3. Gen (Triguetra)

12. října 2013 v 18:02 | Aironella |  Triguetra

3. kapitola: Gen



Albert Stepford se po přistání letadla nemusel zabývat čekáním na svůj kufr. Žádný neměl. Nehodlal se v Londýně zdržet dlouho a všechno co potřeboval, se mu vlezlo do příručního zavazadla, které s sebou měl na palubě.
Každá z jeho cest byla pečlivě naplánována skupinou, pro níž pracoval, a která byla pod vedením krále. Společností IVMG (Institut vyhledávání mutačního genu). Stejně tak tahle. Nic nebylo ponecháno náhodě.
Před týdnem dostal obálku se všemi potřebnými informacemi o objektu, který byl jeho úkolem, o prostředí i o všech dostupných zdrojích.
Hlavním jeho úkolem byla nenápadnost. Nikdo z lidí nesměl pojmout podezření, co je zač, nebo co sem přijel dělat.
Přišel silnici, na níž stály taxiky a zamířil na parkoviště, kde na něho čekalo auto s tmavými skly. Jakmile usedl za volant, nahlédl znovu do svého úkolu.
Tentokrát to bylo jiné než jindy. To věděl už na první pohled a možná právě pro to poslali jeho. Stál za životem spousty lidí, u nichž se objevil gen, který je buď mohl zabít, nebo se díky němu mohli přeměnit. Teď měl za úkol kontaktovat a přesvědčit dívku, které bylo pouhých 19 let. Což byl komplikovaný a nezvyklý věk. Byla ještě moc mladá.
Většinou se gen začal projevovat kolem pětadvaceti až třiceti. Lidské tělo v té době už bylo plně vyvinuto a jedinci v té době nežili se svojí rodinou, která by je v případě náhlého zmizení okamžitě postrádala.
Tušil, že tentokrát to nebude tak lehké, jako jindy. Podle toho, co o ní IVMG ze zdravotních záznamů zjistilo, se zdálo, že gen u ní už propukl v plné kráse a byla by hloupost dál čekat, až dospěje a osamostatní se. Musela se o svojí nemoci dozvědět a rozhodnout se, zda se chce vyléčit a přidá se k jejich klanu, nebo raději zemře.
Věděl o ní, její rodině, i denním programu naprosto vše. Někdy ho i udivovalo, co všechno dokáží počítačový technici z IVMG zjistit.
Byl tu pro to, aby ji přesvědčil o výhodách toho stát se upírem, to byla jeho práce. Nemohl si dovolit ji nepřesvědčit. Potřebovali, míšence.
Za několik posledních staletí se odhalilo, že ač sice čistokrevnost u upíra zvyšuje jeho sílu, zároveň z něho dělá čím dál většího upíra. Což znamenalo, že potřebuje víc krve k přežití a lidské jídlo už ho nedokáže zasytit. Má také mnohem menší toleranci na slunce. A ten největší problém, který se vyskytuje hlavně u žen…ztrácejí schopnost plodnosti. V minulosti, kdy se žilo v představě, že čistokrevnost je vítána, se objevily dokonce i takové případy, kdy žena za celý svůj dlouhý život neměla ani jednu jedinou menstruaci, takže ani jeden jediný plodný den.
Právě to představuje ten největší problém, protože počty upírů se zmenšují, zatímco počty jejich nepřátel rostou.
A také hlavně pro to, jsou míšenci tak cenní, především ženy. Protože spolu s upíří krví v sobě mají i část lidské a tak ač se jejich plodné období po přeměně omezí, protože jejich tělo začne stárnout pomaleji, stále je u nich pravděpodobnost otěhotnět poměrně vysoká. A jako bonus k tomu, mají i jejich děti v sobě stále část lidské krve.
Albert vytáhl z automobilové přihrádky na palubní desce mobilní telefon, který tam pro něj nachystali. Nemusel dlouho čekat, než se na druhé straně ozval hlas ženy z IVMG "Jsem na místě." Oznámil prostě a jednoduše.
Zavěsil a vytočil další důležité číslo. Tentokrát si musel vyslechnout několikrát otravné "tůt" než telefon konečně někdo zvedl.
"Prosím?" zvedla to dívka s rozespalým hlasem. Nejspíš ji probudil. Mohlo ho napadnout, že každý není v pět hodin ráno vzhůru, tak jako on.
"Herard Sheen, dobrý den, volám v zastoupení akademie Julliard, mluvím se slečnou Petersovou?"

***


Nora položila mobil na noční stolek a zabořila se zpátky do měkkých peřin. Srdce jí tlouklo jako o závod. Právě jí volal pan Sheen z Julliardu….z Julliardu…z Julliardu…oni jí volali z Julliardu! Nevěděla, jestli by se měla spíš smát nebo brečet. Ani nevěděla, jestli by měla být šťastná, smutná či snad nervózní.
Pan Sheen, o kterém neměla sebemenší tušení, kdo že to má být, což nebylo vůbec podstatné, protože jí volal, aby jí sdělil, že je právě v Londýně a rád by se s ní ještě dnes dopoledne setkal.
To je určitě dobré znamená, říkala si v duchu, proč by se taky otravoval s někým, koho by nechtěli ve své škole.
A až to řekne své matce…konečně na ni bude něco, za co by ji mohla pochválit, protože z Julliardu je to už jen kousek na pódia největších oper na světě. Splní její sen.
Plná euforie vyskočila z postele, naprosto ignorujíc bodání v koleně, při spěšném úprku ze schodů, dolů do kuchyně.
"Kolikrát jsem ti říkala, abys z těch schodů neběhala." Napomenula ji Kristýna, která si právě brala z šatny u vchodových dveří kabát.
"Ty někam jdeš?" Nora se zastavila pod schody. Její matka byla oblečená, učesaná, a zjevně mířila někam pryč, v tak brzkých ranních hodinách. Což se jen tak nestávalo. Zvlášť, když byla dnes sobota.
"Musím si něco zařídit, do oběda jsem zpátky." Uvázala si kolem krku saténový modrý šátek, který se jí hodil k očím. Měly barvu poledního nebe. Nora měla také modré oči, ale tmavší, takové, jaké měl i její otec. "Ty pokračuj normálně podle programu. A v kuchyni máš na stole nahrávku z vystoupení Alise Deyr. Tak se na to potom podívej."
Než Nora stačila jakkoli zareagovat a sdělit jí tu skvělou novinku, o tom, kdo jí volal, byla už pryč z domu.
Pokračovat podle programu, to v překladu znamenalo: krátká jízda na rotopedu, na rozehřátí, ovesné vločky k snídani, pak hodina protahování, půl hodiny tance na hudbu, půl hodiny přestávka, hodinu opakování choreografie, kterou má připravenou na přijímačky na Julliard,…atd., atd. Jindy by se samozřejmě programu držela. Dnes ne. Čekalo ji něco jiného.
Rychle vyběhla zase zpátky do patra do svého pokoje, po rychlé sprše se vrhla do prohledání skříně. Musela vymyslet, co by bylo nejlepší vzít si na sebe.

***


Albert vystoupil z auta, před dvoupatrovým domem s podkrovím, stojícím na kraji Londýna. Pro něho, jakožto pro upíra, šlechtice, navíc s velmi dobře placenou prací, který má nemovitostí víc než dost, to byl dům sice pěkný, ale stejný, jako každý jiný. Dokázal si ale představit, že pro obyčejného člověka to byl dům luxusní. Stál v bohaté čtvrti, měl velkou zahradu a působil sice jednoduše, zato elegantně.
Když zazvonil, nemusel čekat dlouho, než mu s úsměvem otevřela malá blondýnka. A přesto, že věděl, co má čekat, jelikož si o té dívce nastudoval všechno, byl překvapený. V papírech byla zapsána její výška, i váha, i tak čekal, že mu přeci jen otevře někdo…no někdo víc upírský. Na téhle holce, byly sice patrné znaky odlišnosti, ale ne tak výrazné. Ženy, které byly za ty roky, jeho úkolem, byly vždy vysoké a ženské.
Na druhou stranu, to, jak vypadala, bylo pochopitelné vzhledem k jejímu věku. Ty, u nichž se gen projevil, měly ve vývoji dalších zhruba 6 let náskok.
"Dobrý den, dnes ráno jsem Vám volal, jste slečna Petersová?" zeptal se.
"Ano." Lehce přikývla. "Dobrý den, Vy jste pan Sheen, že?" odstoupila od dveří, aby umožnila muži vejít. Nevěděla, čím to je, ale nedokázala z něho spustit oči. Bylo na něm něco zvláštního, něco jiného.
"Tak nějak." Protáhl se dovnitř. Na vteřinu se zaposlouchal do ticha domu, aby se ujistil, že jsou v domě sami. Věděl, že jsou její rodiče rozvedení, ale i tak zajistil, aby měl její otec službu v nemocnici a její matka si musela dnes někam doskočit. O služebnou, která jim chodila přes týden uklízet a vařit, se starat nemusel, jelikož byl víkend. "Mohly bychom si někam sednout. Potřeboval bych s Vámi něco probrat."
"Samozřejmě." Zavedla ho do haly, kde přijímali hosty. "Dáte si kávu, nebo čaj?"
"Ne. Děkuji." Posadil se na sedačku béžové barvy.
"Tak aspoň vodu." Nora nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou. Tahle situace jí připadala zvláštní. Možná přeci jen měla matce, ještě než odešla říct, kdo přijde, aby ji udržela doma. To ona byla zvyklá na jednání s takovými lidmi. Nora s tím neměla žádné zkušenosti.
Albert vycítil, že jí nejspíš není situace příjemná, a to ještě netušila, co příjde za chvíli. Dokonce mu jí bylo i líto. "Děkuji slečno Petersová, ale rád bych se konečně dostal k tomu, proč jsem Vás navštívil." Lehce rukou pokynul ke křeslu naproti, aby jí dal najevo, že by ocenil, kdyby se posadila.
"Jistě." Snažila se vypadat co nejsebejistěji a pokud možno elegantně, když se přesouvala ke křeslu a následně si na ně sedala. Připadala si ovšem spíš směšně.
"Tak Noro, můžu Vám tykat?" počkal na její souhlas, než pokračoval. "Hlavní důvod, proč jsem tě navštívil, jsou výsledky krevních testů, na kterých jsi byla."
"Mých krevních testů?" zamračila se. "Jak o nich víte?" Tak za prvé, nebyly snad její lékařské záznamy soukromé? A za druhé, proč by zajímaly někoho z Julliardu, zvlášť pokud na nich nebylo nic nezvyklého.
"K tomu se dostaneme později. Hlavní je, že jsi na nich byla a já tě tak mohl najít. Takže přejděme rovnou k věci….Máš v krvi gen, který tě dělá zvláštní. Jinou. A který bohužel způsobuje tvoje obtíže."
Nora užasle vydechla. Tuhle chvíli si v hlavě přehrávala za těch pár posledních hodin, od té doby co ji poprosil o osobní setkání, hned několikrát. Představovala si různé scénáře, ovšem tohle předčilo jakoukoli její myšlenku. "Moje lékařka mi jasně řekla, že jsem v pořádku. Navíc, nemám žádné obtíže, které by mi znemožnili věnovat se tanci, nebo jiným činnostem." Fajn, možná přeci jen nějaké obtíže měla, ale to bylo jen dočasné, ze stresu. Nic co by stála za řeč. Nic o co by se měl zajímat někdo, kdo ji má změnit život přijetím na školu snů.
"Vážně? Nebolí tě hlava? Klouby? Svaly? Nepálí tě oči a nevidíš občas rozmazaně? Nechutná jídlo jinak? Hůř? A nemáš potíže s trávením? Nezdá se ti, že někdy slyšíš až moc a někdy málo? Netrápí tě nespavost či únava." Začal s výčtem všech obtíží, které u sebe mohla za poslední týdny zaznamenat, i když si nebyl jistý, zda má všechny z nich, byly tohle ty nejčastější problémy, které se u míšenců objevovaly.
"Kdo jste?!" vydechla tak tiše, že kdyby nebyl upír, nejspíš by ji neslyšel.
"Já jsem ten, kdo ti pomůže, pochopit." Řekl větu, kterou už řekl mnohokrát. Většina míšenců se ho zeptala, a on jim vždycky odpověděl takto. A vždy si v té chvíli vzpomněl na to, jak jednoduchá tahle práce bývala kdysi. Tehdy se neřešila žádná ohleduplnost, jedinec, u něhož se projevil gen, byl prostě unesen. Teprve pak, v sídle IVMG, odkud nemohl utéct, mu bylo vysvětleno co se děje, že na světě existují upíři, a že se bude muset stát jedním z nich, pokud nechce zemřít. Jenže doba se mění. A někdo naznal, že je lepší, když jde míšenec dobrovolně, protože je tak na proměnu lépe duševně připravený, což mu pomůže v tom, aby ji přečkal.
Proměna sama o sobě je totiž velice složitý a nestabilní proces, kdy se tělo jedince naprosto mění, i když po vzhledové stránce, zůstává stejné. A v tom největším vrcholu, když se krev upíra, dárce, dostane z oběhu až do srdce, se zastaví. V lepším případě se následně opět rozběhne, pomaleji a tišeji. V tom horším případě se srdce zastaví navždy.
"Pochopit co?"
"To, kdo jsi a kým se budeš muset stát."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama