzývavě se naklonila, aby mu tak poskytla dostatečný výhled do svého bujarého dekoltu. Byla to lidská žena, vysoká, tmavovlasá, mladá a dobře stavěná. A i když takových už na světě viděl stovky, možná i tisíce, nikdy neopovrhoval jejich společností. Mohly mu poskytnout uvolnění, po němž prahlo jeho tělo. Sex a čerstvou, ještě teplou krev, která byla daleko lepší než ta z krevních bank.
A pro to, aby je získal, nemusel vynaložit žádné úsilí. Bylo to jednoduché. Lidi na upírech odjakživa něco fascinovalo, a i když by si nikdy nepřiznali, to že opravdu existují, dali by jim cokoli. Stačilo si o to jen říct, vzít si to, a zmást své oběti myšlenky.
"Ještě jedu, kotě." Odpoví místo Arona jeho společník. Zyke. Výškou byl ze všech bratrů nejmenší, měl jen necelé dva metry, ale teď, vsedě, to vypadalo, že je ze všech největší právě díky mohutným ramenům a pažím. Protože ač výškou byl pouze průměrný upír, co se šířky týče, nikdo se mu nemohl vyrovnat.
Černovláska mu věnovala jeden ze svých nejzářivějších úsměvů a cupitala splnit jeho přáni, při čemž ji Zyke vyprovázel pohledem upřeným na pozadí v černé minisukni.
"Tak, nějaké nové problémy tam nahoře?" zeptal se Thor. Kdysi, ještě než byl vybrán, aby se přidal k bratrstvu, to býval viking, a své lásce k moři se nevzdal ani teď. Vlastnil hned několik lodí, jen neměl zrovna moc času, aby se na nich mohl oddávat slanému mořskému vánku.
Aronovi bylo jasné, že ta otázka je mířena na něho. Tím tam nahoře, myslel na trůně. "Nic neobvyklého." Chtěl tohle téma smést ze stolu, i když věděl, že se mu jen tak nevyhne, ale alespoň pro tento večer chtěl.
"Blíží se období." Poznamená Luther. Ale vypadá, jako by jim nevěnoval nejmenší pozornost. Očima propátrává lidská těla vlnící se na parketu v rytmu hlasité hudby. Vybíral si svůj objekt zájmu pro dnešní večer. Možná na pohled vypadá, jako civilizovaný muž, ale je to především upír válečník a tím pádem i dravec a predátor.
"To, pokud vím, bratře, není tvoje starost." Upozorní ho Aron ostřeji, než měl v úmyslu. Nikdo mu nemusí připomínat, že se období blíží.
Období nastávalo přibližně jednou za deset let. Byla to chvíle, kdy se mezi lidskými jedinci objevili tací, kteří v sobě nesli vadu. Gen, na který byly schopné navázat upírské buňky. V té době se hledači rozjely do světa, aby všechny takové našli, přivezli a pak proměnili v upíry.
Kdysi to bylo jedno. Takový jedinci, míšenci, většinou zemřeli, protože je upíři sami nevyhledali, aby jim poskytli svoji krev a přeměnili je. Přežili jen tací, kteří se sami dozvěděli o upírech a dostali se k nim. Jenže těch bylo opravdu málo.
Potom, s postupem času, se přišlo bohužel na to, že tihle míšenci, nechodí po zemi jen tak. Upíři je potřebovali, víc než si byli z počátku schopni přiznat, a tak musel být spuštěn speciální program. Král zaměstnával lidi, kteří se starali o to, aby se všem jedincům lidského rodu, u nichž se gen projeví, dostalo upírské krve a mohlo tak dojít k přeměně.
"Tak to nebude vadit, pokud se vzdálím." Lutherovo mohutné tělo se pomalu zvedne. Ve světle barevných reflektorů běhajících ve tmě sálu se zablesknou jeho prodloužené špičáky.
Zyke je rozhodnutý zjistit něco víc. Vždycky byl takový. Stratég. Chtěl mít o všem přehled, potřeboval všechny informace, aby mohl naplánovat další kroky. Aby mohl něco vyvodit s nastalé situace. "Máš už zprávy?"
Král si povzdechne. "Mám. Hledači vyjeli dnes ráno."
"A?" nadzvedne své husté obočí.
"Je jich pět." Snaží se odlehčit svůj hlas, jako by o nic nešlo. Jenže ví, že je to problém. Je jich málo. Méně než s kolika počítal, méně než v kolik doufal.
Jeho bratři také nejsou hloupí. "Kolik žen?" zapojí se do rozhovoru i poslední z přísedících. Mehard. Do hovorů se zapojuje jen občas, je spíše mlčenlivý. Tichý zabiják plnící své úkoly.
"Tři. Tři ženy." Aron stočí svůj pohled k černovlásce, která k nim spěchá s objednaným pitím. Nemá hlad, ale hodlá se dnes večer napít…protože právě to mu umožní se aspoň chvíli nezabývat každodenními starostmi. A právě ona mu jistě poskytne nejen svoji krev, ale i tělo.

***

Nora se posadila na autobusové zastávce na ne zrovna nejčistější lavičku. Nikdy si na ni nesedala, vždycky raději stála, a tak ji ani nepřekvapilo, že je nepohodlná a nepříjemně studí. Dnes ale cítila, že by nedokázala ještě celých patnáct minut, než přijede autobus, stát na nohou.
Tašku se sbalenými věcmi si postavila vedle sebe. Ani ta jí to moc se svojí váhou neulehčovala.
Zdálo se, že dnešek je prostě den blbec. Ráno zaspala, ve škole se jí zrovna nedařilo, klouby ji bolely a prsty, které ji jindy svižně běhaly po klávesách, se dnes rozhodly stávkovat.
Naštěstí Nořina vyučující nebyla žádná semetrika, a tak když viděla, že její ztuhlost nepovolila ani po půl hodině trápení, pustila jí záznam z nějakého klavírního vystoupení.
A k tomu všemu, aby ten den jen tak neskončil, jí matka zavolala, že pro ni nepřijede, a bude muset jet autobusem, protože se mají na jejich dům přijít podívat nějací zájemci z realitní kanceláře. Takže musí být doma, aby je provedla.
Při vzpomínce na to si hlasitě povzdechla. Zdálo se, že jí nic nevychází, tak jak by mělo. Její matka se rozhodla, že dům několik následujících let nebudou potřebovat, vzhledem k tomu, že příští rok nastoupí do přípravného programu na Julliard (jednu z nejprestižnějších škol, co se výuky tance týče), takže se přestěhují do Ameriky a dům tady v Londýně pronajmou. Jenže….hlavní problém, který Noru tížil, že ji ještě ani nepozvali na konkurz, i přes to, že přihlášku poslala už před několika měsíci.
Obávala se, že ji hned v prvním kole vyřadili. Ani jim nejspíš nestála za to, aby ji poslali vyrozumění s jejich rozhodnutím. A proč taky, byla to jen další baletka z těch stovek, které se tam hlásily.
A její matka, i přes to, bere její přijetí za vyřízené, pronajímá její rodný dům a vybírá nějaký byt, který by byl blízko školy.
Přes černé nebe prolétl zářivě modrý záblesk a chvíli na to následoval i hrom. Bouřka byla blízko. Jak se zdálo, dnešní smůla jen tak neskončí.
O hodinu později prošla Nora celá promočená a zničená domovními dveřmi. Doufala, že právě v teple domova se jí konečně uleví a ona zapomene na všechno. Těšila se, že se převleče do teplého pyžama, zabalí do deky a bude moct spát až do…no do té doby, než ji ráno matka probudí.
"To jsi ty, Noro?" z kuchyňských dveří vyšla perfektně upravená dáma. "Pojď pozdravit.." hlas se jí zadrhl, když spočinula zrakem na své zmoklé dceři, pod níž se navíc v hale začínala tvořit loužička. Voda jí kapala z vlasů, oblečení i tašky, kterou držela v ruce.
Kristýna se ohlédla za sebe, do kuchyně, zda jsou její hosté stále na svých místech. Naštěstí byli, a tak nemohli vidět na to, kdo a v jakém stavu právě přišel. "Jdi se dát nahoru do pořádku, a pak přijď dolů." Zašeptala k Noře, nečekajíc na její odpověď se vydala zpátky.
Dívka se nadechla, aby mohla říct, že nepříjde, že je unavená, že si jde lehnout. Ale nic z toho z ní nevyšlo. Věděla, že je zbytečné odporovat.
Zanechávajíc za sebou kapky dešťové vody se sklíčená dostala až na vrchol schodiště a odtud pak ke svému pokoji. Tašku i oblečení nechala ležet v koupelně na zemi. i když věděla, že by neměla, pokud to její matka uvidí, neobejde se to bez řečí. Spoléhala však na to, že k ní dnes už nepůjde a ona to hned zítra poklidí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama